VII. Opuštěná továrna.

4. března 2014 v 16:26 | Hakky Life |  Zira's diary
A bylo to tady.
Krev v žilách se zastavila jako by někdo zmáčkl červené tlačítko "Stop".
Tušila jsem, že jednoho dne přijde tento okamžik, ale doufala jsem, že to bude později. Nejhorší na tom bylo, že jsem ho nechtěla zklamat. Dal mi práci a ta by se měla přece vzít.

Cítila jsem v krku veliký knedlík a na čele se mi rosil studený pot, který stékal po pramíncích vlasů, které byly slepené k sobě mastnotou.
Stará továrna nebyla zase tak daleko od Trečeva, ale cesta k ní znamenala mnoho munice a štěstí. Já neměla ani jedno. Moje cesta k ní vždy vedla obloukem. Říkalo se totiž, že je tam hnízdo upírů a další hrůzy kolovaly v příbězích, které byly roky staré. často se takovéto finty používaly proti jiným stalkerům, aby tam nelezli.

"Nachází se tam zlaté oko" pokračoval 'hostinský'. "Ale ostatní tam z nějakého důvodu nechtějí jít, jeden se tam odvážil, ale to bylo tak vše." poznamenal, jeho drbání na hlavě mě znervózňovalo.
Já osobně se ostatním moc nedivila, že nechtějí do továrny strčit ani nos. Jít do ní rovná se jistá sebevražda.
"Beru to." Ta slova jsem snad z pusy nevypustila já! Cítila jsem se jako bych stála vedle těla, které dělalo věci, jenž jsem nechtěla.

Rozhovor jsme ukončili popřáním mnoha štěstí.
Teď jsem ale seděla u baru a cítila se mizerně. Sice jsem dostala od 'hostinského' zbraň a náboje, ale měla jsem pocit, že se z té továrny nedostanu živá. Objednala jsem si dvě vodky. Jedna padla kvůli radiaci a druhá na kuráž. Byla jsem připravena vyrazit smrti do náruče.

Cesta k továrně byla spíše lesnatá, asi v polovině cesty jsem se musela vyhnout silné radiaci, Vzniklo tu propast plná vody a všelijakých sraček. Všechno svinstvo z okolního lesa se dostávalo právě sem. Nikdo nezjišťoval jak hluboká jáma to je, radiace tu byla pomalu silnější než kdybych stála vedle černobylského reaktoru. Ale bylo to jen blízko propasti. Sto metrů od ní byste nepoznali, že tam radiace je.
Přísahala bych, že někdy slyším i na těch sto metrů z černé díry loupání kostí a spokojené mlaskání.
Pokračovala jsem lesem a nad hlavou mi svítilo sluníčko, jako by byl obyčejný den.
Na silnici kousek od místa kde jsem procházela, projíždělo auto. Znamenalo to jen dvě věci, přijeli zásoby a nebo jde Armáda buzerovat chudáky Stalkery co najde po cestě. Nikdy to nedopadlo dobře pro člověka bez maskáčů.

Nevšímala jsem si auta, protože jsem byla daleko od vozovky.
Vojáci jsou líná prasata, vozí si zadky po bezpečných cestičkách, takže jsem strach opravdu neměla. Na jejich "Stůj!" se mohla polovina Stakerů vykašlat. Stačilo zmizet v lese.

Konečně jsem dorazila k rezavému plotu a betonovým plátům, které prorůstali trávou. Prvně jsem zkontrolovala očima okolí a pak jsem vytáhla detektor na rozpoznání anomálií a radiace. Monolit mě pár hračičkami vybavil, před týdnem kdy jsem veliteli frakce předala pár informací o pozicích armády.
Přístroj sice blikal, ale něco jako anomálie neukazoval. Byl tu příliš veliký klid a také se mi nechtělo jít rovnou cestou k budově. Vzala jsem to tedy na okolo, k budovám, kde by měl být původně artefakt.
Bylo bezpečnější jít ze severní strany kde to bylo pár kroků k budově než naopak to vzít přes volný prostor.

Byl to veliký prostor a hlavně tu bylo nejméně 5 budov, které jsem měla v plánu prozkoumat. Slunce svítilo pořád jako by nechtělo měnit tohle krásné teplé počasí. Před budovou jsem se pomodlila, i když to nedělám a pomalu došla k vratům. Stará tovární hala se zdála být opuštěná, jak to zde zanechali lidé, kteří zde pracovali. Podle starých součástek jsem tipovala výrobu aut. Procházela jsem mezi pásy kde hnily a korodovaly součástky jako kapoty, podvozky a potahy na sedadla. Bylo mi divné, že jsem nenarazila na žádnou radiaci.

Na zemi bylo rozbité sklo a zrcátko. Klekla jsem si a jedno zvedla jedno ze zrcátek v tu chvíli jsem zvedla i hlavu.
"A do prdele!" zašeptala jsem si pro sebe a zírala na obrovského netopýra. Kdyby roztáhnul křídla typovala bych, že má rozpětí 3 metry a dlouhé drápy na končetinách naháněli hrůzu. Prostě jsem to pojmenovala přerostlí netopýr. Ale teď spala jako špalek.
Potichu jsem se pohybovala k místu, kde bylo všechno podivně čisté. Vsadila bych se, že právě tam bude ukrytý artefakt.
Potichu jsem se plížila místem a konečně se dostala ke stolu vedoucího směny. Přímo pod stolem ležela krásná malá zlatá kulička. Stůl byl přisunutá ke stěně a přes něho byly čisté papíry.
"Zlaté oko." zamumlala jsem si pro sebe a sebrala ho do kapsy. Nebyl to nebezpečný předmět a byl docela lehký, pravé dobrodružství, ale začalo právě ve chvíli kdy jsem mířila ke dveřím, že odejdu.

"Zajistěte prostor … tu bestii chci dostat!" ozval se mladý hlas. Zajela jsem v tu chvíli pod stůl a přitiskla se na stěnu.
"Jistě pane!" další hlas muži číslo jedna odkýval, cokoliv mu poručil.
"Teď už nezabije jediného z vojáků, jako že se Carlos Side jmenuji!" povytáhla jsem hlavu a všimla si dvou stínů u vrat. Byla hloupost sem chodit bez masky.
Hledala jsem jinou únikovou trasu. Jediná byla, ale oknem a to jsem rozhodně zkoušet nechtěla.
"Máte připravené RPG?" promluvil Side.
V té chvíli jsem věděla, že musím vypadnout i kdybych měla se procpat tím oknem. Po čtyřech jsem dolezla k oknu.
Tak buď chcípneš teď a nebo jakmile vylezeš … v duchu jsem si přehrávala scénáře své brzké smrti.
Bylo to ráz na ráz. Ve chvíli kdy jsem proskakovala oknem vletěla do budovy raketa, aby vykonala dílo zkázy. Doběhla jsem až k příkopu a tam zalehla. Ještě pár minut po výbuchu mi zvonilo v uších.
Budova moc stabilní nebyla, ale vypadalo to, že přece jenom náraz vydržela.

"Pane, nepřítel byl eliminován, další rozkazy?" zase jsem začala slyšet svýma bolavýma ušima.
"Doneste mi tu kouly, nebo jak se to jmenuje" pronesl velitel, který se jmenoval až moc americky.
Armáda všechno prvně řešila násilnou cestou. Chtěli artefakt co mě hřál v kapse, ale velkého netopýra museli zlikvidovat rpgečkem.
Chytla jsem se za hlavu a poznala že nemám čepici. Zaklela jsem, více jsem vědět nepotřebovala. Zmizela jsem v lese dřív než pochopí, že jim "zlaté oko" někdo vyfouknul před nosem.

Slyšela jsem za sebou jen polekané. "Pane! Asi je tu kontlolér! Měl jsem halucinace že vidím ženskou!"
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama