VI. "Nejsem sakra princezna!"

4. března 2014 v 16:25 | Hakky Life |  Zira's diary
Usnula jsem zahloubaná v úvahách a otázkách, které vyřeším jen tím , že se zeptám Šamana, co se stalo.
Sny se točily okolo nevyřešených otázek a strachu z toho, co zjistím. Jistě, že jsem chtěla vědět o co šlo, ale přemáhal mě strach říci otázku Šamanovy. Po mém nejméně pátém probuzení uprostřed noci jsem se rozhodla, že za ním přece jenom zajdu.

Po ránu mě bolel, každý sval v těle. Na boku když jsem povyhrnula triko, jsem našla obrovskou modřinu, ve zpomínkách jsem se vrátila k večeru. Vzpomněla jsem si jak jsem dopadla na tvrdou zem přímo na batoh, ale už jsem si nepamatovala, jak jsem se dostala do zpátky do pelechu.
To Zóna nemá slitování? Jsem tu teprve chvíli a mám víc problémů než jakýkoliv jiný Stalker. Pomalu jsem stáhnula tričko na zpět a konečně trochu začala vnímat okolní svět.
Trečevo bylo neutrální území, nesměly se tu vytahovat zbraně, ale ani slovně napadat. Když se to náhodou stalo mohl ho "hostinský" vyhodit. Fungovalo to tu jako hostinec a schovka před emisemi, které řádili v Zóně jednou za měsíc. Abych to lépe vysvětlila, platila tu nepsaná pravidla a ta se dodržovala. V Zóně si dělej co chceš, ale tady dole drž hubu a krok.

Peníze pomalu docházely, ani na sprchu jsem pomalu neměla, a tak bylo na čase najít si práci. "Hostinský", nebo jsme mu taky říkali "Velký boss", měl sem, tam zajímavou akci, a tak jsem se rozhodla zajít prvně za ním.
Nepatřil k žádné straně a myslel jen na dobro ostatních. Takoví lidé v Zóně chyběli, a to je škoda.
Nenápadně jsem se odštrachala ke stolu a přisedla si. Muži zde velice rádi hráli poker a dneska byl zrovna jeden z dnů, kdy se mastily karty.
Nikdy bych karty nevzala do ruky. Štěstí ve hře jsem nikdy neměla, smůla se mě držela jako toaletní papír co se vám přilepí na záchodech na botu.
Nenápadně jsem se podívala na "Velkého bosse", který v tu dobu neměl dobré karty. Posunkami jsem mu naznačila, že bych s ním potřebovala mluvit. Jirčenko by asi nadával, že jsem nešla k prvně němu, ale když byl někde v Zóně?

Trvalo mu deset minut než se zvedl od stolu, že se omlouvá, ale hra mu zrovna dobře nejde. Během chvilky byl u mě. "Copak se děje, Ziro?"
Kdo by mě neznal. Byla jsem v místě jediná holka v okolí, a nebylo to příjemné zjištění. Na jednu stranu by semnou chtěli muži chodit, ale když se to vezme z druhé strany tak mě polovina z nich nenáviděla jen za to, že se Zónou protloukám měsíce a jsem bez újmy.
"Hele, je mi to blbé takto říct, ale potřebuji práci, a to velmi nutně," rukou jsem si zajela do vlasů a sledovala reakce na obličeji muže, který mohl mít tak přes padesát let. Neholil se nejméně od doby co, Zóny přišel. Jeho hnědé vousy a dokonce vlasy byly propletené šedými prameny. Bůh ví, z čeho to měl. Strach a nebo stáří?
Povzdechl si. "Když já nemám úkoly pro holky," poznamenal trochu suše.
"Proboha, vezmu i chlapské úkoly. Jsem v Zóně, co mě nezabije, to mě posílí!" tentokrát moje ruce přešly do obrané reakce, zkřížila jsem je na hrudníku. Vytáčelo mě zacházení semnou jako s princeznou. "Zatím jsem přežila všechno co jsem potkala, takže bych ráda tu práci dostala."
To že jsem žila, byla spíše opatrnost. Hodně lidí se do Zóny hrnulo kvůli artefaktům. já sem přišla protože mě jinde budoucnost nečekala. Život v Zóně my připadal nekonečný, každý den jsem měla delší než předtím. Skušenosti o Zóně jsem zbýrala kde to šlo, od kolegů, od Jirčenka nebo Šamana. Věřila jsem si, že jednoho dne budu výborným průvodcem Zónou.
Můj pohled sjel na "Hostinského". Konečně vypadal, že ho něco napadlo.
Muž si mnul bradu a nakonec promluvil. "Potom bych tedy pro tebe práci měl." odmlčel se. "Potřebuji sebrat artefakt z opuštěné továrny."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama