V. "Jsi dítě Zóny."

4. března 2014 v 16:24 | Hakky Life |  Zira's diary
Probudila jsem se, když byla temná a hluboká noc, vlhký vzduch dráždil moje plíce. Rozkašlala jsem se a cítila, jak mokrý kabát, dvakrát těžší než já, mě táhne k zemi a nedovoluje mi vstát.
Bolest hlavy byla ubíjející. Jako by se mi do hlavy zasekalo tisíce střepů a nechtěly ven. Vytáhla jsem baterku a rozsvítila ji.
Zvedla jsem zrak a uviděla prapodivné dílo. Kusy lidských těl odtržené od torz, vypadaly jako by je nekdo vytáhnul z mlýnku na maso.
Na obličeji jsem cítila něco lepkavého, byla to zasychající krev a rozhodně nebyla moje. Konečně jsem měla odvahu se víc rozhlédnout po lese.
Kusy hadrů nasáklé krví se válely na pařezech a pár vyselo přes větve. Pomalu jsem se zvedla a ruku si položila přímo do míst kde na hromádce ležela věc co vypadala jako zahnědlá ovesná kaše. Kdysi bych tipovala, že to byl mozek. Určitě to byl mozek.
Žaludek se začal bouřit a cítila jsem nechutnou pachuť v puse, netrvalo dlouho a oběd, který nebyl dneska zrovna vydatný, ležel na zemi. Rukávem jsem setřela špinavou ruku a lezla od místa, které se stalo pohřebištěm neznámých Stalkerů.
Když jsem se konečně dostala z největší spouště, narazila jsem na nášivku Svobody. Chlapci, se trochu přepočítali.
Moje ruce mě zvedli ze země. Musím pryč, než krev přiláká mutanty a jiné mrchožrouty co se rádi zadarmo nažerou.

Uběhla jsem pár metrů a uvědomila si kde to jsem. Jsem v Zóně, tady nemohu běhat bez pomoci matiček a šroubků. Okolo Trečeva bylo hodně pastí a to nejen anomálního charakteru, ale i od Stalkerů, kteří za peníze lovily mutanty. Vytáhla jsem z kapsy poslední matičky a házela je před sebe, dávala pozor kam šlapu. Vždycky jsem matičku po kroku zvedla. První pravidlo Zóny, to ce se zdá bezpečné, může zabít.
Kus odemne se objevili svítící očí, a po levé straně blikala zelená záře. Vytí mutantů se ozývalo čím dál víc. Jako by říkali jsme tady, tohle je naše Zóna.
"Prosím, Metaverzum ochraňuj mě!" prosila jsem tiše, a sledovala oči jak se otočily, mizely v dálce.
Po chvíli mě přece jen Metaverzum dovedlo až k bunkru.

Teplá voda v Zóně byla drahá záležitost. Zaplatila jsem si sprchu na deset minut. Potřebovala jsem ze sebe smýt prach a zápach krve, která opravdu začínala smrdět.
Krev, na kterou všichni lidé v baru zírali, a kvůli které odskakovali o metry, stékala do kanálku. Po chvíli jsem se vydala jen v ručníku ven ze sprchy a oblékla se. Oblečení vojenských barev, jsem musela drhnout ve studené vodě. Jedině tak pustí krev a která by se jinak srazila. Ze sprchy jsem se vydala pomalu do pokoje. Vyprané hadry jsem nechala přehozené přes šprušle své postele.

Nedlouho po sprše si mě našel Jirčenko.
"Krucinál, kuře! Chlapy mi řekli co se stalo … jsi v pořádku?" starostlivě si mě prohlížel.
Polknula jsem a koukla se na muže, který byl jediný přítel v tomhle hnusném pekle.
"Jistě, že jsem, ale Svoboda to schytala … hele promiň nemám náladu se o tom celém bavit. Vše ti vysvětlím, až se trochu vyspím."
Pochopil, že mám špatnou náladu a nechal mě být.

Lehla jsem si do postele a koukla se na šprušle nade mnou. Tenká deka měla zahnat aspoň lehce pocit chladu. Skulila jsem se do klubíčka a zavřela jsem oči. Všude jsem viděla kusy těl vojáků a Stalkerů, kteří mi chtěli ublížit, nevypadalo to na lehké spaní. Proč jsem tohle přežila zrovna já? O co šlo tomu mutantovi? Bylo to kvůli Monolitu, že by Šaman nekecal?
Vzpomněla jsem si na slova Šamana: "Pokud jsi s námi, Zóna tě ochrání. Jsi její dítě, a pokud na tebe někdo sáhne, bude ti pomáhat. Monolit je tvoje společnost, Zóna si tě pohlídá."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama