IX. Nová mapa Zóny

4. března 2014 v 16:28 | Hakky Life |  Zira's diary
Stoupala jsem po schodech a vyhýbala se některým jedincům, kteří se vraceli z výletu nahoře. Vyrazila jsem do světa plného příšer, chamtivých stalkerů, banditů a frakcí, které nebylo dobré si proti sobě poštvat. Třeba Duty nebo-li Povinnost byla jedna ze skupin, co operovala v Zóně. Pomáhala svobodným Stalkerům, i když jsem měla pochybnosti o tom, proč to dělají. Z velitele šla hrůza, měřil metr devadesát, bylo poznat, že hodně cvičí, na hlavě neměl jediný vlas a rád nosil sluneční brýle. Z dálky byl vždycky slyšet právě onj s jeho povestnou vetou: "Tohle je cool."
Sem tam zastavovali lidi v Zóně a chtěli po nich doklady, jinak byli zcela nekonfliktní, pokud jste ovšem nešli po někom z jejich řad.
Doklady se vždy předkládali, militarním skupinám. Nejvíce je vyžadovali vojáci, protože z toho vždy káply penázky bokem. Úplatky byly největším trnem v patě každé frakci v Zóně. Ale právě tímto způsobem se vojáci mohli nejrychleji dostat domů za rodinami.
Svoboda naopak konfliktní byla. Často se pouštěli do hádek s Povinností a nejednou velitelé museli mužstvo rozehnat aby si neublížili. Když byla emise pěkně se servali. Jirčenko my vyprávěl, že je to prostě rivalita, kdo bude lepší a v čem.
Pozdravila jsem pár známých a vyrazila hledat bezpečné cesty Zónou. Chtěla jsem mít zmapovanou Zónu dřív než ostatní a potom ji prodat za hodně peněz. Byla jsem jediná, která již po páté přinesla mapu celou. Jednou je to štěstí, jindy opatrnost. Zůstávala jsem po emisích 48 hodin v Zóně a hledala vše co by se do mapky mohlo hodit. Zóna mě pořád neodsoudila k smrti, nejspíše jsem se stala jejím oblíbencem.

Zastavila jsem se na cestě a zaposlouchala se do zvuků Zóny. Někde v dálce se ozýval štěkot a děsivé vití psů. Zkontrolovala jsem, že mám dostatek munice a zbraň tak abych ji mohla dát rychle z ramene do rukou. Pomalým krokem jsem pokračovala v cestě, před sebe jsem házela matičku na provázku. Po dvou hodech najednou zmizela ve vzduchu v ruce mu zůstal provázek.
Položila jsem si batoh a chvíli se v něm přehrabovala než jsem vytáhla obyčejný oranžový fosforekující sprej. Byla jsem jediný Stalker v okolí, který dělal u anomálií kříže na zemi. Zaštěrchala jsem sprejem a na větvých a listí udělala obrovskou značku. Z kapsy jsem vytáhla další matičku a vydala se doleva. Kovová věcička dopadla do listí a zaleskla se. Pomalu jsem k ní došla a zvedla ji z vlhké země. Les voněl houbami, nadechla jsem se a užívala si jak tu byl klid. Zůstala jsem dřepět a dýchala poklidně onen vzduch.
Ticho v lese bylo narušeno až po chvíli kdy se ozvalo odjištění zbraně.
"Zůstaň na místě!" pootočila jsem hlavu směrem k hlasu, který se ozýval zpoza stromu. Naklonila jsem ji abych viděla maskovací vzor. "Říkal jsem ti nehýbej se! Tady nemáš co dělat!"
"Na mě nevystřelíš, na to jsi moc podělanej. Podle tebe určitě nemohu existovat a někde kolem pobíhá kontrolor …"
Kontrolor, byl jeden ze speciálních mutantů Zóny, napadl mě v tuto chvíli jenom on. Ovládal lidské myšlení na dálku a potom vás zabil. Já žádného nepotkala a byla jsem za to Zóně vděčná.
Milovala jsem mužskou logiku: Když se v Zóně objevila ženská, okamžitě si mysleli, ze jsme přelud. Slyšela jsem to mnohokrát od vojáků, kteří na to nejvíce věřili, a pár starých Stalkerů. Byli zde roky a ženskou nepotkali. Vše se změnilo mým příjezdem do Trečeva.
"Tak pokud nejsi přelud, nemáš tady vůbec co dělat!" zpoza stromu vylezl mladý muž v uniformě ukrajinské armády.
Potichu jsem si povzdechla, když jsem viděla, že stojí na mém nasprejovaném křížku. "Teď hlavně zůstaň stát na místě, a nechoď do zadu." pověděla jsem mu v poklidu a chladně.
Většinou mě lidé poslechli, když šlo o rozkazy. Ale armáda si nenechá nic diktovat, možná proto udělal opak.
Maso mlýnek pak pracoval jako drtička. Po mladém muži bez budoucnosti nezbylo vůbec nic. Slisoval jak tělo tak i zbraň. Opřená o strom jsem vše pozorovala s kamenným výrazem. Nemohla jsem nic udělat jen zavřít oči, a počkat až to zkončí. V ruce jsem svírala matičku, než jsem se odlepila od kmenu stromu, slyšela jsem volání.
"Yuri pohni si! Lesy nejsou bezpečné!"
Kdyby ten co křičel věděl, že se jeho kamarád nevrátí, asi by nasedl do auta a odjel. Pomalu jsem pokračovala lesem k volajícímu.
Dorazila jsem na cestu, ale stálo tu jenom prázdné auto. V lese něco šustilo, jak muž odcházel hledat svého přítele. Pomalinku jsem došla k vojenskému jeepu, který byl ošumtělí, ale přesto to vypadalo, že jezdí. Jak dlouho nebyl na servisní kontrole? Nakoukla jsem dovnitř.
Klíčky vysely v zapalování, sami se nabázeli k půjčení. Na cestu již někdo umístil praporky, že je bezpečná. Na červenou plochu se vždy napsalo datum, aby se vědělo, že jsou nové. Takto pomáhala právě Povinnost, která pokaždé hledala bezpečné cesty pro automobily.
Starý bunkr byl daleko a mě nenapadlo nic chytřejšího, než nasednout do auta. Armáda jich měla hodně, jedno jim chybět nebude. Po tom co všechno vojáci dělali obyčejným Stalkerům je chtěla trošku vytrestat, rozjela pomalu auto po vyznačené cestě.

Stezka dávno nebyla, co dřív. Pod betonem rostly silné kořeny stromů, házelo to s vozem na strany. Kdyby nebylo terénní, asi by mu to urvalo podvozek. Za zády se mi ozvalo zabručení. "Hele Vlade, nemůžeš jet pomaleji?
Jeep prudce zabrzdil, když jsem dupla na brzdu. Otočila jsem se a podívala na přikrývku. Člověk zase chrápal. Natáhla jsem ruku a stáhla pokrývku dolů.
Takže takto spí velitel armády? Koukala jsem se na toho chlapa co mě málem zabil ... Carlose Sida.
"Bezva unesla jsem někoho koho jsem nechtěla." povzdychla jsem si, pomalu jsem se natáhla pro zbraň a položila ji na přední sedadlo. Tímto jsem se jistila, že po mě nebude střílet.
V duchu jsem přemítala co udělat, vrátit se a omluvit se, že jsem si spletla vůz? To by mi tak věřili. Vyhodit ho z auta a nechat na silnici, třeba ho dřív najdou jeho lidé.
"Vlade, nechceš se rozjet? Je nebezpečné stát uprostřed Zóny. Povinnost přece už dala značky na bezpečné cesty." Side pořád neotevřel oči.
Pokývala jsem hlavou a podívala se zadním oknem, vypadalo to, že se konečně objevil Vlad, byl ještě daleko.
Otázka byla proč Side vypadal tak býdně. Celou dobu jen bručel a těžce skládal věty. Možná ho potkala nějaká nehoda, jinak jsem si to neuměla vysvětlit.
"Příště si dej pozor na auto, a už tolik nepij …" poznamenala jsem a vystoupila. Odkráčela jsem si to pomalu do lesa, nemusela jsem spěchat. Zbraň jsem dala z dosahu Sidových rukou a Vlad byl dost daleko na to abych se ztratila v lese. Házela jsem před sebe matičkou, pak mě pohltil temný les.
Právě jsem si udělala nepřátele u další z frakcí.

Nepochybovala jsem o tom, že se to celé Side dozvěděl, až když od Vlada. I když nemohli tušit kdo to udělal, přesto jsem měla špatný pocit, že už mě znají a vědí, kdo jsem.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama