II. "Tady je Trečevo ..."

4. března 2014 v 16:21 | Hakky Life |  Zira's diary
Rovně po cestě. Co na tom může být těžkého? Vyjeté koleje po jiných náklaďácích tu jsou a okolo není ani živáčka. Jako by Zóna pro dnešek spala.
Cítila jsem jak mi studený pot stéká po čele a tričko by se dalo ždímat. Nával adrenalinu začal pomalu ustupovat a po deseti minutách se změnil se v třes rukou.
Být v Zóně a nepřipravená, to není dobré. Mám štěstí, že vůbec ještě žiji, ale člověk se může připravovat jak dlouho chce, a vždycky ho něco překvapí.
*Jestli brzo nenajdu místo, kde se konečně budu cítit v bezpečí, autu dojde benzín,* řekla jsem si v duchu. Už na mě začalo svítit hladové oko. Cesta se pomalinku stáčela a všelijak klikatila, než jsem konečně v dálce uviděla místo, kde bych snad mohla konečně zastavit.

Byla to stavba, starý dům, jenž dýchal svojí historií. Před budovou seděl muž s kytarou, které chyběla jedna struna a cosi si zpíval. Přes zavřené okénko nešla slyšet ani melodie.
Dojela jsem k místu, které kdysi bylo parkoviště, teď zarostlý plac s puklinami, mezi kterými rašila zelená tráva. Ještě chvíli jsem seděla v kabince a pak vytáhla klíčky za zapalování. Otevřela jsem rozvrzané dveře náklaďáku. Vyskočila jsem na betonovou plochu.
"No, že ti to s těmi zásobami…" muž chtěl říci ještě něco, ale větu nedokončil. "Kde je Ivan?"
Vzpomněla jsem si na svého průvodce a přemýšlela, jak to vysvětlit dřív, než muž s kytarou vytáhne kvér.
"Ivan, je mrtvý, ale přísahám, že já to neudělala …!" dodala jsem rychle a dala prsty jako skaut. Jo, když jsem byla malá, chodila jsem do něho asi tři roky.
"To bych řekl, kuře, ty máš sakra štěstí, že jsi na toto místo přijela v celku. Co tě to sakra napadlo jet po cestě?"
Pokrčila jsem rameny. Připadala jsem si jako ve školce. "Adrenalin ." zamumlala jsem na obhajobu.
Muž si tiše povzdechl. "Tak tedy vítej v Trečevu … tady se schází nejvíce stalkerů," došel pomalu k vozu a prohlédl si ho. "Asi jsi nám zachránila matroš, mladá, co?" prstem přejel po dírách kde se zavrtaly kulky.
Po takovémto přijetí my vysvětlil, že jsem vlastně měla štěstí i v tom, že mě neodlovila Armáda. Ivan pašoval materiály stalkerům, kteří neměli v Zóně co dělat. Armáda si hlídala jistá území a kontrolovala každého kdo chtěl tím místem projít v mém případě projet. Pár vyvolených mělo propustky a ti ostatní se tam museli proplížit nebo podplatit správného vojáka. Nakonec se mi muž představil jako Lucas Jirčenko.

Pod starou boudou leželo jiné tajemství. Starý vojenský kryt, dávno již v mapách nebyl zakreslen a tak si ze něho stalkeři udělali takové "doupě". Bunkr měl tři patra.
V prvním patře byl bar a hospoda v jednom. Sedělo tu pár můžu, sem tam někdo ležel pod stolem a vykukovaly jenom boty.
"Hej, Jirčenko, našel sis novou buchtu?" jeden ze silně přiopilých mužů si myslel, že jem muž, co vypadá jako holka. Můj průvodce mávl rukou.
"Na tyto voly si zvykneš rychle. Jenom malé upozornění, ženy zde nejsou obvyklým jevem, ale to poznáš sama."
V druhém patře, když jsme postupovali dolů, se trošičku ochladilo, ale jen decentně. Zde ležela nemocnice. Zrovna sem nanosily krabice s materiálem.
A úplně dole byla jedna místnost, kde se vařilo, v druhé místnosti se dalo sednout.
"Asi bych ti měl vysvětlit, jak to tady chodí, kuře," posadil se na starou rezavou židli, můj zachránce. "Máme tu hodně frakcí, ty poznáš časem sama, pokud budeš mít odvahu vylézt ven," mrknul na mě a já si konečně všimla, že jedno oko má bílé. "Radil bych ti vyhnout se banditům, Armádě a SOvZu" pohodlněji se posadil. "Speciální operace v Zóně. Ti chlapi nemají slitování, jejich velitel zabil tolik stalkerů, že na ruce bys to nespočítala." pokýval hlavou. "Nikomu nevěř, většinu frakcí poznáš podle frček a nášivek" poklepal si na rameno. "Jen banditi nemají nic. Armáda chodí v maskáčích, jako by je v Zóně ochránila, jsou to hajzlové stejní jako SOvZ," pomalu položil na stůl přede mě znak radiace. "Takto poznáš jednotku speciálních operací.
Nevím jak dlouho jsme mluvili o Zóně. Z prvu jsem mu nevěřila, i když mi hodně pomáhal. Oči se snažily zůstat vzhůru, ale mozek vypovídal službu.
"Nechceš si lehnout mrně? Slibuji ti, že tady ti nikdo neublíží, na to jsem tu moc velká ryba," poznamenal. "V druhém patře je místnost na spaní. Zavedu tě tam a neměj strach. Už jsi jedna z nás, zítra tě vezmu do Zóny."

Postele byly vojenské a vylo jich tu asi třicet. Na každé ležela stará madrace a kupodivu tu bylo prázdno. Jirčenko mi vysvětlil, že většina stalkerů přespává venku a nebo loví artefakty. Dneska byl úplněk a to nejvíce svítily skořepiny.
Pomodlila jsem se a ustlala jsem si v zadu na volné posteli. Spánek byl mocnější než strach z nového prostředí. V mém batohu by stejně nenašli nic zajímavého. Zítra začne ta pravá zábava a snad vydělám nějáké drobáky.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama