I. "Můj milý deníčku ..."

4. března 2014 v 16:20 | Hakky Life |  Zira's diary
Mé celé jméno zní Zira Kavlienko, nepoznali byjste, že je mi teprve devatenáct let, vypadám tak na dvacet jedna. Narodila jsem se ve městě jménem Oděsa. Moje rodina se protloukala životem s minimální mzdou. Otec měl mizernou práci, většinou na stavbě a tam se také stala nehoda. Nedodržely se předpisy a bezpečnost práce.

Otec zemřel, když mi bylo pět let. Zřítil se na něho strop, poté co se utrhly nosné sloupy.
Matka pak musela vychovávat mě a sestru bez živitele rodiny. Když mi bylo 14 let postihlo naši rodinu další neštěstí.
Sestra šla nakupovat a v obchodním centru se strhla přestřelka, byla na místě mrtvá.
Šeredná to hra osudu, ale to nejhorší mě mělo teprve čekat.
Matka onkologicky onemocněla a všechny naše peníze putovaly na její léčbu. To vedlo k tomu, že jsme se dostaly do dluhů.
Maminka si půjčila i od ukrajinské mafie, jejíž boss se jmenoval Don Pedro. Pár měsíců jsme měli na splácení, ale pak přestal na matku chodit invalidní důchod.
Po druhém nesplacení se to začalo řešit. Bylo mi osmnáct let, když jsem rozhodla začít vydělávat peníze, abych matce pomohla. Jenomže, kdo by vzal do práce holku bez vzdělání?
Měla jsem jenom dva způsoby, jak se uživit. Buď se vydat do Zóny a hledat artefakty, nebo skončit v nějakém baru jako šlapka.

Bylo to pro mě těžké rozhodnutí opustit matku, ale ona mě v tom podporovala. Říkala, že pro ni je pozdě. Lékaři jí dávali 3 měsíce života k dobru, ale matka se cítila hodně špatně. Chřadla mi před očima jako květina, kterou nezaléváte vodou.
Mám takový pocit, že mě chtěla dostat i ze spárů mafie. Za poslední peníze mi sehnala odvoz a já se tím dnem stala sirotkem Zóny.Byla jsem další ztracená existence ve víru světa.

Ten muž co mě propašoval do Zóny, nebyl padouch. Jeho jméno bylo Ivan Zorgovič a převážel lékařské materiály. Sem tam vzal nějakého toho černého pasažéra. Měl v Oděse rodinu, a ta žila jen díky jeho penězům, které zde vydělal.
Po večerech semnou seděl na korbě náklaďáku.
"Pravidel je hodně, že by se to vlezlo do tří knih. Jsi mladá, a popravdě ti mnoho šancí nedávám děvče, ale jde o tvoje rozhodnutí. Také jsem ještě neviděl ženskou v tomhle chlívě pekelném," řekl jednoho dne klidně. "Dám ti zbraň a pár nábojů, ale potom si budeš muset poradit sama. Zóna je samá past a mutanti." pokrčil rameny. Fascinovaly mě jeho svaly a plno jizev, co sem tam vykoukly z pod trička."Tohle je poslední večer a pak už půjdeš po svých. Dovezu tě na místo, kde se budeš moci poučit od ostatních Stalkerů." Venku bylo ticho, jen začal bubnovat déšť do plachty nad nákladem. Ivan se otočil a podíval se ven.
"Poslední rada Ziro, pokud si nejsi jistá, že před tebou neleží bezpečné místo, použij matičky a šroubky." pár mi jich nasypal do ruky. "Pokud je tam anomálie, tak ti tady tito drobní kamarádi řeknou a zachrání zadek." mrknul na mě a naznačil mi, že bych měla jít spát. Klíče od náklaďáku schoval na hřebík co byl přitlučený na jednom z dřevěných sloupků jenž držel plachtu náklaďáku.

Ráno bylo chladněji, než jsem předpokládala, že bude. Když jsem otevřela oči, šla mi pára od úst a prokřehlé ruce mi volaly po zahřátí. Ze svého batohu jsem vytáhla matčin starý svetr. Ještě voněl po její voňavce. Chvíli jsem se s ním mazlila a po tvářích mi tekly slzy jak jsem si na ni vzpomněla. Jediná památka byla fotografie v mé skoro prázdné peněžence.
Ze vzpomínek mě probral hlad, který jsem začala pociťovat a pak ještě jedna věc. Ivan vždy vstával dřív a probouzel mě, ale teď tu nebyl.
Po čtyřech jsem se doplazila tak, abych viděla ven.

"Někde ty klíče musí mít …" Ten hlas byl tvrdý a chraplavý, ten chlap by měl přestat kouřit nebo ho to zabije. "Víš, kolik peněz bysme mohli dostat za ten materiál, Regi?!"
Ivan říkal, že Zóna není pro dětičky.
Ze svého krytu jsem měla dobrý rozhléd na celou situaci. Ivan byl mrtvý, o tom nebylo pochyb. Kulka v hlavě zabije každého živého tvora. Muži šacovali jeho mrtvolu, jako by bylo zcela normální zabít člověka. V ruchách jsem cítila třes. Kdo mě naučí víc triků jak přežít v Zóně?
Otočila jsem se a koukla na celou korbu. Nemohli mě vidět, spala jsem za krabicemi, byla tam tma.
Podle mých počtů a přepočtů, tam bylo asi 5 chlapů, ale nikdy nevíte, kolik jich je na straně, kam nevidíte. Potichu jsem se se natáhla pro klíče, které lehce cinkly, když jsem je sebrala.
První dny v Zóně, asi nebudou společenské. Okýnko k místu řidiče bylo otevřené, ale otázkou spíše bylo, zda se protáhnu přes hrudník a boky. Nebylo to malé okýnko, Ivan si ho přemontoval, aby viděl lépe na náklad.
S klíči v zubech jsem se rozhodla riskovat a protáhnout se otvorem o velokosti krabice. Hubená jsem na to byla, ale chvíli to vypadalo, že se zaseknu.
Po chvilce zápasů a všelijakého přetáčení jsem se konečně dostala k volantu. Cítila jsem se jako bych se protáhla uchem jehly. Roztřesenou rukou jsem vpáčila klíč do zapalování. Asi bylo dobře, že přede mnou nikdo nebyl. V duchu jsem poděkovala Ivanovi za jeho opatrnost a v duchu odpočítala nastartování auta.

Sešlápnout spojku, zařadit a přidat plyn. Matka mě učila jezdit vším možným, abych měla aspoň nějaké základy. Když se náklaďák rozjel měla jsem co dělat abych dokázala volant udržet a aby náklaďák zůstal na silnici. Modlila jsem se, aby přede mnou nebyla žádná past nebo anomálie. Slyšela jsem střelbu. Jen jsem poslouchala jak se kulky zavrtávali do krabic s materiálem.
Poslední výstřel zazněl daleko za mnou. Věděla jsem, že jsem si v Zóně udělala první nepřátele. Pokud ovšem někdy zjistí, kdo jim tento cenný úlovek ukradl přímo pod nosem.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama