Březen 2014

IX. Nová mapa Zóny

4. března 2014 v 16:28 | Hakky Life |  Zira's diary
Stoupala jsem po schodech a vyhýbala se některým jedincům, kteří se vraceli z výletu nahoře. Vyrazila jsem do světa plného příšer, chamtivých stalkerů, banditů a frakcí, které nebylo dobré si proti sobě poštvat. Třeba Duty nebo-li Povinnost byla jedna ze skupin, co operovala v Zóně. Pomáhala svobodným Stalkerům, i když jsem měla pochybnosti o tom, proč to dělají. Z velitele šla hrůza, měřil metr devadesát, bylo poznat, že hodně cvičí, na hlavě neměl jediný vlas a rád nosil sluneční brýle. Z dálky byl vždycky slyšet právě onj s jeho povestnou vetou: "Tohle je cool."
Sem tam zastavovali lidi v Zóně a chtěli po nich doklady, jinak byli zcela nekonfliktní, pokud jste ovšem nešli po někom z jejich řad.
Doklady se vždy předkládali, militarním skupinám. Nejvíce je vyžadovali vojáci, protože z toho vždy káply penázky bokem. Úplatky byly největším trnem v patě každé frakci v Zóně. Ale právě tímto způsobem se vojáci mohli nejrychleji dostat domů za rodinami.
Svoboda naopak konfliktní byla. Často se pouštěli do hádek s Povinností a nejednou velitelé museli mužstvo rozehnat aby si neublížili. Když byla emise pěkně se servali. Jirčenko my vyprávěl, že je to prostě rivalita, kdo bude lepší a v čem.
Pozdravila jsem pár známých a vyrazila hledat bezpečné cesty Zónou. Chtěla jsem mít zmapovanou Zónu dřív než ostatní a potom ji prodat za hodně peněz. Byla jsem jediná, která již po páté přinesla mapu celou. Jednou je to štěstí, jindy opatrnost. Zůstávala jsem po emisích 48 hodin v Zóně a hledala vše co by se do mapky mohlo hodit. Zóna mě pořád neodsoudila k smrti, nejspíše jsem se stala jejím oblíbencem.

Zastavila jsem se na cestě a zaposlouchala se do zvuků Zóny. Někde v dálce se ozýval štěkot a děsivé vití psů. Zkontrolovala jsem, že mám dostatek munice a zbraň tak abych ji mohla dát rychle z ramene do rukou. Pomalým krokem jsem pokračovala v cestě, před sebe jsem házela matičku na provázku. Po dvou hodech najednou zmizela ve vzduchu v ruce mu zůstal provázek.
Položila jsem si batoh a chvíli se v něm přehrabovala než jsem vytáhla obyčejný oranžový fosforekující sprej. Byla jsem jediný Stalker v okolí, který dělal u anomálií kříže na zemi. Zaštěrchala jsem sprejem a na větvých a listí udělala obrovskou značku. Z kapsy jsem vytáhla další matičku a vydala se doleva. Kovová věcička dopadla do listí a zaleskla se. Pomalu jsem k ní došla a zvedla ji z vlhké země. Les voněl houbami, nadechla jsem se a užívala si jak tu byl klid. Zůstala jsem dřepět a dýchala poklidně onen vzduch.
Ticho v lese bylo narušeno až po chvíli kdy se ozvalo odjištění zbraně.
"Zůstaň na místě!" pootočila jsem hlavu směrem k hlasu, který se ozýval zpoza stromu. Naklonila jsem ji abych viděla maskovací vzor. "Říkal jsem ti nehýbej se! Tady nemáš co dělat!"
"Na mě nevystřelíš, na to jsi moc podělanej. Podle tebe určitě nemohu existovat a někde kolem pobíhá kontrolor …"
Kontrolor, byl jeden ze speciálních mutantů Zóny, napadl mě v tuto chvíli jenom on. Ovládal lidské myšlení na dálku a potom vás zabil. Já žádného nepotkala a byla jsem za to Zóně vděčná.
Milovala jsem mužskou logiku: Když se v Zóně objevila ženská, okamžitě si mysleli, ze jsme přelud. Slyšela jsem to mnohokrát od vojáků, kteří na to nejvíce věřili, a pár starých Stalkerů. Byli zde roky a ženskou nepotkali. Vše se změnilo mým příjezdem do Trečeva.
"Tak pokud nejsi přelud, nemáš tady vůbec co dělat!" zpoza stromu vylezl mladý muž v uniformě ukrajinské armády.
Potichu jsem si povzdechla, když jsem viděla, že stojí na mém nasprejovaném křížku. "Teď hlavně zůstaň stát na místě, a nechoď do zadu." pověděla jsem mu v poklidu a chladně.
Většinou mě lidé poslechli, když šlo o rozkazy. Ale armáda si nenechá nic diktovat, možná proto udělal opak.
Maso mlýnek pak pracoval jako drtička. Po mladém muži bez budoucnosti nezbylo vůbec nic. Slisoval jak tělo tak i zbraň. Opřená o strom jsem vše pozorovala s kamenným výrazem. Nemohla jsem nic udělat jen zavřít oči, a počkat až to zkončí. V ruce jsem svírala matičku, než jsem se odlepila od kmenu stromu, slyšela jsem volání.
"Yuri pohni si! Lesy nejsou bezpečné!"
Kdyby ten co křičel věděl, že se jeho kamarád nevrátí, asi by nasedl do auta a odjel. Pomalu jsem pokračovala lesem k volajícímu.
Dorazila jsem na cestu, ale stálo tu jenom prázdné auto. V lese něco šustilo, jak muž odcházel hledat svého přítele. Pomalinku jsem došla k vojenskému jeepu, který byl ošumtělí, ale přesto to vypadalo, že jezdí. Jak dlouho nebyl na servisní kontrole? Nakoukla jsem dovnitř.
Klíčky vysely v zapalování, sami se nabázeli k půjčení. Na cestu již někdo umístil praporky, že je bezpečná. Na červenou plochu se vždy napsalo datum, aby se vědělo, že jsou nové. Takto pomáhala právě Povinnost, která pokaždé hledala bezpečné cesty pro automobily.
Starý bunkr byl daleko a mě nenapadlo nic chytřejšího, než nasednout do auta. Armáda jich měla hodně, jedno jim chybět nebude. Po tom co všechno vojáci dělali obyčejným Stalkerům je chtěla trošku vytrestat, rozjela pomalu auto po vyznačené cestě.

Stezka dávno nebyla, co dřív. Pod betonem rostly silné kořeny stromů, házelo to s vozem na strany. Kdyby nebylo terénní, asi by mu to urvalo podvozek. Za zády se mi ozvalo zabručení. "Hele Vlade, nemůžeš jet pomaleji?
Jeep prudce zabrzdil, když jsem dupla na brzdu. Otočila jsem se a podívala na přikrývku. Člověk zase chrápal. Natáhla jsem ruku a stáhla pokrývku dolů.
Takže takto spí velitel armády? Koukala jsem se na toho chlapa co mě málem zabil ... Carlose Sida.
"Bezva unesla jsem někoho koho jsem nechtěla." povzdychla jsem si, pomalu jsem se natáhla pro zbraň a položila ji na přední sedadlo. Tímto jsem se jistila, že po mě nebude střílet.
V duchu jsem přemítala co udělat, vrátit se a omluvit se, že jsem si spletla vůz? To by mi tak věřili. Vyhodit ho z auta a nechat na silnici, třeba ho dřív najdou jeho lidé.
"Vlade, nechceš se rozjet? Je nebezpečné stát uprostřed Zóny. Povinnost přece už dala značky na bezpečné cesty." Side pořád neotevřel oči.
Pokývala jsem hlavou a podívala se zadním oknem, vypadalo to, že se konečně objevil Vlad, byl ještě daleko.
Otázka byla proč Side vypadal tak býdně. Celou dobu jen bručel a těžce skládal věty. Možná ho potkala nějaká nehoda, jinak jsem si to neuměla vysvětlit.
"Příště si dej pozor na auto, a už tolik nepij …" poznamenala jsem a vystoupila. Odkráčela jsem si to pomalu do lesa, nemusela jsem spěchat. Zbraň jsem dala z dosahu Sidových rukou a Vlad byl dost daleko na to abych se ztratila v lese. Házela jsem před sebe matičkou, pak mě pohltil temný les.
Právě jsem si udělala nepřátele u další z frakcí.

Nepochybovala jsem o tom, že se to celé Side dozvěděl, až když od Vlada. I když nemohli tušit kdo to udělal, přesto jsem měla špatný pocit, že už mě znají a vědí, kdo jsem.

VIII. Emise přichází, možná ne jen Emise

4. března 2014 v 16:27 | Hakky Life |  Zira's diary
Hostinský byl překvapený, když jsem se vrátila živá s artefaktem v kase. Peníze mi předal okamžitě co jsem dodala zboží, které po mě požadval.
Povykládala jsem mu svůj zážitek s armádními složkami zóny. Brinza, jak se jmenoval hostinský, se podrbal ve vousech.
"Takže je to pravda, opravdu se objevil někdo nový kdo tu bandu trotlů vede."
Nechápavě jsem ho sledovala. "O čem to mluvíte?"
"Stalkeři už dlouho obchází armádu a její zákony, dostávají se do Zóny a armáda to nikdy neřešila, sem se dostanou jen odpadlíci a lidé co porušili rozkazy … jak jsi říkala to jméno?"
"Carlos Side." konečně jsem jedla něco teplého a ne studené konzervy jako posledních čtrnáct dní. Nabrala jsem na lžíci guláš a zaposlouchala se do vysílačky, která se rozmluvila.
"Přichází emise … bude silnější než před třemi týdny …" to mluvil doktor Smeaglovič. Všichni ho znali, ale nikdo ho nikdy neviděl. Pozornost jsem obrátila na muže s kterým jsem se bavila.
"Tohle nebude Rus ani nikdo z Ukrajiny." začal Brinza a zamyšleně se zvedl. "Až se o něm něco dozvím Ziro, dám ti vědět, zatím si bež odpočinout."

Pokývala jsem hlavou a poslouchala zprávy o počasí. Vypadalo to, že dnešní emise bude mnohem delší než jakákoliv před tím. To se objeví v Zóně zase nových artefaktů a mutanti budou rozdráždění jalo lesní včely, kterým medvěd krade med. Nepochybovala jsem, že v prvních hodinách budou ztráty na životech. Jediný kdo se po emisích ven těšil byl chlapík jménem Thuomas. Nevím jak mu to vycházelo, že se vždycky vrátil živý a celý. Úkoly jako vyčistit upíří hnízdo si bral jenom on. Šaman tomu říkal spojení se Zónou, že je katem mutantů. I když se mu zrovna nelíbilo, že mu leze do Zóny je vraždit. Ráda bych někdy vyrazila se kouknout s Thuomasem na lov. Měl po emisích šílené štěstí.
Pak tu byl jedenco se jmenoval Ludvík. Také odcházel do Zóny hned po emisích a u Brinzy prodal dost artefaktů, aby ho to uživilo do další smrště. Drsnej chlápek ač na to nevypadal. Před chvíli se vrátil ze Zóny aby se ukril před emisí v krytu. Posadil se s Thuamosem a jedním mladým stalkerem k volnému stolu.
Pak se zamnou ozval hlas. Nevím kde se tu Šaman vzal, nejspíše došel s větší skupinkou monoliťáků, která se usadila u největšího stolu tady v hospodě. Teď si povídali a nahlas se smáli svým vtipům.
"Slyšel jsem, že jsi našla artefakt … prodala jsi ho tady tomu pobudovy co mu nemohu přijít na jméno?!" koukl se směrem k mému "obchodnímu partnerovi."
"No … já už musela nějak si vydělat peníze." řekla jsem s plnou pusou, guláš jsem pořád nedojedla okolo se dělo moc zajimavých věcí.
Šaman si povzdechl. "Zóna tedy není od toho, abys prodávala artefakty! Bude se na tebe zlobit, pokud to budeš dělat!"
Napadla mě otázka a tak jsem se zeptala. "A proč tu tedy Stalkeři jsou?"
Chvíli vypadalo, že Šaman začne mluvit o jiných věcech, ale přisedl si k mému stolu.
"Stalkeři jsou tu proto aby Zónu ničili a znesvědcovali svými podrážkami." začal svou fanatickou řeč. "Proto je Zóna trestá, udělala mutanty aby je vytrestala."
Zamračila jsem se. "Kdyby stalkeři nevybýrali artefakty, nebyla by Zóna plná? Brzy by jsme se nemohli ani hnout." namítla jsem.
Tenhle argument Šamana zaskočil a došla mu slova. Místo další fylozofické debaty raději odvětil svoji větu: "Dávej si pozor, Zóna takové jako ty … trestá." zvednul se a odcházel ke svým lidem. Ti mu uvolnili místo a okamžitě začala tichá debata. Překvapilo mě, že Monolit nemá vlastní protiatomový kryt.

Potom do hospody dorazila Svoboda, která si odemne sedla co nejdál. Pochopili již, že nemá cenu se mě pokoušet zabít, raději nedorozumění s náklaďákem ignorovali. Seděli jako myšky okolo stolu kde se mělo vlézt asi patnáct lidí, teď tam sedělo napasovaných dvacet. Když dorazila Povinnost, začala trochu houstnout atmosféra.
Začalo to nevinně jen hloupími žerty a urážkama. Deset minut pošťuchování skončilo pořádnou rvačkou dvou silných stran.
Tyto frakce se nikdy neměli v lásce, být spolu patnáct minut v místnosti znamenalo vždy plno zlomených nosů.
Naštěstí si je barman uměl srovnat do latě. Brzy byla Svoboda s Povinností vykázana na chodbu, aby neohrožovala obyčejné lidi co si chtěli odpočinout a pořádně se najíst.

Když emise umlkla a nahoře na světě zase vysvitlo sluníčko, Monolit sbalil svých pět švestek a zmizel zase v lesích, než se přiblíží další emise bylo času dost. Vědci ji uměli předvídat do dvanácti hodin.
Já ještě šest hodin po emisi seděla na místě kde předtím a čekala až se situace venku trochu uklidní.
V prvních hodinách bylo nejvíce zraněných a mrtvých. Po emisých se přesunovali anomálie a pasti, radiace taky byla na jiných místech. Nikdy jste nevěděli zda je bezpečné chodit na místa, která jste znali.

Uvázala jsem si matičku na provázek a zvedla se. Do své skříňky jsem si schovala peníze, jako vždy, když jsem vyrážela do Zóny. Byla to tradice a prevence proti banditům. Pokud se potvrdilo, že je Stalker mrtví, pak peníze připadli hospodě.
Zasunula jsem, židli a vydala se ke schodům. Po cestě jsem se tiše pomodlila k Zóně, aby mě chránila po celou dobu co budu venku, většinou to fungovalo.
Byl čas vyrazit do Zóny.

VII. Opuštěná továrna.

4. března 2014 v 16:26 | Hakky Life |  Zira's diary
A bylo to tady.
Krev v žilách se zastavila jako by někdo zmáčkl červené tlačítko "Stop".
Tušila jsem, že jednoho dne přijde tento okamžik, ale doufala jsem, že to bude později. Nejhorší na tom bylo, že jsem ho nechtěla zklamat. Dal mi práci a ta by se měla přece vzít.

Cítila jsem v krku veliký knedlík a na čele se mi rosil studený pot, který stékal po pramíncích vlasů, které byly slepené k sobě mastnotou.
Stará továrna nebyla zase tak daleko od Trečeva, ale cesta k ní znamenala mnoho munice a štěstí. Já neměla ani jedno. Moje cesta k ní vždy vedla obloukem. Říkalo se totiž, že je tam hnízdo upírů a další hrůzy kolovaly v příbězích, které byly roky staré. často se takovéto finty používaly proti jiným stalkerům, aby tam nelezli.

"Nachází se tam zlaté oko" pokračoval 'hostinský'. "Ale ostatní tam z nějakého důvodu nechtějí jít, jeden se tam odvážil, ale to bylo tak vše." poznamenal, jeho drbání na hlavě mě znervózňovalo.
Já osobně se ostatním moc nedivila, že nechtějí do továrny strčit ani nos. Jít do ní rovná se jistá sebevražda.
"Beru to." Ta slova jsem snad z pusy nevypustila já! Cítila jsem se jako bych stála vedle těla, které dělalo věci, jenž jsem nechtěla.

Rozhovor jsme ukončili popřáním mnoha štěstí.
Teď jsem ale seděla u baru a cítila se mizerně. Sice jsem dostala od 'hostinského' zbraň a náboje, ale měla jsem pocit, že se z té továrny nedostanu živá. Objednala jsem si dvě vodky. Jedna padla kvůli radiaci a druhá na kuráž. Byla jsem připravena vyrazit smrti do náruče.

Cesta k továrně byla spíše lesnatá, asi v polovině cesty jsem se musela vyhnout silné radiaci, Vzniklo tu propast plná vody a všelijakých sraček. Všechno svinstvo z okolního lesa se dostávalo právě sem. Nikdo nezjišťoval jak hluboká jáma to je, radiace tu byla pomalu silnější než kdybych stála vedle černobylského reaktoru. Ale bylo to jen blízko propasti. Sto metrů od ní byste nepoznali, že tam radiace je.
Přísahala bych, že někdy slyším i na těch sto metrů z černé díry loupání kostí a spokojené mlaskání.
Pokračovala jsem lesem a nad hlavou mi svítilo sluníčko, jako by byl obyčejný den.
Na silnici kousek od místa kde jsem procházela, projíždělo auto. Znamenalo to jen dvě věci, přijeli zásoby a nebo jde Armáda buzerovat chudáky Stalkery co najde po cestě. Nikdy to nedopadlo dobře pro člověka bez maskáčů.

Nevšímala jsem si auta, protože jsem byla daleko od vozovky.
Vojáci jsou líná prasata, vozí si zadky po bezpečných cestičkách, takže jsem strach opravdu neměla. Na jejich "Stůj!" se mohla polovina Stakerů vykašlat. Stačilo zmizet v lese.

Konečně jsem dorazila k rezavému plotu a betonovým plátům, které prorůstali trávou. Prvně jsem zkontrolovala očima okolí a pak jsem vytáhla detektor na rozpoznání anomálií a radiace. Monolit mě pár hračičkami vybavil, před týdnem kdy jsem veliteli frakce předala pár informací o pozicích armády.
Přístroj sice blikal, ale něco jako anomálie neukazoval. Byl tu příliš veliký klid a také se mi nechtělo jít rovnou cestou k budově. Vzala jsem to tedy na okolo, k budovám, kde by měl být původně artefakt.
Bylo bezpečnější jít ze severní strany kde to bylo pár kroků k budově než naopak to vzít přes volný prostor.

Byl to veliký prostor a hlavně tu bylo nejméně 5 budov, které jsem měla v plánu prozkoumat. Slunce svítilo pořád jako by nechtělo měnit tohle krásné teplé počasí. Před budovou jsem se pomodlila, i když to nedělám a pomalu došla k vratům. Stará tovární hala se zdála být opuštěná, jak to zde zanechali lidé, kteří zde pracovali. Podle starých součástek jsem tipovala výrobu aut. Procházela jsem mezi pásy kde hnily a korodovaly součástky jako kapoty, podvozky a potahy na sedadla. Bylo mi divné, že jsem nenarazila na žádnou radiaci.

Na zemi bylo rozbité sklo a zrcátko. Klekla jsem si a jedno zvedla jedno ze zrcátek v tu chvíli jsem zvedla i hlavu.
"A do prdele!" zašeptala jsem si pro sebe a zírala na obrovského netopýra. Kdyby roztáhnul křídla typovala bych, že má rozpětí 3 metry a dlouhé drápy na končetinách naháněli hrůzu. Prostě jsem to pojmenovala přerostlí netopýr. Ale teď spala jako špalek.
Potichu jsem se pohybovala k místu, kde bylo všechno podivně čisté. Vsadila bych se, že právě tam bude ukrytý artefakt.
Potichu jsem se plížila místem a konečně se dostala ke stolu vedoucího směny. Přímo pod stolem ležela krásná malá zlatá kulička. Stůl byl přisunutá ke stěně a přes něho byly čisté papíry.
"Zlaté oko." zamumlala jsem si pro sebe a sebrala ho do kapsy. Nebyl to nebezpečný předmět a byl docela lehký, pravé dobrodružství, ale začalo právě ve chvíli kdy jsem mířila ke dveřím, že odejdu.

"Zajistěte prostor … tu bestii chci dostat!" ozval se mladý hlas. Zajela jsem v tu chvíli pod stůl a přitiskla se na stěnu.
"Jistě pane!" další hlas muži číslo jedna odkýval, cokoliv mu poručil.
"Teď už nezabije jediného z vojáků, jako že se Carlos Side jmenuji!" povytáhla jsem hlavu a všimla si dvou stínů u vrat. Byla hloupost sem chodit bez masky.
Hledala jsem jinou únikovou trasu. Jediná byla, ale oknem a to jsem rozhodně zkoušet nechtěla.
"Máte připravené RPG?" promluvil Side.
V té chvíli jsem věděla, že musím vypadnout i kdybych měla se procpat tím oknem. Po čtyřech jsem dolezla k oknu.
Tak buď chcípneš teď a nebo jakmile vylezeš … v duchu jsem si přehrávala scénáře své brzké smrti.
Bylo to ráz na ráz. Ve chvíli kdy jsem proskakovala oknem vletěla do budovy raketa, aby vykonala dílo zkázy. Doběhla jsem až k příkopu a tam zalehla. Ještě pár minut po výbuchu mi zvonilo v uších.
Budova moc stabilní nebyla, ale vypadalo to, že přece jenom náraz vydržela.

"Pane, nepřítel byl eliminován, další rozkazy?" zase jsem začala slyšet svýma bolavýma ušima.
"Doneste mi tu kouly, nebo jak se to jmenuje" pronesl velitel, který se jmenoval až moc americky.
Armáda všechno prvně řešila násilnou cestou. Chtěli artefakt co mě hřál v kapse, ale velkého netopýra museli zlikvidovat rpgečkem.
Chytla jsem se za hlavu a poznala že nemám čepici. Zaklela jsem, více jsem vědět nepotřebovala. Zmizela jsem v lese dřív než pochopí, že jim "zlaté oko" někdo vyfouknul před nosem.

Slyšela jsem za sebou jen polekané. "Pane! Asi je tu kontlolér! Měl jsem halucinace že vidím ženskou!"

VI. "Nejsem sakra princezna!"

4. března 2014 v 16:25 | Hakky Life |  Zira's diary
Usnula jsem zahloubaná v úvahách a otázkách, které vyřeším jen tím , že se zeptám Šamana, co se stalo.
Sny se točily okolo nevyřešených otázek a strachu z toho, co zjistím. Jistě, že jsem chtěla vědět o co šlo, ale přemáhal mě strach říci otázku Šamanovy. Po mém nejméně pátém probuzení uprostřed noci jsem se rozhodla, že za ním přece jenom zajdu.

Po ránu mě bolel, každý sval v těle. Na boku když jsem povyhrnula triko, jsem našla obrovskou modřinu, ve zpomínkách jsem se vrátila k večeru. Vzpomněla jsem si jak jsem dopadla na tvrdou zem přímo na batoh, ale už jsem si nepamatovala, jak jsem se dostala do zpátky do pelechu.
To Zóna nemá slitování? Jsem tu teprve chvíli a mám víc problémů než jakýkoliv jiný Stalker. Pomalu jsem stáhnula tričko na zpět a konečně trochu začala vnímat okolní svět.
Trečevo bylo neutrální území, nesměly se tu vytahovat zbraně, ale ani slovně napadat. Když se to náhodou stalo mohl ho "hostinský" vyhodit. Fungovalo to tu jako hostinec a schovka před emisemi, které řádili v Zóně jednou za měsíc. Abych to lépe vysvětlila, platila tu nepsaná pravidla a ta se dodržovala. V Zóně si dělej co chceš, ale tady dole drž hubu a krok.

Peníze pomalu docházely, ani na sprchu jsem pomalu neměla, a tak bylo na čase najít si práci. "Hostinský", nebo jsme mu taky říkali "Velký boss", měl sem, tam zajímavou akci, a tak jsem se rozhodla zajít prvně za ním.
Nepatřil k žádné straně a myslel jen na dobro ostatních. Takoví lidé v Zóně chyběli, a to je škoda.
Nenápadně jsem se odštrachala ke stolu a přisedla si. Muži zde velice rádi hráli poker a dneska byl zrovna jeden z dnů, kdy se mastily karty.
Nikdy bych karty nevzala do ruky. Štěstí ve hře jsem nikdy neměla, smůla se mě držela jako toaletní papír co se vám přilepí na záchodech na botu.
Nenápadně jsem se podívala na "Velkého bosse", který v tu dobu neměl dobré karty. Posunkami jsem mu naznačila, že bych s ním potřebovala mluvit. Jirčenko by asi nadával, že jsem nešla k prvně němu, ale když byl někde v Zóně?

Trvalo mu deset minut než se zvedl od stolu, že se omlouvá, ale hra mu zrovna dobře nejde. Během chvilky byl u mě. "Copak se děje, Ziro?"
Kdo by mě neznal. Byla jsem v místě jediná holka v okolí, a nebylo to příjemné zjištění. Na jednu stranu by semnou chtěli muži chodit, ale když se to vezme z druhé strany tak mě polovina z nich nenáviděla jen za to, že se Zónou protloukám měsíce a jsem bez újmy.
"Hele, je mi to blbé takto říct, ale potřebuji práci, a to velmi nutně," rukou jsem si zajela do vlasů a sledovala reakce na obličeji muže, který mohl mít tak přes padesát let. Neholil se nejméně od doby co, Zóny přišel. Jeho hnědé vousy a dokonce vlasy byly propletené šedými prameny. Bůh ví, z čeho to měl. Strach a nebo stáří?
Povzdechl si. "Když já nemám úkoly pro holky," poznamenal trochu suše.
"Proboha, vezmu i chlapské úkoly. Jsem v Zóně, co mě nezabije, to mě posílí!" tentokrát moje ruce přešly do obrané reakce, zkřížila jsem je na hrudníku. Vytáčelo mě zacházení semnou jako s princeznou. "Zatím jsem přežila všechno co jsem potkala, takže bych ráda tu práci dostala."
To že jsem žila, byla spíše opatrnost. Hodně lidí se do Zóny hrnulo kvůli artefaktům. já sem přišla protože mě jinde budoucnost nečekala. Život v Zóně my připadal nekonečný, každý den jsem měla delší než předtím. Skušenosti o Zóně jsem zbýrala kde to šlo, od kolegů, od Jirčenka nebo Šamana. Věřila jsem si, že jednoho dne budu výborným průvodcem Zónou.
Můj pohled sjel na "Hostinského". Konečně vypadal, že ho něco napadlo.
Muž si mnul bradu a nakonec promluvil. "Potom bych tedy pro tebe práci měl." odmlčel se. "Potřebuji sebrat artefakt z opuštěné továrny."

V. "Jsi dítě Zóny."

4. března 2014 v 16:24 | Hakky Life |  Zira's diary
Probudila jsem se, když byla temná a hluboká noc, vlhký vzduch dráždil moje plíce. Rozkašlala jsem se a cítila, jak mokrý kabát, dvakrát těžší než já, mě táhne k zemi a nedovoluje mi vstát.
Bolest hlavy byla ubíjející. Jako by se mi do hlavy zasekalo tisíce střepů a nechtěly ven. Vytáhla jsem baterku a rozsvítila ji.
Zvedla jsem zrak a uviděla prapodivné dílo. Kusy lidských těl odtržené od torz, vypadaly jako by je nekdo vytáhnul z mlýnku na maso.
Na obličeji jsem cítila něco lepkavého, byla to zasychající krev a rozhodně nebyla moje. Konečně jsem měla odvahu se víc rozhlédnout po lese.
Kusy hadrů nasáklé krví se válely na pařezech a pár vyselo přes větve. Pomalu jsem se zvedla a ruku si položila přímo do míst kde na hromádce ležela věc co vypadala jako zahnědlá ovesná kaše. Kdysi bych tipovala, že to byl mozek. Určitě to byl mozek.
Žaludek se začal bouřit a cítila jsem nechutnou pachuť v puse, netrvalo dlouho a oběd, který nebyl dneska zrovna vydatný, ležel na zemi. Rukávem jsem setřela špinavou ruku a lezla od místa, které se stalo pohřebištěm neznámých Stalkerů.
Když jsem se konečně dostala z největší spouště, narazila jsem na nášivku Svobody. Chlapci, se trochu přepočítali.
Moje ruce mě zvedli ze země. Musím pryč, než krev přiláká mutanty a jiné mrchožrouty co se rádi zadarmo nažerou.

Uběhla jsem pár metrů a uvědomila si kde to jsem. Jsem v Zóně, tady nemohu běhat bez pomoci matiček a šroubků. Okolo Trečeva bylo hodně pastí a to nejen anomálního charakteru, ale i od Stalkerů, kteří za peníze lovily mutanty. Vytáhla jsem z kapsy poslední matičky a házela je před sebe, dávala pozor kam šlapu. Vždycky jsem matičku po kroku zvedla. První pravidlo Zóny, to ce se zdá bezpečné, může zabít.
Kus odemne se objevili svítící očí, a po levé straně blikala zelená záře. Vytí mutantů se ozývalo čím dál víc. Jako by říkali jsme tady, tohle je naše Zóna.
"Prosím, Metaverzum ochraňuj mě!" prosila jsem tiše, a sledovala oči jak se otočily, mizely v dálce.
Po chvíli mě přece jen Metaverzum dovedlo až k bunkru.

Teplá voda v Zóně byla drahá záležitost. Zaplatila jsem si sprchu na deset minut. Potřebovala jsem ze sebe smýt prach a zápach krve, která opravdu začínala smrdět.
Krev, na kterou všichni lidé v baru zírali, a kvůli které odskakovali o metry, stékala do kanálku. Po chvíli jsem se vydala jen v ručníku ven ze sprchy a oblékla se. Oblečení vojenských barev, jsem musela drhnout ve studené vodě. Jedině tak pustí krev a která by se jinak srazila. Ze sprchy jsem se vydala pomalu do pokoje. Vyprané hadry jsem nechala přehozené přes šprušle své postele.

Nedlouho po sprše si mě našel Jirčenko.
"Krucinál, kuře! Chlapy mi řekli co se stalo … jsi v pořádku?" starostlivě si mě prohlížel.
Polknula jsem a koukla se na muže, který byl jediný přítel v tomhle hnusném pekle.
"Jistě, že jsem, ale Svoboda to schytala … hele promiň nemám náladu se o tom celém bavit. Vše ti vysvětlím, až se trochu vyspím."
Pochopil, že mám špatnou náladu a nechal mě být.

Lehla jsem si do postele a koukla se na šprušle nade mnou. Tenká deka měla zahnat aspoň lehce pocit chladu. Skulila jsem se do klubíčka a zavřela jsem oči. Všude jsem viděla kusy těl vojáků a Stalkerů, kteří mi chtěli ublížit, nevypadalo to na lehké spaní. Proč jsem tohle přežila zrovna já? O co šlo tomu mutantovi? Bylo to kvůli Monolitu, že by Šaman nekecal?
Vzpomněla jsem si na slova Šamana: "Pokud jsi s námi, Zóna tě ochrání. Jsi její dítě, a pokud na tebe někdo sáhne, bude ti pomáhat. Monolit je tvoje společnost, Zóna si tě pohlídá."

IV. Seznamte se s Monolitem.

4. března 2014 v 16:23 | Hakky Life |  Zira's diary
Vše začalo zcela nevinně. Sem tam se někdo vyptával kolem. Zjišťovali kdo dovezl ty zásoby zdravotnického materiálu. Bylo to zprvu zcela nenápadné, pár chlapů posedávalo okolo baru a popíjelo, ale když nic nezjistilo, začali být více agresivní. Už se nevyptávali jako kamarád kamaráda, kdo se jim dostal pod ruku skončil se zlomeným nosem a nebo jinak natlučený.

Jirčenko mě vzal okolo Trečeva. Vysvětlil mi kouzlo matiček a šroubků.
Kousek od bunkru bylo místo, kterému se říká Stará benzínka. Ještě do teď byl v nádržích benzín, ale už byl nejspíše zvětralí. Změnil se ve vodu a jakýsi mazlavý hnus. V místě kde kdysi stávali auta, byl žár.
První šroubek padl doprostřed anomálie a objevil se ohnivý gejzír. Takto mi Jirčenko ukázal většinu anomálií, na které jsem v Zóně mohla narazit a jak je důležité házet kovové předměty před a kolem sebe, jinak hrozí jistá smrt.
Dlouho jsme se u ní nezdržovali, protože nikdo nevěděl kdy konečně vyletí celá benzínka do vzduchu.

K večeru jsme se raději stáhli zpátky do bunkru. Bylo to nejbezpečnější místo. Tedy mysleli jsme si to. Svoboda za ty čtyři dny mého výcviku přežití v Zóně nasbírala hodně důkazů, proti mě.
Bylo to logické, když jsem se v té době objevila jenom já. Svoboda měla dojem, že se totiž pachatel schovává. Moje likvidace nebyla, ale tak jednoduchá jak si představovali, protože semnou pořád někdo byl. Venku i v bunkru. Narazila jsem totiž na dobrou skupinku džentlmenů, ač o nich všichni říkali, že jsou pošuci.
Monolit mě mezi sebe přijal s otevřenou náručí. Hlavní Šaman, věčně zfetovaný kokainem a zhulený marihuanou se postaral o to, abych byla v bezpečí.
Monolit je v Zóně nejméně oblíbená frakce. Členové této skupiny milují Zónu jako vlastní matku a chrání ji. Možná ji lidé nemají rádi pro jejich přesvědčení, právě Monolit rozšiřuje po Zóně myšlenku jako, že existuje něco jako "Plnič přání". Mnoho členů zasvětilo celý svůj život v Zóně i ochraně "Velkého krystalu". Šaman mi slíbil, že mi jednou vysvětlí víc, ale zatím na to nejsem připravená.

Tuto skupinku mi doporučil Jirčenko. Když byl mladý kluk a přijel do Zóny, právě Monolit ho přijal mezi sebe. Zachránil mu párkrát kůži. Zajimavé na tom bylo, že mutanti tuto fraci nechávali napokoji.

Většinu dne žili monolitáci venku v Zóně a kupodivu se i vraceli v celku a někdy nosili velice mocné artefakty, za které si později kupovali omamné látky a chlast. Šaman nerad prodával bohatství Zóny, ale když šlo o drogy, rád si pohovořil o ceně. Oblíbila jsem si je jako vlastní rodinu a do jiné frakce se mi vstupovat nechtělo.
Jednou večer jsem se vracela z venku. Nebyl pěkný den, lilo jako z konve a půda nestíhala hltat vodu. Pod nohama to čvachtalo a ruce jsem měla promrzlé až na kost. Cítila jsem jak mi od úst jde pára a stoupá ke korunám stromů.
Vracela jsem se z výletu sama, protože velký Šaman potřeboval všechny muže v terénu. Pár snorků dělalo neplechu, kde neměli, a tak je chtěl nasměrovat na dobrou cestu. Šaman vždy věřil, že Zóna ho poslouchá.
Překročila jsem kaluž a zastavila se. V lese bylo tak neuvěřitelné ticho, až moc velké ticho. Přede mnou vynořila postava.
Pomalu jsem chtěla pokračovat v cestě měla jsem špatný pocit. V tichu nešlo slyšet nic jiného než naše kroky. Na zádech mi naskočila husí kůže, otočila jsem se za sebe. Měla jsem pocit jako by mě někdo sledoval, ale přesto nic nebylo vidět. Muž naproti měl ruce v kapsách, prošli jsme klidně kolem sebe bez prudchých pohybů a já koutkem oka zahlédla nášivku na bundě, bylo pozdě, než jsem stihla se otočit a jakoliv zareágovat tak jsem dostala ránu pažbou zbraně do zátylku.

Pozn. autora: Frakce Monolit je tajemný stalkerský klan. Monoliťané věří na ,,Plnič Přání" v podobě vzácného artefaktu ukrytého v centru Zóny. Členové této frakce zasvětili své životy k ochraně Monolitu ,,Velkého Krystalu".

III. "Nepěkné zjištění."

4. března 2014 v 16:22 | Hakky Life |  Zira's diary
Ráno jsem se probudila vedle cizího chlapa. Podle toho jak smrděl alkoholem si jenom spletl postel. Přelezla jsem ho a vzala batoh. Byl to jediný můj majetek a tak se nedivte, že ho pořád tahám sebou. Když se mi podařilo proklouznout kolem mužů, dostala jsem se na chodbu. Ještě trochu rozespalá jsem se pomalým pomalým krokem se vydala nahoru.

Šla jsem si to po chodbě, když jsem uslyšela známé hlasy. Vybavilo se mi smutné období mých začátků v Zóně. Musela jsem se schovat. Byla to přehnaná reakce mého těla. Dva muži co šli po chodbě se bavili o věcech, které jsem 'asi' neměla slyšet.
"... Šéf. Chce abychom se zbavili někoho z Povinnosti. Zase nám vzali pár chlapů na průzkumu ..." zastavili se kousek ode mne. Teď jsem slyšela plně jejich rozhovor. "Taky máme zjistit kdo pokazil tu akci s lékařským materiálem. Nerad bývá podveden a okraden."

Přivřela jsem oči. Nášivky ukazovaly na Svobodu. Přitiskla jsem se víc ke stěně. Naštěstí v místech kde jsem stála, byla dostatečná tma.
"Celá operace tím padla a šéf se fakt zlobí." Druhý chlap ze Svobody jen přikyvoval jako by neměl svůj názor. Poté zmizeli v útrobách bunkru.
Po nějaké době jsem se odvážila vystrčit nos.
*To nebyli bandité! Proboha. Já okradla frakci.* můj mozek pracoval na plné obrátky. Potichu jsem se plížila z místa kde před chvíli stáli muži. Pro jistotu jsem si nasadila kšiltovku.
V místě kde stála "hospoda", v tuto chvíli mnoho lidí nebylo. Poznala jsem jenom Jirčenka. Seděl u stolu sám a popíjel pivo. Když mě zahlédl, zamával rukou a řekl, ať si přisednu.
"Vypadáš bledě kočko. Hej, Brinzo, dej tady mladé pivo," otočil se na hostinského Jirčenko. Potom se zase otočil ke mně. "Co se stalo, kuře?"
"Já jen, měl jsi někdy v Zóně problém?"
Prskl málem smíchy. "Holka tady má každý problém. Svoboda bojuje s Povinností a naopak. Ostatní se taky nenávidí navzájem," zavrtěl hlavou. "Z koho máš strach? Udělal ti někdo něco?"
"Zo ne!" Vrtěla jsem hlavou. "Ale asi mám problém. Pokud tedy mluvili o mně …"
Jirčenko se podrbal na hlavě a povzdychl si. "Ty zásoby, že? Nebyli to bandité" kousnul se do rtu a nahnul se blíže k ní. "Kdo po tobě jde, štěně?"
Moje oči se rozhlédly. "Svoboda." bylo to tak tiché, a přesto se pár Stalkerů otočilo jako by to slyšelo.
Můj "teď" nejlepší kamarád si cosi zašeptal pod vousy. "Tohle je, ale kurva velkej problém. To nevím jak vyřešíme."

II. "Tady je Trečevo ..."

4. března 2014 v 16:21 | Hakky Life |  Zira's diary
Rovně po cestě. Co na tom může být těžkého? Vyjeté koleje po jiných náklaďácích tu jsou a okolo není ani živáčka. Jako by Zóna pro dnešek spala.
Cítila jsem jak mi studený pot stéká po čele a tričko by se dalo ždímat. Nával adrenalinu začal pomalu ustupovat a po deseti minutách se změnil se v třes rukou.
Být v Zóně a nepřipravená, to není dobré. Mám štěstí, že vůbec ještě žiji, ale člověk se může připravovat jak dlouho chce, a vždycky ho něco překvapí.
*Jestli brzo nenajdu místo, kde se konečně budu cítit v bezpečí, autu dojde benzín,* řekla jsem si v duchu. Už na mě začalo svítit hladové oko. Cesta se pomalinku stáčela a všelijak klikatila, než jsem konečně v dálce uviděla místo, kde bych snad mohla konečně zastavit.

Byla to stavba, starý dům, jenž dýchal svojí historií. Před budovou seděl muž s kytarou, které chyběla jedna struna a cosi si zpíval. Přes zavřené okénko nešla slyšet ani melodie.
Dojela jsem k místu, které kdysi bylo parkoviště, teď zarostlý plac s puklinami, mezi kterými rašila zelená tráva. Ještě chvíli jsem seděla v kabince a pak vytáhla klíčky za zapalování. Otevřela jsem rozvrzané dveře náklaďáku. Vyskočila jsem na betonovou plochu.
"No, že ti to s těmi zásobami…" muž chtěl říci ještě něco, ale větu nedokončil. "Kde je Ivan?"
Vzpomněla jsem si na svého průvodce a přemýšlela, jak to vysvětlit dřív, než muž s kytarou vytáhne kvér.
"Ivan, je mrtvý, ale přísahám, že já to neudělala …!" dodala jsem rychle a dala prsty jako skaut. Jo, když jsem byla malá, chodila jsem do něho asi tři roky.
"To bych řekl, kuře, ty máš sakra štěstí, že jsi na toto místo přijela v celku. Co tě to sakra napadlo jet po cestě?"
Pokrčila jsem rameny. Připadala jsem si jako ve školce. "Adrenalin ." zamumlala jsem na obhajobu.
Muž si tiše povzdechl. "Tak tedy vítej v Trečevu … tady se schází nejvíce stalkerů," došel pomalu k vozu a prohlédl si ho. "Asi jsi nám zachránila matroš, mladá, co?" prstem přejel po dírách kde se zavrtaly kulky.
Po takovémto přijetí my vysvětlil, že jsem vlastně měla štěstí i v tom, že mě neodlovila Armáda. Ivan pašoval materiály stalkerům, kteří neměli v Zóně co dělat. Armáda si hlídala jistá území a kontrolovala každého kdo chtěl tím místem projít v mém případě projet. Pár vyvolených mělo propustky a ti ostatní se tam museli proplížit nebo podplatit správného vojáka. Nakonec se mi muž představil jako Lucas Jirčenko.

Pod starou boudou leželo jiné tajemství. Starý vojenský kryt, dávno již v mapách nebyl zakreslen a tak si ze něho stalkeři udělali takové "doupě". Bunkr měl tři patra.
V prvním patře byl bar a hospoda v jednom. Sedělo tu pár můžu, sem tam někdo ležel pod stolem a vykukovaly jenom boty.
"Hej, Jirčenko, našel sis novou buchtu?" jeden ze silně přiopilých mužů si myslel, že jem muž, co vypadá jako holka. Můj průvodce mávl rukou.
"Na tyto voly si zvykneš rychle. Jenom malé upozornění, ženy zde nejsou obvyklým jevem, ale to poznáš sama."
V druhém patře, když jsme postupovali dolů, se trošičku ochladilo, ale jen decentně. Zde ležela nemocnice. Zrovna sem nanosily krabice s materiálem.
A úplně dole byla jedna místnost, kde se vařilo, v druhé místnosti se dalo sednout.
"Asi bych ti měl vysvětlit, jak to tady chodí, kuře," posadil se na starou rezavou židli, můj zachránce. "Máme tu hodně frakcí, ty poznáš časem sama, pokud budeš mít odvahu vylézt ven," mrknul na mě a já si konečně všimla, že jedno oko má bílé. "Radil bych ti vyhnout se banditům, Armádě a SOvZu" pohodlněji se posadil. "Speciální operace v Zóně. Ti chlapi nemají slitování, jejich velitel zabil tolik stalkerů, že na ruce bys to nespočítala." pokýval hlavou. "Nikomu nevěř, většinu frakcí poznáš podle frček a nášivek" poklepal si na rameno. "Jen banditi nemají nic. Armáda chodí v maskáčích, jako by je v Zóně ochránila, jsou to hajzlové stejní jako SOvZ," pomalu položil na stůl přede mě znak radiace. "Takto poznáš jednotku speciálních operací.
Nevím jak dlouho jsme mluvili o Zóně. Z prvu jsem mu nevěřila, i když mi hodně pomáhal. Oči se snažily zůstat vzhůru, ale mozek vypovídal službu.
"Nechceš si lehnout mrně? Slibuji ti, že tady ti nikdo neublíží, na to jsem tu moc velká ryba," poznamenal. "V druhém patře je místnost na spaní. Zavedu tě tam a neměj strach. Už jsi jedna z nás, zítra tě vezmu do Zóny."

Postele byly vojenské a vylo jich tu asi třicet. Na každé ležela stará madrace a kupodivu tu bylo prázdno. Jirčenko mi vysvětlil, že většina stalkerů přespává venku a nebo loví artefakty. Dneska byl úplněk a to nejvíce svítily skořepiny.
Pomodlila jsem se a ustlala jsem si v zadu na volné posteli. Spánek byl mocnější než strach z nového prostředí. V mém batohu by stejně nenašli nic zajímavého. Zítra začne ta pravá zábava a snad vydělám nějáké drobáky.

I. "Můj milý deníčku ..."

4. března 2014 v 16:20 | Hakky Life |  Zira's diary
Mé celé jméno zní Zira Kavlienko, nepoznali byjste, že je mi teprve devatenáct let, vypadám tak na dvacet jedna. Narodila jsem se ve městě jménem Oděsa. Moje rodina se protloukala životem s minimální mzdou. Otec měl mizernou práci, většinou na stavbě a tam se také stala nehoda. Nedodržely se předpisy a bezpečnost práce.

Otec zemřel, když mi bylo pět let. Zřítil se na něho strop, poté co se utrhly nosné sloupy.
Matka pak musela vychovávat mě a sestru bez živitele rodiny. Když mi bylo 14 let postihlo naši rodinu další neštěstí.
Sestra šla nakupovat a v obchodním centru se strhla přestřelka, byla na místě mrtvá.
Šeredná to hra osudu, ale to nejhorší mě mělo teprve čekat.
Matka onkologicky onemocněla a všechny naše peníze putovaly na její léčbu. To vedlo k tomu, že jsme se dostaly do dluhů.
Maminka si půjčila i od ukrajinské mafie, jejíž boss se jmenoval Don Pedro. Pár měsíců jsme měli na splácení, ale pak přestal na matku chodit invalidní důchod.
Po druhém nesplacení se to začalo řešit. Bylo mi osmnáct let, když jsem rozhodla začít vydělávat peníze, abych matce pomohla. Jenomže, kdo by vzal do práce holku bez vzdělání?
Měla jsem jenom dva způsoby, jak se uživit. Buď se vydat do Zóny a hledat artefakty, nebo skončit v nějakém baru jako šlapka.

Bylo to pro mě těžké rozhodnutí opustit matku, ale ona mě v tom podporovala. Říkala, že pro ni je pozdě. Lékaři jí dávali 3 měsíce života k dobru, ale matka se cítila hodně špatně. Chřadla mi před očima jako květina, kterou nezaléváte vodou.
Mám takový pocit, že mě chtěla dostat i ze spárů mafie. Za poslední peníze mi sehnala odvoz a já se tím dnem stala sirotkem Zóny.Byla jsem další ztracená existence ve víru světa.

Ten muž co mě propašoval do Zóny, nebyl padouch. Jeho jméno bylo Ivan Zorgovič a převážel lékařské materiály. Sem tam vzal nějakého toho černého pasažéra. Měl v Oděse rodinu, a ta žila jen díky jeho penězům, které zde vydělal.
Po večerech semnou seděl na korbě náklaďáku.
"Pravidel je hodně, že by se to vlezlo do tří knih. Jsi mladá, a popravdě ti mnoho šancí nedávám děvče, ale jde o tvoje rozhodnutí. Také jsem ještě neviděl ženskou v tomhle chlívě pekelném," řekl jednoho dne klidně. "Dám ti zbraň a pár nábojů, ale potom si budeš muset poradit sama. Zóna je samá past a mutanti." pokrčil rameny. Fascinovaly mě jeho svaly a plno jizev, co sem tam vykoukly z pod trička."Tohle je poslední večer a pak už půjdeš po svých. Dovezu tě na místo, kde se budeš moci poučit od ostatních Stalkerů." Venku bylo ticho, jen začal bubnovat déšť do plachty nad nákladem. Ivan se otočil a podíval se ven.
"Poslední rada Ziro, pokud si nejsi jistá, že před tebou neleží bezpečné místo, použij matičky a šroubky." pár mi jich nasypal do ruky. "Pokud je tam anomálie, tak ti tady tito drobní kamarádi řeknou a zachrání zadek." mrknul na mě a naznačil mi, že bych měla jít spát. Klíče od náklaďáku schoval na hřebík co byl přitlučený na jednom z dřevěných sloupků jenž držel plachtu náklaďáku.

Ráno bylo chladněji, než jsem předpokládala, že bude. Když jsem otevřela oči, šla mi pára od úst a prokřehlé ruce mi volaly po zahřátí. Ze svého batohu jsem vytáhla matčin starý svetr. Ještě voněl po její voňavce. Chvíli jsem se s ním mazlila a po tvářích mi tekly slzy jak jsem si na ni vzpomněla. Jediná památka byla fotografie v mé skoro prázdné peněžence.
Ze vzpomínek mě probral hlad, který jsem začala pociťovat a pak ještě jedna věc. Ivan vždy vstával dřív a probouzel mě, ale teď tu nebyl.
Po čtyřech jsem se doplazila tak, abych viděla ven.

"Někde ty klíče musí mít …" Ten hlas byl tvrdý a chraplavý, ten chlap by měl přestat kouřit nebo ho to zabije. "Víš, kolik peněz bysme mohli dostat za ten materiál, Regi?!"
Ivan říkal, že Zóna není pro dětičky.
Ze svého krytu jsem měla dobrý rozhléd na celou situaci. Ivan byl mrtvý, o tom nebylo pochyb. Kulka v hlavě zabije každého živého tvora. Muži šacovali jeho mrtvolu, jako by bylo zcela normální zabít člověka. V ruchách jsem cítila třes. Kdo mě naučí víc triků jak přežít v Zóně?
Otočila jsem se a koukla na celou korbu. Nemohli mě vidět, spala jsem za krabicemi, byla tam tma.
Podle mých počtů a přepočtů, tam bylo asi 5 chlapů, ale nikdy nevíte, kolik jich je na straně, kam nevidíte. Potichu jsem se se natáhla pro klíče, které lehce cinkly, když jsem je sebrala.
První dny v Zóně, asi nebudou společenské. Okýnko k místu řidiče bylo otevřené, ale otázkou spíše bylo, zda se protáhnu přes hrudník a boky. Nebylo to malé okýnko, Ivan si ho přemontoval, aby viděl lépe na náklad.
S klíči v zubech jsem se rozhodla riskovat a protáhnout se otvorem o velokosti krabice. Hubená jsem na to byla, ale chvíli to vypadalo, že se zaseknu.
Po chvilce zápasů a všelijakého přetáčení jsem se konečně dostala k volantu. Cítila jsem se jako bych se protáhla uchem jehly. Roztřesenou rukou jsem vpáčila klíč do zapalování. Asi bylo dobře, že přede mnou nikdo nebyl. V duchu jsem poděkovala Ivanovi za jeho opatrnost a v duchu odpočítala nastartování auta.

Sešlápnout spojku, zařadit a přidat plyn. Matka mě učila jezdit vším možným, abych měla aspoň nějaké základy. Když se náklaďák rozjel měla jsem co dělat abych dokázala volant udržet a aby náklaďák zůstal na silnici. Modlila jsem se, aby přede mnou nebyla žádná past nebo anomálie. Slyšela jsem střelbu. Jen jsem poslouchala jak se kulky zavrtávali do krabic s materiálem.
Poslední výstřel zazněl daleko za mnou. Věděla jsem, že jsem si v Zóně udělala první nepřátele. Pokud ovšem někdy zjistí, kdo jim tento cenný úlovek ukradl přímo pod nosem.