V roce 1960 a 70. letech ... (2. část)

27. srpna 2013 v 12:27 | Hakky Life |  Příběhy

Zkoušky náležité kouzelnické úrovně jsem zvládla na výbornou (N.K.Ú.). Další ročníky jsem přeskákala a rovnou nastoupila ve svých 14 letech do 7. ročníku. (V každém světě je nějaký ten génius a já to odnesla tady.) Nebudu popisovat svoje nudná školní léta. Nedělala jsem ani famfrpál a nebavili mě kroužky pana profesora Křiklana. Odmítala jsem jeho pozvánky dlouhé roky.
Když jsem napsala závěrečné zkoušky (Ohavně vyčerpávající celočarodějné exameny. O. V. C. E.) zase na samé výborné, poslala jsem životopis na ministerstvo. Prvně se k tomu stavěli velice záporně. Proč by malá holka, které není ani 16 let měla dělat na ministerstvu kouzel. Bylo mi teprve 15 let, ale když jeden z komise pro uplatňování mladistvých v práci řekl, že jsem dokázala namíchat odvar živoucí smrti za necelé dvě hodiny a dokonce jsem rychlejší v obraně proti černé magii než Alastor Moody. Nakonec si to rozmysleli.
Ministr kouzel mi dal výjimku jako tenkrát ve škole. Dělala jsem jenom kancelářské práce. Lidé byli spokojeni s mými výkony. Pracovitá jsem byla a všechno vždy v čas zařídila.
Po roce mě konečně Alastor "Pošuk" Moody vzal na první akci. Bystrozoři, ale nebyli to co dřív, mnoho z nich bylo věrných Voldemortovy.
Hlídáček jsem už rok neměla a tak jsem mohla kouzlit bez toho abych mohla být obviněná z kouzlení nezletilé osoby bez dozoru. Bylo to privilegium udělené jenom mě, podobná věc se stala před 84 lety, ale to je hodně dlouho a nikdo už neví komu bylo uděleno. Záznamy se ztratily v proudu času. Ale to je teď jedno, nebudu vám vyprávět nudné věci z dosavadního života.
Psal se 6. říjen 1976 a já konečně vyrazila poprvé do terénu, kde jsem také zažila něco co mi změnilo život.
"Tak štěně, dneska by se nic zajímavého dít nemělo" nebyla to pravda, dělo se mnoho věcí, ale lidé měli strach o tom mluvit. Stvůře, která naháněla strach se říkalo Lord Voldemort. Čarodějky a kouzelníci se tomuto jménu vyhýbali jako čert kříži. Raději říkali "Ty-víš-kdo." nebo "Ten-jeho-jméno-nesmíme-vyslovit." ale objevili se i výjimky, které mu říkali Pán Zla, ale pro mě to byl jen muž co naháněl strach, protože se bál sám sebe a nikdy nemiloval jiného člověka.
"A kde hlídáme?" neměla jsem mít službu v terénu proto mě to malinko zmátlo.
"Rád bych pohlídal rodinu, která je mudlovská, ale jejich syn pracuje na ministerstvu kouzel jako soudce." vydal se uličkou kde svítilo jen pár lamp. V některých místech byly lampy prasklé nebo nesvítily, protože žárovky vypověděly službu.
"Máte strach, že po nich půjdou?" rozběhla jsem se za mužem, který mě měl učit jak být správný bystrozor, ale vzal mě na vlastní pěst do terénu.
"Mladý Lewis odsoudil do Azkabanu jednoho ze smrtijedů, hlídkujeme tady každý den." poznamenal a zatočil doleva.
"Hlídkujete tady každý den? Moody vy nemluvíte o bystrozorech, tolik lidí zase nemáme, kdo pomáhá lidem? Já chci taky pomáhat, prosím!" doběhla jsem ho a v tom si všimla pohybu kousek od nás. "Moody." klesla jsem hlasem. Myslím si, že uslyšel ten strach a proto se otočil.
"Co se děje Swonnová …?" jeho arogantní hlas umlkl, když uviděl postavu na konci ulice. Poznal smrtijeda okamžitě mě zastrčila za sebe. "Doufám, že se umíš rychle přemisťovat."
"Blbneš? Nenechám tě tady! Ještě jsi mi neodpověděl na otázku." vytáhla jsem hůlku a otočila se k Moddymu zády. "A budu ti krýt záda, protože s tímto by sis sám neporadil."
Trochu nechápavě se koukl za sebe. Byli tam další tři smrtijedi. "Ziro, možná by ses měla raději …" Přerušila jsem ho v jeho slovech.
"Ne. Mám za úkol chránit člověka Moody a já rozhodně z boje neutíkám!" pevněji jsem stiskla hůlku.
Jeden ze smrtijed se zasmál. "Odkdy na akce bereš školáky, Alastore?" jeho hlas byl tvrdý jako kámen. "Fénixův řád snad už nemá členy a tak nabírá na škole?"
Odhodlaněji jsem chytla hůlku v ruce. *Co je fénixův řád? O čem to mluví?* v duchu jsem se ptala sebe na mnohem více věcí. Ano měla jsem strach, ale můj strach není nic naproti těm lidem kteří trpí každý den a ztrácí rodiny.
"Tato slečna už dávno není školák a o fénixově řádu neví nic!" odsekl mu Pošuk. "Jen se tu přimotala."
Vím že mě chtěl chránit, ale to se mu nevedlo. Jeden ze smrtijedů, který asi pracoval na ministerstvu se zasmál. "To je to děvče z bystrozorského! To jsi dneska dostal za úkol naučit to kuře jak se loví černokněžníci?" Všimla jsem si k jeho smůle pohybu hůlky a tak jsem kletbu, která byla nejspíše omračovací odrazila neverbálním protegem.
Smrtijed kdyby mu šlo vidět pod masku se nejspíše ušklíbnul. "Dost rychlá reakce princezno, ale spočítej si to. My jsme 4 vy jenom 2."
Pokrčila jsem rameny. "Každý někdy musí riskovat, aby dostal to co chce." Moody si odkašlal.
"Pánové nechte slečnu odejít a pak si můžeme promluvit, ano?" potom mluvil na mě. "Tohle je rozkaz, stáhni se a sem se nevracej!" tiše dodal. "Kontaktuj Albuse Brumbála."
S těžkým srdcem jsem se přemístila ve chvíli kdy okolo prolétla první kletba. Po objevení na Green which, bylo to uprostřed parku, který v tuto hodinu byl prázdný. Okamžitě jsem vyslala patrona, který měl podobu obrovského vlka s jizvou přes oko. Takto jsem vypadala i jako zvěromág, takže bylo logické, že tak bude vypadat můj patron. Ve zprávě stálo: "Pošuk je v nebezpečí. Bojuje se smrtijedy v ulici kde měl dnešní službu!"
Jak jsem slíbila Moodymu nevrátila jsem se na místo kde právě probíhal boj. Místo toho jsem nervózně čekala na ministerstvu a dělala práci, která mě nebavila. Ve stresu jsem ji nejlépe dodělávala.
Ráno jsem se dozvěděla, že Moody je ve vážném stavu v nemocnici. Lékokouzelníci ho dají dohromady během chvilky, ale co moje vlastní zdraví? Bylo málo bystrozorů, během 3 týdnů nám odrovnali asi 10 smrtijedů a proto mě taky povolali do aktivní služby. Chodila jsem po ulicích a snažila se udržovat pořádek. Nikdy jsem neměla problém s ničím horším než opilý kouzelník. Moje oblast byla Příčná ulice. Protože se, ale v Obrtlé ulici začali stávat nehody bystrozorům tak se rozhodli poslat do této pekelné brány mě. Ministr to komentoval slovy, že nová krev se přece musí učit!
Ještě ten den mě kontaktoval Albus Brumbál. Potřeboval si semnou nutně promluvit o jistých záležitostech.

Sešli jsme se v kavárničce v Příčné ulici. "Ziro. Sluší ti to." pochválil moje mudlovské oblečení a posadil se na židli. Vždycky se choval jako gentleman.
"Potřeboval jste semnou vážně mluvit? Co se děje? Stalo se něco Lily?" posadila jsem se naproti němu a strachovala jsem se o nejlepší kamarádku.
"Chtěl bych ti nejdříve poděkovat zachránila jsi Moodymu život a neboj se Evansová je v pořádku." koukl se na mě před půlměsíčkové brýle a usmál se přes bílé vousy.
"To nic nebylo, udělala bych to i tak. Moody je úžasný člověk" odechla jsem si a byla ráda, že se nikomu nic nestalo.
"Tím, že jsi zachránila život Moodymu." pokračoval mile stařík. "Jsem se tě chtěl zeptat jestli nechceš vstoupit do Fénixova řádu a bojovat proti Voldemortovy."
Na tuto chvíli jsem čekala dlouho. Vypadala jsem zaraženě, ale pak jsem vykřikla radostně. "Ano!" pár čarodějů v kavárně se vyplašeně otočilo a já se zahanbeně zahleděla do stolu.
"Výborně. Zítra večer tě vyzvednu, abys věděla kde se scházíme. Jsem si jistý, že budeš výborná členka." usmíval se a pak zvážněl. "Ale je tu třetí neodkladná záležitost. Konečně se mi podařilo vypátrat z jaké rodiny pocházíš. Ministr kouzel konečně řekl, že mám právo se do záznamů podívat."
Vytáhnul rodokmen a rozložil ho na stůl. "Takovéto věci se neutají věčně, ale kdo nehledá v matrice nenajde. Narodila ses 8. března 1960 do rodiny Blacků."
Můj výraz se změnil. "To mi chcete říct, že jsem příbuzná se Siriusem Blackem?" chvíli jsem tomu nechtěla uvěřit. Když jsem si, ale otočila pergamen k sobě opravdu jsem tam byla napsaná i se svým druhým jménem. Na rodokmenu zářilo moje jméno: 'Zira Swonnová (Blacková).'
"Jsi čarodějka, Ziro, ke všemu tak čistokrevná jako nikdo druhý" udělal kopii rodokmenu na čistý pergamen. "Máš tři sestry, ale neřekl bych, že se s nimi chceš seznámit, možná tak s Andromedou Tonksovou, vzala si mudlovského čaroděje a byla z rodiny vyděděna. A také podle toho jak se to tu píše to vypadá, že jsi teta. Andromeda má totiž maličkou dcerušku."
Byl to šok. Seděla jsem v kavárně ještě po rozhovoru sama a koukala na pergamen, který ukazoval moji příslušnost. "Jsem Blacková." zamumlala jsem si pro sebe. Hodiny odbily sedmou hodinu večerní a to mě probudilo s přemýšlení. "Proboha musím do práce!"

Celá noc byla nudná a spavá. Po pracovní době jsem si šla odpočinout do kanceláře, kde jsem si dala pořádné kafe.
Konečně se po 14 dnech v nemocnici vrátil Alastor Moody. Nevypadal jako dřív, přes obličej se mu táhla nová jizva, ne zrovna pěkně zhojená.
"Pěkná jizva." poznamenala jsem, když procházel okolo mě.
"Jen mi neříkej, já ti to říkala. Byla to kletba která nejde léčit obyčejnými kouzly lokokouzelníků, Swonnová" zavrčel a koukl se na mě.
Zamlaskala jsem. "Kolikrát jsem ti říkala, že mi můžeš říkat jen Ziro." zašeptala jsem a vydala se k východu. "Jo a příjemnou noční" mrkla jsem na něho a vyšla do chladného vzduchu venku. Dneska bylo 20. října 1976. Vedle mně se objevil s prásknutím Brumbál, jak efektivní přemisťování po světě. Rychlé a levné, né jako autobusy v mudlovském světě.
"Jsi připravena jít do toho?" zeptal se mě svým starým hlasem.
"Nakopat Voldemortovy zadek? Jistě." nebála jsem se vyslovit jeho jméno, to Brumbála mile překvapilo. Podala jsem mu ruku a přemístili jsme se na místo kde se scházel Fénixův řád.
"Jedno mi vrtá hlavou" koukla jsem se na Brumbála. "Proč mě matka odhodila jako škodnou na schody chrámu?"
Brumbál si povytáhl brýle na nose. "Čistokrevné rodiny chtějí i chlapce, ty jsi ze 4 sester. Pro tvou matku musela být potupa porodit další dceru." zamyšleně pokračoval v chůzi temnou ulicí. "Hádám, že otci řekla, že jsi zemřela při porodu."
Dál jsem se nevyptávala. Bylo to pro mě už tak těžké zjístit, že jsem černá ovce rodiny.
Scházeli jsme se ve starém domě, protože jinde místo nebylo. Každý z nás přísahal věrnost Fénixově řádu.
Poznala jsem se s lidmi, kteří mě znali a také jsem se poznala s lidmi, kteří ztratili díky Pánovy zla rodinu. O pár měsíců později i já pochopím co je to poslat rodinu mimo Londýn a držet je v anonymitě.

Když jsem se přidala do fénixova řádu neuvědomila jsem si, že tím riskuji. Riziko bylo jak pro mě tak i pro mou rodinu. Je léto roku 1977. Je mi už 17 let. Moje nejlepší kamarádka Lily Evansová se provdala za Jamese Pottera. Vím, že se milují. Dobrovolně jsem se hlásila na akce, které byly nebezpečné. Neměla jsem totiž nikoho ani rodinu. Matku a otce jsem poslala mimo Evropu. Byla jsem sama v době zla. Jen bratranec Sírius mě podporoval, protože věděl kdo jsem. Voldemortova moc sílila a já měla pocit, že ho nezastavíme.

"Ziro! Kruci, dneska na akci nejdeš!" Sírius mě zastavil ve dveřích.
"Je mi 17, ty hlavo skopová! Mohu si dělat co chci!" řvala jsem na něho a motala se. Cítila jsem jak kouzlo co mě nedávno málem připravilo o rozum ještě pořád cítím v kostech.
"Ano, ale prožila si šok. Gideon a Fabián to zvládnou!" jenom rutinní akce na které jsem měla být s bratry Prewettovými. Jenže po šoku ze zaklínadla Cruciatus sestřinou rukou jsem byla ještě do teďka trochu vykolejená.
Sírius nezmlkl. "Ke všemu moje šílená sestřenice, a kupodivu tvoje sestra, už asi ví co jsi zač." tiše šeptal.
Moje vzpomínky se vrátily k tomu osudnému dni, kdy jsme se snažili udržet Azkaban.

"Swonnová! Stáhneme se!" křičel mladý bystrozor co nedávno vyšel školu.
Popadla jsem ho za límec a vrazila rychle do vězení. Do boty jsem mu strčila hůlku. "Nevytahuj ji ať se děje cokoliv! Kdyby se ptali dneska jsme tě vedli do vězení, proto na sobě nemáš mundůr!" zavřela jsem rychle mříže.
"Ale, ty budeš v nebezpečí!" vyděšeně se na mě podíval. "A …"
Zavrtěla jsem hlavou a couvnula. "Neboj se, něco vydržím nejsem zase takový neohrabanec." kousek od nás se ozvala rána. "Posily tu budou co nevidět, ale ty teď si sedni a cokoliv se bude dít mlč!"
Slyšela jsem dívčí smích. Její hlas byl šílený. "To nás zde nepřivítá jediný bystrozor?" okolo mě se kutálela miska. "Kdepak se schováváte?"
Nadechla jsem se a vykoukla na chodbu. Čekala jsem, že tam budou tak tři, čtyři smrtijedi, ale bylo jich nejméně šest.
"Proboha." zamumlala jsem a stiskla pergamen ve své ruce. Našla jsem ho v kapse hábitu, nevytahovala jsem kapsy co jsem ten hábit dostala.
"Vylezte ven! Já vám neublížím!" rána kousek od mé hlavy mě probrala ze snění. "Já ubližuji jenom mudlům!"
Vytáhla jsem hůlku. Odsud se nedalo přemístit a ten blbý krb byl až za nimi. Vyběhla jsem na chodbu.
"Návštěvní hodiny už dávno skončily" koukla jsem se docela naštvaně na onu osobu co ničila majetek správce Azkabanu.
"Tady ji máme. Jeden jediný bystrozor co se tu objevil!" vyjekla ona dívka, tedy spíše žena s havraními vlasy. Neschovávala se a to nebylo dobré.
"Ráda bych vás tady provedla pánové a dámo. Ale zavíráme co kdyby jste se otočili a odešli?" řekla jsem a cítila jak mi mozek říká abych vypadla.
Ona žena zamlaskala a zavrtěla hlavou. "Tohle nejde, přišli jsme si pro Traverse" natáčela si na prsty vlas.
"Tohle asi nepůjde sedí úplně v jiném patře a nikdo nemá přístup …" pak jsem si to uvědomila. Povytáhla jsem obočí. "Takže vy jste si nepřišli pro nikoho odsud, ale pro prvního bystrozora co se vám připlete do cesty."
"Chytrá holka! " Ona žena se zasmála.
"Bello, čím déle tu jsme." jeden z mužů měl obavy, že jsme zavolali posily. Měl je oprávněně. "Tak tu holku chyťme ať odsud dostaneme Traverse a potom zmizíme!"
Vybrali si špatnou oběť ve špatný čas. Věděla jsem, že nestihnu vybrat všechny kletby, ale stačilo mi ukázat jim, že nejsem mladý lempl. Na jiné akci mě nikdy moc nestihli zpozorovat proto jsem měla výhodu.
"Vyberte si někoho jiného jsem na vás moc rychlá" zamumlala jsem do ticha. *Co trvá posilám tak dlouho?!* v duchu jsem panikařila. Netušila jsem, že jinde je akce aby odlákali pozornost od Azkabanu.
"Moc si věříš, princezno." ty slova jsem poznala. Pohledla jsem na smrtijeda, který na mě mluvil onu první noc, kdy jsem se seznámila s Fénixovým řádem.
Pevně jsem stiskla hůlku. "Tak pojď." zavrčela jsem a v tu chvíli jsem odrazila hned tři kletby co mě měli spoutat.
I Bella byla překvapená. Hleděla jsem na ni a držela klepající ruku za sebou. "Nemohu dovolit aby jste si Traverse odvedli, udělal špatné věci." poznamenala jsem.
"Jistě a proto ho chceme zpátky." zasmála se Bella. Vydržela jsem asi 5 minut bojovat s šesti smrtijedy než mě trefila nešťastně vyslaná kletba a zrovna omračovací.
Když mě pak probírali tušila jsem, že moje hůlka je nenávratně pryč.
"Jak může mít náš rodokmen jen tak v kapse!" ženský hlas. Cítila jsem jak moje tělo někdo prohledává.
Mladý hlas odpověděl. "Třeba věděla, že jsme od smrtijedů, Bello, já si ji pamatuji jen mlhavě, Zira Swonnová … jo to je její jméno."
"Regulusi, to nemůže být!"
"Mám ty klíče. Počkejte tu než se vrátíme."

Další pocit byl jako když mi někdo trhá vlasy. "Kde jsi to sebrala?!" ječela na mě ta žena co se jmenovala Bella. Před nosem mi mávala pergamenem.
"To je moje." ještě trochu v omámení jsem mluvila pravdu. Narazila jsem na zem až mi to vyrazilo dech. "Ty lžeš! Regulus říkal, že jsi mudlovský šmejd!"
Zasmála jsem se a snažila se vnímat svět, který byl jako v mlze. "Ne, jsem z čistokrevného rodu." zašeptala jsem.
V tom jsem ucítila šílenou bolest. Jako by se do mě zabodlo tisíce nožů. Probralo mě to, spánky pulzovaly v bolestivém rytmu. Ta žena se vztekala. Používala neverbální cruciatus.
Ječela jsem bolestí, netušila jsem jak dlouho tohle bude pokračovat. Pro mě to byly hodiny i když to bylo jen chvíli. Nakonec jeden ze smrtijedů popadl Bellu a objevila se posila. Smrtijedi byli pryč.

Polknula jsem knedlík co jsem měla v krku. Sesypala jsem se bratranci do náruče.
"Tolik to bolelo!" zašeptala jsem. "Bylo to jako tisíce jehel a nožů co mě nabodávaly, pořád a pořád!"
Fabián mě něžně chytl za rameno. "My to zvládneme. Je to jen předání informací." pohybem ruky mi pohladil tvář. Uhnula jsem pohledem za to jak jsem se za sebe styděla. Sírius mi pomohl do postele, kde jsem poslední 2 dny ležela z toho otřesení. Ministr kouzel mi nechal předat Merlinův řád 4. třídy. S neklidem v duši jsem pece jenom usnula.

Ráno mě probudil křik. Molly Weasleyová brečela v kuchyni a její manžel Artur ji držel za rameno. Slyšela jsem jak si povídají, když jsem scházela ze schodů. "Bojovali jako hrdinové Molly."
Zůstala jsem za dveřmi a uvědomila jsem si, že mluví o Fabiánovy a Gideonovy. Sjela jsem po zdi na zem. *Měla jsem tam být, nestalo by se to!*
Asi týden jsem se Molly vyhýbala. Cítila jsem se totiž za smrt jejích bratrů odpovědná. Až si to uvědomili ostatní členové uklidňovali mě, že za to nemohu.

Psal se rok 1978. Bylo mi 18 let a stála jsem uprostřed pokoje. Hleděla jsem na spoušť co zanechali smrtijedi. Nenechali mrtvou celou rodinu. "Co když ho nezastavíme?" Marlena McKinnonová, která byla členkou jako já. Netuším co se stalo s její rodinou nemluvila o ní.
Rozhlédla jsem se po domě. "A to všechno jen kvůli jejich víře v mudly." sklopila jsem pohled a vzala do ruky plyšového medvídka. Marlena dávno zakryla mrtvá těla látkami které našla.
"Jak tohle mohou dělat? Copak se za tohle nestydí? Nehryže je svědomí?" povzdychla jsem si a schovala medvídka pod plachtu. "Kdy se objeví ostatní?"
Marlena pokrčila rameny. "Nevím" zašeptala. "Myslím, že se někde něco stalo." zašeptala. "Patrona jsem vyslala před deseti minutami."
Můj radar na špatné věci se rozezněl v hlavě. Pohledem jsem přeletěla místnost. "Marlen … zkus se přemístit."
Překvapeně na mě pohlédla a zkusila se otočit na noze. Nic se nestalo. Pokusila se znovu a švihla hůlkou výrazněji. "Nejde to!"
Jeden ze zlozvyků bylo zachraňovat lidi okolo mě. Snad proto jsem byla vždycky v problémech dřív než ostatní. Popadla jsem Marlenu za hábit a táhla ji ven. "Je to past. Musíme hned pryč!"
Když jsem, ale chytla za kliku bylo zamčeno. "Alohomora!" nepomohlo ani kouzlo na otevření dveří. Otočila jsem se prudce na kamarádku, která byla bledá jako stěna a vytáhla jsem přívěšek. "Tohle nosím pro případy jako tento, přenášelo by snad fungovat mohlo." pověsila jsem jí ho na krk a usmála se na ni. "Je jenom pro jednu osobu, nemyslela jsem si, že se tu někdy zaseknu s někým jiným." pomalinku jsem se vydala od Marleny. Netrvalo dlouho a byla pryč, měla jsem pravdu nepočítali s přenášedlem.
*Zase si hraješ na hrdinku! Ziro, vzpamatuj se!* v duchu jsem se za svoje chování vypucovala a vyběhla schody do druhého patra. Pomalými kroky jsem procházela pokoje a hledala zda by nešli otevřít okna. "Tak kde jste vy hajzlové" zašeptala jsem. "Kdokoliv kdo udělala tuhle past kdepak je…?"
Konečně se dole ozvalo něco co připomínalo člověka. Jestli ovšem nevstali mrtví z hrobů. Pomalu jsem se připlížila k zábradlí.

"Kde je? Přece tu někdo musel být!" skučela žena dole a protahovala se. Poznala jsem Belatrix Lestrangeovou. Moje sestřička se zase předvedla. Prošla kolem jedné z mrtvých a zasmála se. "Jak se chovají k mudlovským šmejdům a krvezrádcům mě baví!" obtancovala plavovlasého muže.
Moje oči se malinko museli přizpůsobit světlu v místnosti. Byla jsem si jistá, že je to Thorfinn Rowle.
"Možná je někde schovaný, myslím že sem jako vždy nastrčili někoho z fénixova řádu." odfrkl si ironicky. Pomalu se vydal ke schodišti. "Prohledej spodek a já si vezmu další patro."

Tiše jsem zacouvala do dětského pokojíčku. Netušila jsem co dělat, otočila jsem hlavu k oknu. Risk je zisk. Teď šlo okno po porušení kletby otevřít. Nebylo, ale příjemné koukat se z okna na dva metry pádu do shrabaného listí. Skočila jsem když jsem slyšela jeho kroky. Nepochybovala jsem, že je někdo venku. Základem bylo dostat se z dosahu krystalů, které zabraňovali přemístit se. Nade mnou Rowle vystrčil hlavu. "Sakra nemůže někdo příště hlídat okna!"
Ven z domu vytančila Belatrix. "Daleko se nedostal. Přemísťovat se nemůže!"

Já se nehodlala přemístit, ale proběhnout to jako obrovský vlk. Zvažovala jsem možnosti. Proměna trvala jen pár vteřin. Protáhla jsem se. Budu to muset vzít mezi dvěmi smrtijedy a mou šílenou sestřičkou. Pomalím krokem, který se změnil v běh jsem srazila na bok Belatrix, mám pocit, že od té doby nenáviděla zvířata. Protáhla jsem se mezi smrtijedy a málem jednu schytala do kožichu když jsem zmizela za rohem. Vběhla jsem někomu na dvorek a sebrala oblečení ze sušáku. Vykoukla jsem ven mezerou. Belatrix zuřila.
"Utekl!" ječela jako by ji na nože brali. "Tohle se nebude mistrovy líbit!"

Nebylo tomu ani dva měsíce o incidentu, když jsme se s Belatrix znovu setkaly. Byla to nehoda, v řádu jsme měli špiona. Byl to jeden mladý klučina, ironií bylo, že to dělal kvůli matce, kterou Voldemort držel do doby, než provede tento úkol.
Po schůzce jsme se balili, jako vždycky jsme si přáli příjemný další týden, když najednou dveře rozrazily lidé v smrtijedských maskách.
Popadla jsem hůlku, ostatní se velice rychle vypařili, jenže já než se stihla přemístit jsem to schytala omračující kletbou. Věděla jsem, že se z toho tentokrát nedostanu. Jediná moje naděje byl Brumbál, který byl na služební cestě.

Při probuzení jsem pod sebou cítila chladnou zem. Posadila jsem se a vlasy mi spadli do očí. Chvíli jsem si myslela, že se mi rozskočí hlava. Koukla jsem se po sklepení a pochopila, že tohle je provizorní vězení. Nohy mi ještě pořád vypovídaly službu. Potichu jsem zaskučela když jsem konečně prohmatala zda nemám něco zlomeného. Měla jsem, ale jenom obrovskou bouli na čele. Pulzovala ještě bolestí. Nad schody jsem slyšela hlasy.
"Jeden člen fénixova řádu by mu mohl stačit. Ta holka je tam déle než ostatní!" hrubý mužský hlas mluvil pomalu a slizce.
"Belatrix bude chtít určitě aby ta holka žila, je to její ztracená sestra." zachechtal se Malfoy, ten jeho hlas jsem poznala kdekoliv. "Čistokrevná špatně vychovaná, jak ráda říká." hlasy se vzdalovaly. Nečekala jsem a zvedla se ze země. Pomalinku jsem si prošla sklepení. *Ziro mysli, jak se odsud dostaneme ven?* v hlavě jsem měla prázdno. Poprvé mi došly nápady. Opřela jsem se o zeď a povzdychla si.

Nejhorší na tom bylo, že jsem byla jejich první chycený člen řádu. Vždycky zatím členy zabíjely tak jsem netušila proč neudělali výjimku. Potichu jsem čekala kdo přijde. To co mě čekalo jsem si nepředstavovala ani v nejhorších snech. Poprvé jsem viděla Pána Zla. Poprvé jsem měla strach i o sebe.
Jeho kroky nešly přeslechnout a hlavně Bellino kňučení mě probralo ze snění.
"Můj pane prosím nechte ji mě" otočila jsem hlavu za hlasem šílené sestry. Otevřely se mříže a dovnitř vešel již postarší muž s černými vlasy. Nenaháněl strach, ale přece jenom v něm něco špatného bylo.
"Belatrix. Tobě našeho mladého hosta nechávat nebudu, minule nedopadl Luke nejlépe, zbláznil se." zavrčel muž, když vešel dovnitř.
"Ráda bych se dozvěděla pár věcí můj mistře." šla kousek za ním.
"Budeš mít možnost Belatrix, ale nenechám tě mučit člověka, kterého chci mít dlouho při smyslech."

*Takže mě budou mučit tak dlouho než se zblázním? No to jsem dopadla! Ještě, že mě nemohou dostat kletbou Imperius* Měla jsem totiž už od přírody jakousi imunitu proti této kletbě. Byl to dar od přírody, který jsem uvítala s otevřenou náručí.
Pohledla jsem na toho muže co mu Bella říkala Pán zla či Mistr. Tak tohle je ten jejich slavný Lord Voldemort? Jen obyčejný muž, který si tím co dělá kompenzuje bůh ví co.
"Vidím, že se náš host probudil." poznamenal chladným hlasem. "Doufám, že k Vám byli mí lidé pohostinní." jeho hlase šlo slyšet pohrdání.
Nemluvila jsem, prvně bylo lepší situaci hodnotit než začnu cokoliv říkat. Zamyšleně jsem ho sledovala, když pochopil, že mu asi nic neodpovím pokračoval ve svém projevu.
"Slyšel jsem, že mým lidem děláte problémy. Bohužel nemohu povolit aby jste pokračovala." mluvil až přehnaně slušně.
Jen jsem se lehce pousmála. "Spíše jsem nebyla moc rychlá v útěku." poznamenala jsem a koukla na Belatrix, která vykukovala kousek od něho zpoza sloupu. "Příště se pokusím spakovat rychleji." upozornila jsem.
"Nejsem si jistý jestli jsi tomu rozuměla, ale žádné příště nebude." odpověděl Voldemort. "Nenechám si člena Fénixova řádu proklouznout mezi prsty." pomalu se procházel sem a tam. Na dlažbě se ozývaly jen jeho kroky a sem tam venku se ozval nějaký ten ptáček co si sedl na větev vrby mlátičky která, stála kousek od zamřížovaného okna, po plesknutí i ptáček umlkl.
"Nenechají to jenom tak." odporovala jsem. "Dost lidí vidělo co se stalo." v tu chvíli jsem dostala strašnou křeč do nohy. Nepochybuji, že to bylo kouzlo. Dopadla jsem na kolena a zasyčela.
"S mým pánem se takto nemluví." Bella si hrála s hůlkou a já jen rozzuřeně mohla pozorovat jak se zase schovala za sloup. Jestli je tohle moje sestra tak potěš Merlina.
"Nevíme kdo přesně je ve Fénixově řádu, ale myslím si, že ty budeš velice sdílná až s tebou skončíme." ten páprda dále nepokračoval jenom se otočil a odcházel ke schodům. "Pokud ne, budeš trpět hodně dlouho."

Sedla jsem si na zem ke starým okovům, které kdysi možná byli krásné, ale teď se na nich usadil rez. Pomalu mizeli z tohoto světa jako zmizím i já. Zavřela jsem oči a dala slib, nikdy neřeknu jediné slovo. Je to jenom tělo, jenom tělo!
Jak se blížil večer pochopila jsem, že tu budou krušné chvíle. Chlad se mi zahryzal až do morků kostí a jako by se mi vysmíval. Seděla jsem s nohami přitáhnutými pod bradou a od pusy mi šla pára. Byl květen a tak noc bývala ještě chladná. Necítila jsem prsty na rukou.
Probral mě křik nad schody.
"Proč nemohu být u mučení taky! Ty a Avery tam budete!" Ten pisklavý hlas mě vytáčel jako nikdy jindy. Jestli ji ještě uvidím asi se na ni vrhnu a vytrhám jí ty její černé havraní vlasy.
"Belatrix! Mistr řekl, že to mám udělat já a Avery. Jsme zkušenější než ty tak tady nevyšiluj!" hrubý hlas ji odbil jako by byla malé dítě.
"Ale já chci vědět kdo ta holka je!" byla opravdu otravná.
Neváhala jsem a zvedla se. Kdybych mohla požádat o pomoc třeba Brumbála, tak bych to udělala. Teď jsem na to byla, ale sama. Dotýkala jsem se rukama chladné stěny a snažila se nemyslet na to co přijde.

Do místnosti vešli dva muži. Poznala jsem jenom Antonína Dolohova ten druhý byl zprvu k nerozeznání a pak jsem poznala i Averyho. Chodil do Zmiozelu v našem ročníku. Překvapeně jsme se na sebe podívali.
"Vypadáte, že se znáte tak se vyhneme představování. Rád bych kdybych tě nemusel táhnout přes celou chodbu omráčenou." poznamenal Dolohov. "Takže chci abys šla v klidu, ano?"
Vytáhla jsem obočí. "Neverbální Imperius na mě nefunguje. Vlastně ani verbální." koukla jsem se na jeho hůlku. "Takže pokud budeš chtít semnou mluvit musíš bez něho."
Dolohov si odfrknul. "Krásné, první pořádný úlovek a on nereaguje na jednu z kleteb, co se nepromíjí." přejel si rukou v černých mastných vlasech.
Avery zavrtěla hlavou. "Na ostatní, ale určitě reaguje dobře." uklidnil ho. "Belatrix na ni Cruciatus zkoušela."

Vybrala jsem si druhý způsob dopravy. Po tom co jsem praštila Dolohova do čéšky a Avery to schytal do nosu, uznali, že není bezpečné semnou jít v bdělém stavu. Možná proto jsem schytala omračující kletbu do zad a teď jsem se nesla přes rameno u Dolohova.
Dopadla jsem na koberec, slyšela jsem jen jejich hlasy. Dolohov nabádal Averyho aby si ten zlomený nos opravil kouzlem nebo mu to zůstane. Ten zase skuhral, že to neumí.
Ležela jsem tváří na koberci, ale ten úsměv jsem si nemohla odpustit. "Takže princezna se nakonec rvala?" byl tam ještě někdo třetí. Že bych konečně poznala muže co mi takto říká?
"Prosím tě, Rabastane. Neříkej jí tak, tohle rozhodně není princezna." slyšela jsem jak kulhá. Tohle bylo dost velké uspokojení pro tuto chvíli.
Rabastan Lestrange byl také čerství smrtijed. Měl jednoho bratra a ten se přidal ke smrtijedů také. Oba nenáviděli nečisté kouzelníky. Rodolfus si vzal Belatrix, ale jejich manželství moc neprosperovalo, možná protože Belatrix byla blázen do Lorda Voldemorta a raději by měla rodinku s ním.
Cítila jsem jak mě kdosi chytnul za vlasy a silou otočil na záda. "Z čeho máš strach Dolohove? Je to ještě děcko co teď vyšlo školu."
"To tedy není, už má pár let bystrozorování za sebou. Dostala výjimku a odešla ze školy o něco dříve." ruka mě pustila. Neodvažovala jsem se otevřít oči.
"Stejně to je jenom děcko." překročil mě Rabastan a já cítila jenom lem pláště jak mi přejel po tváři. "Tak chci vidět jak si s ní poradíš." Vrznula židle. "Avery, pojď se taky posadit vypadáš bledý jako stěna." vysmíval se mu.
Cítila jsem nad sebou pohyb. Kdosi mě praštil do tváře, byla to jen facka. "Vstávej, ta tu čésku mi ještě zaplatíš." vrčel až moc blízko mého ucha. Druhá facka přiletěla z jiné strany. Bolestivě jsem se podívala na trýznitele co měl svůj obličej kousek od mého.
Nebyl to dobrý pocit nemoci hýbat s tělem. Vyděšeně jsem na něho koukala a přemítala si v hlavě co jsem si slíbila v kobce.
"Jsou dva způsoby jak budeš mluvit. Buď můžeš začít a nebo to z tebe dostanu jinak. Je na tobě co mi odpovíš."
Sledovala jsem Dolohova, jako by si ze mě dělal legraci. Netušila jsem co dělat. Mlčela jsem.
"Rozuměla jsi tomu?" byl to ostřílený smrtijed ten kontrolu opravdu nepotřeboval.
"Ano, ale bohužel nemohu odpovědět. Víte dala jsem si slib, že nic nemohu říci, takže opravdu nic neřeknu."
"Bude záležet na tom jak dlouho to celé vydržíš. Ten tvůj slib stejně porušíš a ještě budeš prosit o milost, ale teď bych chtěl pro začátek jenom jména členů Fénixova řádu."
Slyšela jsem smích Rabastana. "Miluji, když někdo mučení bere s vtipem. Tohle jsem zažil jen dvakrát a každý promluvil."
Dolohov se podíval na své kolegy. "Moc se nesměj. Tohle je spíše k pláči. Ti mladí dneska nemají žádnou úctu ke starším."
Tiše jsem si odfrkla. Dolohov, pravda už nebyl nejmladší. Hádala jsem, že mu táhlo k padesátce. Konečně jsem se mohla trochu rozhlédnout. Byli tu jen oni tři. Rabastan Lestrange, Antonín Dolohov a Avery.
"Pak tedy nemám na výběr. Budu muset použít donucovací prostředky." povzdychl si. "Nerad mučím mladé lidi, ale nedáváte mi na výběr."
Kletba Cruciatus dokáže udělat divy. Prvně cítíte bodání, potom jako by do vás vráželi rozžhavené čepele nožů, když nedáváte pozor můžete se kousnout do jazyka. Já se do něho kousnula a cítila jsem jak krev na jazyku má olovnatou pachuť. Nechtěla jsem jim dělat radost křikem, ale nedá se to vydržet potichu. Každý začne později nebo dříve ječet bolestí. Já osobně cítila za nehty koberec. Už teĎ my bylo jisté, že tohle bude silný oříšek pro moji vůli.
Když to přestalo všechno jsem slyšela jako z dálky. Dolohov mě chytil za bradu, neměl to dělat, protože jsem ho kousla opravdu silně do prstů.
Oba dva smrtijedi u stolu dostali záchvat smíchu, když Dolohov zařval a držel si ruku. "Ty mrcho." kopanec do žeber mě trochu uzemnil, ale naštěstí to nebolelo tak dlouho.
"Antoníne, nepotřebuješ pomoct?" poznamenal Avery. Cítila jsem se trochu jako v transu.
"Ne, jednu mrňavou holku zvládnu sám! Chci vědět ty jména!" netušila jsem jak se ke mně dostal, ale třásl semnou opravdu naštvaně.
"Já si vaše jména nepamatuji, ale myslím že jste Dolohov"
Další šílená bolest co otupovala moje smysly. Ječela jsem. Tělo by bojovalo, ale bylo na to moc slabé. Jediné co zvládlo dělat bylo, že zatínalo prsty do koberce, kdyby byl delší asi bych z něho trhala chuchvalce. Cítila jsem na tváři koberec, byl mokrý od mých slz, které jsem snad nevybrečela za celý život.
"Ty jména drahá."
Zasmála jsem se a podívala na něho jestli to myslí vážně. Klepala jsem se sice jako ratlík, ale jen jsem potichu odpověděla.
"Raději se zblázním než abych cokoliv řekla."
"Nebude potřeba, jestli to neřekneš do 14 dnů sama a dobrovolně uděláme to jinak je tolik způsobů." zasmál se Dolohov.
"Mě stačí tvůj dech." zamumlala jsem a opakovala se bodavá bolest. Kdybych alespoň nemusela poslouchat ty jejich hloupé keci.

Po tom co jsem omdlela vyčerpáním jsem s se probudila zase ve sklepení. Bolestivě jsem zaskuhrala a nemohla se pořádně pohnout. Cítila jsem jak mám mokré tváře od slz. Svaly ještě teď pulzovaly bolestí. Otočila jsem se na záda a koukla na strop. *Prosím najděte mě! Prosím najděte!* v duchu jsem prosila ostatní členy Řádu aby mi pomohli. Kolikrát denně se tohle bude opakovat? Měla jsem vyprahlo v ústech, ale nedokázala jsem cokoliv zvednout. Teď mě polil opravdový studený pot. Vydržím to?
Opakovalo se to celých 14 dní. Nikdy jsem nic neřekla, jen jsem měnila hlášky. Dokonce se na mě učil Avery jak správně mučit. Pro mě to pocta zrovna nebyla. Naštěstí jsem si zvykala na bolest docela rychle. I když to bylo stejně bolestivé, moje smysly se pomalu otupěly a já to nevnímala tolik. Pociťovala jsem na sobě známky šílenství, možná proto to Voldemort zarazil.
Jednoho dne, myslím že to byl čtvrtek, dny jsem nepočítala, tam vrazil sám Pán zla a zastavil Dolohova.
"To stačí! Jestli neřekla do teď nic tak budeme muset použít jiné prostředky." jeho hlas byl chladný jako vždy.
"Veritaserum by mělo pomoci."

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama