I. kapitola: Ano, zastávám se Mudlů, no a?

27. srpna 2013 v 15:59 | Hakky Life |  Příběhy
Když Harry zmizel a nenastoupil do školy v Bradavicích do sedmého ročníku, nastaly krušné časy. Vše začalo ve vlaku do Bradavic. Hodně dětí se bálo, jejich rodiče nebyli čistokrevní tak se báli hlavně o ně. Všichni se museli dostavit do školy jinak se to vyšetřovalo, nikdo nechtěl být vyšetřován ministerstvem kouzel. Lidé nechtěli problémy.
Já se jmenuji Anna Prewettová nastupuji jako primuska do sedmého ročníku. Moje kolej je Nebelvíru a v poslední době není zrovna oblíbená. Nejlepší kamarádi jsou Neville Longbottom a Lenka Laskorádová. Ve vlaku jsem měla důležitou roly, protože jsem pomáhala prvňákům v jejich prvních krůčcích Bradavicemi. Proto jsem nebyla s kamarády v kupé.
Asi v polovině cesty vlak prudce zabrzdil a pár prvňáků vyděšeně vyjeklo. Tušila jsem kdo nás přišel navštívit. Pomalým krokem jsem procházela uličku a uklidňovala děti aby zůstaly na místě a nepohybovaly se v uličce. Pár smrtijedů prošlo okolo mě až Neville se odvážil něco říci. Slyšela jsem ho jak si na smrtijedy otevřel pusu.
"Hej otrapové, není tady!" jeho hlas rozrazil ticho a strach vznášející se ve vzduchu.
Až chvíli na to se vlak s trhnutím rozjel a já došla k těm dvěma. Sedla jsem si na volné místo a povzdychla si.
"Nemyslím si, že děti z mudlovských rodin jsou v bezpečí zrovna ve škole." zašeptala jsem.
"Bůh ví jak to bude v Bradavicích vypadat." zašeptal Neville. Lenka jen koukala z okna a mlčela.

Po příjezdu do stanice v Prasinkách jsem odvedla děti k lodičkám, které je dovezou na místo určení. Chytla jsem jeden z posledních kočárů co mířil do Bradavic. Okolo to vypadalo strašidelně. Všimla jsem si pár postav, které byly zamaskované.
*V Prasinkách tedy hlídkují smrtijedi. To se hodí vědět. Bude to sranda.* řekla jsem si v duchu a sledovala jak stromy ubíhají a nástupiště mizí v dáli.
Po slavnostním rozřazení se objevil nový ředitel školy. Nebyl to nikdo jiný než Severus Snape. Začal šíleným proslovem, který Bradavice za stovky let nikdy nezažily: "Jsem rád, že jsme se sešli v tak hojném počtu, rád bych vás upozornil, že v učitelském sboru se objevili nové tváře jako učitel obrany proti černé magii - Amycus Carrow" zpoza stolu se zvedl baculatý mužík a pak si zase sedl. "A jeho sestra učitelka Studia mudlů - Alekta Carrowová" byla podobná bratrovy jenom vlasy měla delší, už teď jsem věděla, že si nepadneme do oka.
Sama jsem nebyla kráska, měla jsem dlouhé rezavé vlasy a zelené oči. Moje postava byla nižší než byly ostatní holky, tím jsem se často stávala terčem posměchu, ale Alekta byla opravdu příšera.
Snape pokračoval. "Budou zde nová pravidla, která si řekneme teď. Po chodbách ve večerních hodinách se mohou pohybovat jenom primusové. Večerka je v 19 hodin a pokud někoho najdeme na chodbě v tuto hodinu, nemine ho školní trest." pokračoval asi dalšími dvaceti pravidly. Já mezi tím usnula na stole a Neville do mě na konci musel kopnout.
"Už skončil?" zamumlala jsem a koukla k učitelskému stolu. Všichni seděli a povídali si. "Aspoň, že tak." zamumlala jsem a vzala si něco k jídlu. Dneska mě chuť docela přešla. Nastal tu tvrdý režim a to se mi nelíbilo.
Byla jsem zvyklá mít problémy jako Harry, takže jsem si budoucnost dostudování školy neplánovala.

Hnedka ráno se objevil první problém s prvňákem co nepřišel v čas na hodinu. U mučení jsem nebyla, dozvěděla jsem se to až posléze. To už prvňáček ležel na ošetřovně.
"Víte, že mučili Hanse Boldergika?" pár druháků se bavilo na chodbě, měli tu smůlu, že jsem šla okolo nich. "Prej ječel jako malé dítě."
Zastavila jsem se v polovině cesty a během chvíle jsem stála za nimi. "Chcete si to taky zkusit? Uvidíme jak budete ječet vy!" vyštěkla jsem na ně, spíše se lekly mého výrazu v očích. Tohle jsem nerada poslouchala, když se děti posmívali jiným dětem šílela jsem.
Chlapci se vyděsili a utekli do třídy. Hans byl z Nebelvíru a tak jsem cítila povinnost navštívit ho. Neomluvila jsem se na hodině Studia mudlů a šla rovnou za ním. Ta hodina pro mě nic neznamenala v těchto časech už vůbec. Schody jsem seběhla rychle, dveře byly kousek přede mnou. Modlila jsem se aby byl v pořádku.
Byl to malý chlapec, který měl blonďaté vlásky. Pamatuji si jeho veselý pohled modrýma očima. Sedla jsem si k němu na postel a sledovala jak klidně spí. "Dala jste mu něco na uklidnění?" Lekokouzelnice se zarazila. Myslela si, že jsem ji neviděla.
"Ano, byl z toho chudák vyděšený." zašeptala.
Nečekala jsem a vytáhla hůlku namířila na něho. "Zapomeň." zašeptala jsem a nechala zmizet vzpomínky na mučení a posměch dětí co přihlížely. Potom jsem se zvedla a koukla na ženu. "Nic jste neviděla."
Jen tiše pokývala hlavou a pokračovala v rozdělané práci. Na mě se nepodívala ani koutkem oka. Měla strach, že bych ji nejspíše uřkla.
Nevím kde jsem získala přezdívku čarodějnice Anna, ale děti se mě bály od pátého ročníku kdy jsem se stala prefektem.

Příchod do hodiny Studia mudlů byl otřesný. Slyšela jsem slova profesorky už na chodbě. "Mudlové jsou spodina, není nutné se jimi zabývat, jsou to jenom otroci."
Zastavila jsem se na chodbě a nadechla se. "Klid Anno, neposlouchej ji. Je to jenom zlá ženská co mučí děti." zavřela jsem oči, poté sáhla po klice.
Otevřela jsem dveře a koukla na profesorku. "Omlouvám se, byla jsem navštívit žáka, za kterého mám zodpovědnost." sedla jsem si na volné místo blízko dveří. Měla jsem pocit, že pokud tohle budu poslouchat déle poběžím se vydýchat pryč.
"Slečno … jak vám mám říkat? Víte, že se na hodiny nesmí chodit pozdě?" odfrkla si učitelka.
Probodla jsem ji chladným pohledem a zamyšleně ji pozorovala. "Jsem Anna Prewettová, primuska Nebelvíru a tuto hodinu mám jako volitelný předmět, ale co jsem slyšela mi stačilo, kde se mění volitelné předměty? Z tohoto je mi totiž na blití." zvedla jsem se a vzala učebnice.
"Ty se zastáváš mudlů? Mudlovských šmejdů?" vyjekla profesorka Carrowová.
"Co je na tom špatné? Dokonce se zastávám skřítků v kuchyni." podívala jsem se na ni. "A dokonce mám mobilní telefon!" nasadila jsem tomu korunu. Alecta lapala po dechu jako ryba na souši.
"Jak můžeš ty krvezrádce! Ty jedna … ty … mudlovská šmejdko!"
Zastavila jsem se v polovině cesty a otočila se. Mrskla jsem po ní učebnicí Studium mudlů pro pokročilé. "Už držte hubu, vy náno pitomá! Mám víc čisté krve než vy! Jsem Prewettová! Moji strýcové bojovali dva proti pěti smrtijedům a přeprali by je, nebýt náhody!" trefila jsem se knihou dobře, protože Alecta ležela na podlaze asi v bezvědomí. Její nohy v punčocháčích byly zvednuté skoro ve vzduchu.
V tu chvíli vystartoval Neville který mě popadl za ruku a rychle jsme utíkali chodbami. "Tohle nenechají jen tak…!" vzpomněl si na komnatu nejvyšší potřeby kam jsme se schovali. "Ale nandala jsi jim to dobře!"
"Potřebuji se dostat pryč Neville. Musím pomoci Harrymu" chvíli se Neville vymlouval, že to nejde a další výmluvy jenom sypal z rukávu. Nakonec se nechal přemluvit. Už teď jsem byla osoba úředně hledaná za pohrdání smrtijedy a napadnutí jednoho z nich.

V dalších týdnech mě hledala celá škola. Já zmizela tajnou cestou do Prasinek přes hospodu U Prasečí hlavy a přidala se k rádiu Potterova hodinka. Také jsem se dala k fénixově řádu, který neměl již mnoho členů. Po masakrech na ministerstvu a jiných institucí, nás přežilo opravdu málo. Pro mě nemělo cenu dodělávat školu, hlavně ne v tuto dobu.
"A máme tu další zprávy ze světa! Svítám zde Svatou, která se přidala dneska do našeho pořadu jako host." Moje přezdívka byla podle nemocnice u Svaté Anny. Kdo znal moji osobu věděl kdo jsem.
"Ahoj" zamumlala jsem do mikrofonu.
"Svatá se zrovna vrátila z boje se smrtijedy, který svedlo pár kouzelníku u mudlovského domu, podařilo se mudly zachránit?"
Podívala jsem se na mikrofon a naklonila se. "Ano, Rapíre, povedlo se nám spojit síly a mudlovskou rodinu vyrvat ze spárů smrtijedů."
"Co by jsi chtěla vzkázat lidem, kteří teď poslouchají?"
"Prvně bych chtěla říci svaté trojci, držte se, jsme tu s vámi potom bych chtěla všem lidem čisté duše vzkázat. Pokud jste trochu lidé zabezpečte svoje sousedy jako to dělají tisíce jiných čarodějů! Žijete s nimi celý život a nemohou se bránit!" podívala jsem se na kluky. "A tady chlapcům a děvčatům děkuji za pomoc a podporu, věříme ti Harry!"
Na konci vysílání jsem se s chlapy rozloučila a vysvětlila jim, že musím jít chránit rodiny. Byla to pravda já chránila koho jsem mohla.

Schovávala jsem se v uličkách Příčné ulice a Obrtlé ulice. Někdy jsem našla svoji fotografii s nápisem hledaná, nežádoucí. Strhávala jsem je ve snaze aby mě znalo co nejméně lidí, bylo to ale marné. Koupila jsem si noviny jednoho dne a celá jedna strana se věnovala hledaným osobám. Usmívala jsem se na sebe z dva roky staré fotografie. Dávno jsem vypadala jinak. Moje rezavé vlasy byli světlejší a delší, sem tam jsem měla ve vlasech bílý pruh.
Byla jsem neustále vystavována stresu a proto jsem zhubla asi 20 kilo. Další svoji fotografii jsem strhnula ze zdi a roztrhala na malé kousíčky. Už aby byl konec Voldemortovy a jeho pochopům. Potichu jsem se vydala k hospodě. Moje kroky se ozývali prázdnou ulicí. Cítila jsem ve vzduchu déšť.
U oběšeného kostlivce jsem si sedla k jednomu z oken. Tady se teď scházela spodina společnosti. Potichu jsem si objednala máslový ležák a sledovala jak první kapky dopadají na okenní tabulky. Povzdychla jsem si a hleděla na hrnek před sebou. Všechno bylo tak chladné, venku bylo chladno a ještě mokro.
Do hospody vešlo pár lidí z ministerstva. I oni zde po dlouhých dnech v práci hledali klid a chvilku odpočinku.
"Dneska to bylo o hubu, když se tam objevil Potter." zpod kápy jsem se podívala na muže, který vypadal staře. "Smrtijedi šíleli myslel jsem, že nás nepustí z práce!"
Byla jsem tak ráda, že Harry Potter žije! Pousmála jsem se a napila se pití. Nechala jsem peníze na stole a vyšla do deště. Právě v čas párek smrtijedů prošel kolem mě a vešli dovnitř.

Dneska jsem přespala u kamarádky ze školy. Věděla, že mám průšvih a přes rok pomáhala uprchlíkům. Ráno jsem se rozloučila a zmizela z bytu abych ji neohrožovala. Pomalinku jsem si na život na útěku zvykala. Bylo tomu už čtyři měsíce co jsem utekla z Bradavic. Venku už nepršelo, ale pomalu začínalo i sněžit. Strach byl horší a horší.
Narůstali totiž zmizení a vraždy. Já už nebyla hrdinka jako kdysi.
Byla jsem vyděšená dívenka. Bylo těžké si hrát na hrdinu, když lidi okolo mě umírali.
 


Komentáře

1 Kestrin Coleridge Kestrin Coleridge | Web | 27. srpna 2013 v 16:20 | Reagovat

nemám slov!:O pokračuj dále, už se moc těším:)

2 Saskie Saskie | E-mail | Web | 28. srpna 2013 v 16:31 | Reagovat

Zajímavá povídka *-* líbí se mi. jen tak dál *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama