Srpen 2013

3 kapitola - Zítra zajdeme do města.

29. srpna 2013 v 21:48 | Hakky Life |  Příběhy
Nevím zda jsem se tak vyčerpala nebo jsem prostě ztratila vědomí, ale když jsem se probrala byla venku tma. Pořád jsem se modlila aby to byl sen! Chtěla jsem se vrátit k přátelům! Ke svím pravím přátelům.

Zvedla jsem se a rozhlédla jsem se.
Na stole ležel hábit a vedle něho kniha. Utřela jsem slzy, které se mi zase dělali a koukla se ven. Okno bylo otevřené. "Vím jak se cítíš …" ten hlas! Otočila jsem se na Draca. "Budeš chvíli s námi a uvidíš že si zvykneš …" vstal a položil mi na postel šaty. "Já tě rád naučím plno věcí Tiff"

Odešel ke dveřím a otevřel je. "Otec tě chce vidět … máš si to obléct a být tebou …" povzdychl si. "Poslechnu … Pán zla nemá rád odmlouvání!" vyšel ven a zavřel dveře.
Vzala jsem šaty a prohlédla si je. Byly černé krásné a moderní. Pousmála jsem se. Alespoň jedna dobrá věc za dnešní den. Navlékla jsem se do šatů. Byly mi akorát. Podivila jsem se a koukla se do zrcadla. "Jej …" koukala jsem na sebe a nemohla tomu uvěřit! Slušelo mi to!
Draco otevřel dveře a zarazil se. "No vidíš … začínáš si zvykat!" otočila jsem se na něho dala ruce v bok a zamračila se. "Hele mlč … neznám tě ani dva dny!" prošla jsem okolo něho a všimla si toho jeho úsměvu.

Draco šel vedle mě. "Takže … už sis to trochu promyslela?" zeptal se mě. "To ne … pořád si myslím že jste blázni!" odsekla jsem a zamrkala. Když jsem se koukla na obraz … přísahala bych, že se hýbal. "Ten obraz se hýbal?!" vyjekla jsem. Draco se zamračil a pak se začal smát. "Sakra proč tě nevyhledal dřív!"

'Pán zla' seděl u stolu a koukal se směrem ke dveřím. Když jsem vešla povzdychla jsem si. "Děkuji Draco můžeš jít …" ten muž předemnou co mu říkali pán zla ukázal na židli vedle sebe. Přišla jsem k židli a sedla si.
"Tak jak ses seznámila s naším světem?" zeptal se. "No .. Popravdě .. Si myslím, že jste cvoci!" odpověděla jsem. Jen zatnul pěst. "Tiffo! Přestaň takto mluvit!" zařval. Cítila jsem se zmateně. A teď na mě ještě řval.
"Ale já …" koukla jsem se do země. Chytl mě za rameno. "Draco mi říkal, že je to pro tebe těžké … ale já takové věci neznám … zítra odjedeš do Bradavic … budeš zařazena do koleje a Draco tě bude učit! Budeš v 6. ročníku takže se snaž!" nemluvil jako otec. "Bude to zápřach, ale ty to zvládneš!" zmáčkl mi rameno. "Au .. Jistě … jistě!" fňukla jsem. "Já to zvládnu …" odpověděla jsem, ale pochybovala jsem.

"Pochybuješ?" "Ale … víte …" rozčílil se. "Nevykej mi!" zařval. "Jsem tvůj otec … zítra tě čeká těžký den … jdi spát!"

Šel semnou do pokoje. "A ještě jednou po někom hodíš knihu a budeš litovat ano?!" přikývla jsem a štvalo mě to, chovala jsem se jako štěně co má ocas stažený mezi nohama. Kdykoliv zařval automaticky jsem se skrčila jako bych čekala ránu. Otevřel dveře a vešel. Draco seděl u stolu.
"Postarej se o mé zlatíčko …" rozcuchal mi vlasy a odešel.

"To je poprvé co jsem ho viděl takhle šťastného!" usmál se Draco. "Tady máš večeři pak se vyspi … zítra jdeme do města a nakoupíme" vyšel ven. Zastavila jsem se nad jídlem.
Něco málo jsem snědla. Poté jsem si šla lehnout. Než jsem usnula přemýšlela jsem o novém životě a usoudila, že to nepřežiji.

2. Tohle je tvoje rodina!

29. srpna 2013 v 21:47 | Hakky Life |  Příběhy
Ráno mě probudili ptáčci. Protřela jsem si oči a sedla si. "Co to …" zívla jsem a protáhla se. "To nemůže být pravda! Jsem ve snu?!" rozhlédla jsem se po pokoji. "Ne jsem v nějaké sektě!" seskočila jsem z postele a obula si boty. Při tom jsem si všimla knih v knihovně. Došla jsem k ní a vytáhla jednu s nápisem. MAGIE NEJČERNĚJŠÍ. Otevřela jsem ji a listovala. "To je dobrý vtip …" zasmála jsem se malinko nervózně.

"To není vtip …" ozval se zamnou úlisný hlas. Zděšeně jsem se otočila a hodila po tom chlapovi tu velkou knihu co jsem držela. Trefila ho přesně do žaludku.

"Au" zaskuhral. Koukla jsem se na skříň s knihami a pak na něho. "Hm. Zbraně!" chystala jsem se vytáhnout knihu. FAMFRPÁL VĚKŮ, ale zastavil mě. "Žádné ničení knih, prosím!" skuhral. Zamračila jsem se a stáhla ruku. "Hm … a kdy budu moct jít domů?!"

"Tady jsi doma!" zaraženě jsem je sledovala a pak polkla. "To jako, že-" jako by my četl myšlenky. "Nevrátíš se tam … budeš studovat v Bradavicích … a dostaneš soukromého učitele" zmateně jsem zavrtěla hlavou. "Bradavice?" muž se usmál. "Proto jsem tady Tiff" zašeptal tiše. "Říkej mi strýčku Yaxley" ušklíbla jsem se. "Zapomeň!"

Nechtělo se mi ničemu věřit. Já přece nepatřila mezi cvoky! Musela jsem pryč! Jinak se zblázním! Nevěřila jsem jim ani slovo. Byla jsem normální holka z sirotčince!Vstala jsem.
"Jste moc milí, ale já už fakt musím jít" řekla jsem a chtěla odejít jenom, že mě chytil za límec a stáhl zpátky. "Ty tomu nevěříš, že ano?" podotkl tiše. No jasný že jsem tomu nevěřila kdo by tomuhle věřil. Nějaký svět kouzel, čistokrevní kouzelníci a zabíjení. Ne to nebylo nic pro mě!
Nechtěla jsem nic už slyšet dneska toho na mě … to byl tok informací, který jsem už prostě popravdě nezvládala. Voldemort byl prej velký boss tohoto světa a vyčistil tu.

"Moment ale moje matka byla …" Yaxley si povzdychl. "Si čistokrevná Tiff…" zavrtěla jsem se a on vytušil, že mi asi není příjemně. "Zvykneš si tady máš …" podal mi učebnici černé magie. "Pročti si to zlato …" potom vstal. "Ať má z tebe otec radost …"

Když odešel slyšela jsem jak mě zamkli. "Ach jo …!" hodila jsem tou knihou do dveří a byla zoufalá. Okno nešlo otevřít, dveře taky ne. Všechno se tak zamotalo. S zoufalým pláčem jsem se schoulila na postel. Tohle asi nikdy nepochopím.

Tiffa Evansová - 1. kapitola - 16 let jsem otce neměla!

29. srpna 2013 v 21:44 | Hakky Life |  Příběhy
Bylo to na mé 16 narozeniny. Jasně, že 16 je krásný věk, tedy říká se to, ale když se vám objeví ztracený otec, který je ještě u zla, vyděsí vás to.

Měla jsem normální oslavu narozenin jako každý jiný, ale na té mé se stalo něco neuvěřitelného. Objevili se tam z čista jasna. Už nemám dort, byla to prostě jen party. Kamoši, chlast, cigára proště to co mají všichni rádi. Jasný, jsem hulila a chlastala taky bylo to normální chtěla jsem zapadnout do kolektivu. To mě zkazilo.

Už od malička jsem přece jenom byla jiná. Tušila jsem to i cítila. Říkali mi ta divná holka nebo ta co se objevila z čista jasna. Matka mě hodila před dveře sirotčince s dopise. "Ochraťe ji a nedávejte ji tam … přijde vám dobis … roztrhejte ho." moje matka musela být cvok! Přece jenom jméno Tiffa mi mohl vymyslet jenom narušený člověk. Tiffa? Říkali mi Tiff nebo Tiffanie, doteď jsem tu Tiffanii nepochopila jsem jenom Tiffa mám to i v tom listě. Myslím že se mu říká rodný list.

Matka - Lilly Evansová Otec - (černý flek) Bratr: (nevlastní) Harry Potter
V dětství jsem si hodně říkala, že si za to mohu sama že mě matka odkopla jako psa, ale nemohla. Zpátky k oslavě. Měli jsme ji na půdě sirotčince, aby to vychny neviděli. Něco nám ale oslavu dost zkazilo. Takový týpci v černém s maskami.

"Kdo je Tiffa Evansová?" měl hluboký hlas. Jen jsem se zamračila a sledovala je. Jak mě mohli znát? Buď jsem byla už totálně mimo nebo se tu dělo něco nehezkého. "To jsem já!" řekla jsem nakonec. Z tech divných zakuklenců vycházelo něco jako magie. Zamrkala jsem a dala ruce v bok. "Dobře Tiff … půjdeš s námi" zamračila jsem se. "Hele ani vás neznám!" jeden ze zakuklenců se zasmál. "Tvůj otec tě chce vidět …" zarazila jsem se. Otec? Nemám otce! Nemám! Přesvědčovala jsem se. "Nenuť nás …" zavrtěla jsem hlavou. "Nemám otce! 16 let jsem ho neměla!" rozčílila jsem se.

Pro mě to byla rána moc velká. Nikdy nikdo nepřišel a náhle oni. "Tiff … on taky byl v sirotčinci … pojď …" jeden ke mně natáhl ruku. Byla jsem asi zvědavá nebo možná jsem věděla, že musím jít. Takový nepříjemný pocit, že oni vládnou a já ne. Dala jsem mu ruku do dlaně. "Díky …" řekl muž a chytl mě okolo pasu.
Pak jsem cítila jen jako by jsem nebyli nikde. Nevím co se dělo, ale bylo to nechutné a bylo mi špatně. Jako by se mě snažili protlačit mlejnkem na maso. Za chvíli to skončilo. "Jak se cítíš?" zeptal se mě muž za mnou. "Dobře …"podotkla jsem ironicky. Vůbec jsem nevěděla co se děje. "Musíš se cítit zmateně otec ti to vysvětlí jinak já jsem Draco …" sundal si kápi.
Byl to blonďák a docela mladej, teď mě to opravdu nezajímalo. Bylo mi pořád špatně. "Na to si zvykneš" řekl Draco a pomáhal mi držet rovnováhu. "Magie" podotkla jsem. "Tak něco …" odpověděl Draco. "Jsme kouzelníci a ty taky …"
Tenkrát jestě nevěděli co budu za třeštidlo. Ta milá holčička se brzy změní v puberťáckého výrostka. Sex, drogy a … v mém případě metál.
Otec neboli … jak ho oslovovali pán zla. No to bylo taky něco ten noc, kůže. Bože co je to za obludu?! "Sedni si Tiff!" ukázal na židli. Ty chlapy poslal pryč. "Raději …" chtěla jsem něco namítnout. "SEDNI SI!" Ok respekt z něho šel. Sedla jsem si a polkla.
"tiff nechci být na svoji dcerušku zlý" řekl mírněji. Jen jsem vyděšeně dýchala a sledovala ho. "Tiff …" došel ke mně. "Já tě vyděsil?" polkla jsem a tiše řekla. "Ani vás sakra neznám!"

Prohrábl mi vlasy. "Máš je po mě …" usmál se a sedl si naproti mně. "Tiff … jsem tvůj otec a ty jsi má dcera … mělas vyrůstat u mě … ale já byl mrtví" koukla jsem se na něho. Jo byla to chodící mrtvola. "A taky … mělas chodit do Bradavic a učit se kouzlit … budu tebe to muset naučit zlato …" mluvil na mě jako na mimino. "Ale já jsem spokojená …" praštil rukou do stolu. "Budeš mě poslouchat!" uvědomila jsem si jednu věc. Je konec srandy on je fakt můj táta a nedělá si srandu. "Odedneška se budeš učit tady!" rozhlédla jsem se. "Ale …" zmlkla jsem, když se na mě kouknul. "Ne Tiff … budeš nás poslouchat a žádný útěky … teď pojď …ukážu ti pokoj!" Blbej sen? Nebo jen hra kámošů? Vytáhl mě na nohy. "Ani nevím kdo jste!" ječela jsem. "Říkej mi táto …"
Pokoj byl prostorný. Velká středověká postel u ní kufr s oblečením a plno knih. Otřásla jsem se. Tady nezůstanu zítra zdrhnu ať to stojí co to stojí!

Buď má hračka 3

29. srpna 2013 v 21:38 | Hakky Life |  Příběhy
Už to bylo snad 3 hodiny co tu seděla zabalená v plášti a klepající se zimou a ponížením. Koukla se před sebe na dveře. V hlavě ji vrtalo kam se poděla sestra. Zabili ji snad nebo snad odvlekli jinam. Koukla se vyděšeně na zem a snažila se nemyslet na to co ji dnes čeká. Jestli tedy Avery neuspokojuje jinou mladší dívku nebo chlapce. Nakonec se odhodlala dojít ke dveřím. Byla bosá a podlaha ji studila do chodidel. Zastavila se před dveřmi a mákla na ně. Byly to dveře z bytelného dřeva. Povzdechla jsem si a ustoupila. Právě v čas abych nedostala dveřmi do nosu. Jistě zase tam stál Avery, ale v dneska dobré náladě. Chytl mě za nadloktí a usmál se. "Provedu tebe po domě …" "To není nutné …" houkla ona vyplašeně. "Ale je … nebo chceš zůstat tam dole pořád … bosá jenom s pláštěm …" ušklíbl se a táhl ji na chodbu. Ani se nebránila. "Usmyslel jsem si, že byl měla dostat pokoj ať se mi nenachladíš …" ušklíbl se. "Pak bys jen kňourala a to já nechci …" Ušklíbla se a koukla se na obrazy kolem sebe. Byli to slavní kouzelníci a jeho předkové. Klopýtala s Averym až k pokoji. Vešli dovnitř a on zavřel. "Tady budeš bydlet holčičko …" ušklíbl se a posadil ji na postel a odhrnul ji vlasy z očí. "V šatně máš šaty … vysprchuj se a obleč se …" chytil ji za bradu a koukl se ji do očí. "Nad sestrou už nepřemýšlej …" zasyčel. "Byla později povolná …" Než odešel mrskla po něm polštář. Pravda byla unavená a byla ji zima. Po dlouhé době vzdoru se rozhodla jít osprchovat. Teplá voda ji udělala dobře. Sebrala ručník a koukla se co to tam vlastně má za šaty. Jistě Avery si z ní chtěl udělat malou holčičku. Sebrala černé šaty a růžových se ani nedotkla. Oblékla se do nich a sledovala se v zrcadle. Vypadá opravdu mladě. Až moc mladě. Zavrtěla nešťastně hlavou a koukla se na dveře. Stál tam. "Jsi roztomiloučká …" usmíval se Avery. "Děj mi pokoj pedofile …" odsekla a sedla si do křesla. "Ale no tak zlato … buď ráda že tě nezabiju …" Odfrkla si a sledovala ho. Nesnášela ho za hodně věcí. Jednou ho bodnu do zad. "Víš Avery ráda bych abys mě zabil a nemučil tak jak to děláš …" Došel pomalu k ní a chytil ji pod krkem. "Jsi moje hračka a já se rozhodnu co s tebou bude …" šklebil se. Vrazila mu facku. Jen se zašklebil a mrsknul s ní o postel. "Zítra večer buď nachystaná … nehodlám si tě chystat sám …" odešel ven. Ležela na posteli a objímala se kolem ramen. Zítra zase pocítí tu divnou bolest. Ale až zítra …

Město 55

29. srpna 2013 v 21:37 | Hakky Life |  Příběhy
Povídky z Výrobního města 55 | Povídka I. | Nepřišla do práce v čas | Věková hranice: 15 +

Výrobní město č. 55, je temné jako vždy. Obyvatelé druhé kategorie spí ve svých bezpečných domech nebo v hromadných ubikacích, ale vše nevypadá tak jak by mělo. Protektorát řeší problém, dokonce více problémů. Někdo mu přes noc ukradl důležité spisy o vězních a sledovaných osobách, a také večer mizí někteří obyvatelé. Kdyby mizeli obyvatelé druhé kategorie nebyl by to takový problém, ale bohužel mizí i obyvatelé první kategorie. Co se to v okolí děje?

"Tys to ukradla?" vytrhlo mě to ze snění. V ruce jsem svírala nějaké papíry co jsem nikdy neviděla."Zoe mluv semnou …" ozval se zase ten hlas. Poznala jsem ho. Byl to můj nejlepší kamarád Danny. Pomalu jsem se otočila do ulice a ospale se rozhlédla."Nevím Danny ani co to je …" řekla jsem tiše a koukla se na papíry co jsem svírala v ruce. TOP SECRET, přečetla jsem to malinko v šoku a upustila papíry na zem. Jak jsem se k tomuto dostala?! Z tohoto nemilého překvapení mě vytrhli kroky. Poznala jsem kanady.Danny se sehnul pro papíry, vzal je a strčil mi je do ruky. Rychle jsem zašli za roh, bohužel jsme to nestihli tak rychle."Hej ty jak to, že nejsi ve výrobě …!" ozval se jeden z vojáků.Otočila jsem se na patě a mizela ve spletité uličce. Slyšela jsem jen jak Danny uklidňuje vojáka a snaží se ho uplatit cigaretou.

Dozorčí výroby. Musím ho nějak obejít, abych se s tím chlapem nepotkala.Byl to hromotluk s velice zkaženým smyslem pro humor. Jednou přišla kamarádka pozdě. Vím jen to, že už se tady nikdy neobjeví. Jestli ji zabil nebo se s ní stalo něco jiného už nezjistím. Prostě byla napsaná jako pohřešovaná.Věděla jsem moc dobře, že za to může on. Ten muž, který stál kus ode mne a já musela čekat až pohne tím svým zadkem abych mohla proběhnou na svoje místo a pracovat,ale něco mi tu neklapalo, pořád stál na místě a něco hledal."Kde je číslo 4 099?" řekl najednou.Jak si ně mohl pamatovat nikdy jsem mu do rány nevlezla a snažila jsem se být nenápadná aby mě moc nepozoroval."Dnes nedošla do práce …" ozval se dívčí hlas. Teď už se z tohoto nevykroutím. Mohla jsem tam dojít usmát se na něho a říct že jsem byla ve skladu.Teď díky té náně, neudělám ani to. Budu se tu krčit dál a přemýšlet jak ven.

Netrvalo mi to tak dlouho zmizet z výrobny. Měla jsem svoje tajné chodby a skrýše. Pracuji tu již dlouho. V továrně jsem si schovala ty "cenné" papíry. Nikdo je na mém tajném místě nenajde. Proč mít problém i s tím, že jsem odcizila ty "cenné" papíry.Celý den jsem se schovávala v částech města, kam vojáci nezavítali za celý uherský rok. Danny se taky neobjevil, byl někde pryč, asi ho zavřeli nebo mu něco udělali.

Mezi tím náš oblíbený velitel John Flent seděl na své židli, které se viklala noha. Sledoval dnešní správy co měl na stole. Jedno číslo nepřišlo do práce, ztratily se spisy a jeden občan se snažil podplatit vojáka. Povzdychl si.Proč jsou lidé tak hloupí a pořád se o něco snaží. Strana jim dává všechno, proč tedy oni nedávají všechno straně?Vstal ze židle, která se zaviklala a zakňučela starobou. Vzal papíry do ruky a vydal se o patro níž. Stejně neměl co dělat vezme si jeden případ na starosti. Trochu věřil na osud a tak vytáhl jednu ze složek zbývající hodil na stůl. "Seržante … rozdělte práci všem …"Když se otočil otevřel složku, kterou držel v ruce. Uprchlá dělnice ze sektoru výroby bot. Jistě koho by tato práce bavila? Smrděla tam kůže a mnoho dělníku si stěžovalo na bolesti hlavy.Ti lidé ani neví s jakými sračkami přichází do styku.

Ticho co bylo náhle okolo, mě děsilo. Stmívalo se a já už nechtěla sedět na místě. Čekat na smrt je mnohem nudnější než jsem si představovala.Šla jsem tiše noční ulicí a rozhlížela se ze strany na stranu. Opravdu tu nikdo nebyl nebo se mi to zdálo. Pokračovala jsem v cestě. V tom mě kdosi chytl ze zadu a vtáhl do temného vchodu."Občánku … hledám tě …" řekl klidně hlas. Nestačila jsem se kouknout kdo to je. Strach mě nedovolil se ani hnout.Chvíli na to jsem měla přes hlavu černý smradlavý pytel. Přes to jsem musela jít s mužem pryč."Nedošla si do práce … občánku víš to?" Táhle mě ulicí a já netušila kam jdeme. Snažila jsem se vykroutit."Za to je jeden jediný trest …" zatnula jsem ruce vzteky."Dejte mi pokoj tak jsem se jednou opozdila!" vyštěkla jsem rozzlobeně."Urážíš mě … chceš si to zhoršit?!" zeptal se mě ten za mnou.Povzdychla jsem si a zavrtěla rezignovaně hlavou. "Nechci mít další problémy …" podotkla jsem.Nevěděla jsem jestli se usmívá nebo ne. Chvíli na to by strhl pytel z hlavy. "To jsem rád, že se rozumně domluvíme …" kývl hlavou.

Rozumně se domluvit se stranou? To nejde dohromady. Oni měli navrch a já neměla nic, byla jsem jen občan. Cokoliv si na mě vymyslí bude to pro mě zlé a pak nezměnitelné."Vidím, že to není jediný problém …"Zvedla jsem pobaveně hlavu a koukla se na něho. Co mohu ztratit? Život? Ten už nemám hezky dlouho. Svobodu mít nikdy nebudu. Rozhodla jsem se rychle a bez rozumu."Nenávidím vás a Stranu!" zasyčela jsem pobaveně. "Berete lidem životy … berete nám svobodu slova!" koukla jsem se jinam. "Nenávidím vás!""Rozmysli si co říkáš!"Zavrtěla jsem hlavou. "Zabij mě … tady už žít nechci!" zasmála jsem se. "Každý den je stejný!" plivla jsem po něm a pak už si pamatuji jen tmu.

Probrala jsem se s bolestmi hlavy v kobce. Řekněme, že tu končili lidi co měli být veřejně popraveni. Polil mě strach a štěstí. Nevezmu si život sama! Půjdu do nebe a ne do pekla. "Poslední přání 4 099?" ozvalo se ode dveří."Ať se to odboji povede …" zašeptala jsem tiše a vstala. "Mám hodně přání … ale vykládat ti je nebudu …" usmála jsem se. Konečně … bude konec.

Venku bylo jako vždy plno lidí. Veřejné popravy byly velice oblíbené mezi lidmi a protektorátníky.Neposlouchala jsem ani co se říkalo. Znala jsem to nazpaměť. Vždy opakovali to samé.Prohřešek proti straně … a podobné bláboly. Moje smrt … další číslo přeškrtnuté na seznamu. *Sbohem starý světe* proběhlo my v hlavě než se ozval výstřel. Nebolelo to. Bylo to rychlé.

Číslo 4 099 bylo vyškrtnuto ze záznamů a vše okolo něho vymazáno.

Když vyrábím K'pop Meme. :)

28. srpna 2013 v 16:35 | Hakky Life |  Ostatní

I. kapitola: Ano, zastávám se Mudlů, no a?

27. srpna 2013 v 15:59 | Hakky Life |  Příběhy
Když Harry zmizel a nenastoupil do školy v Bradavicích do sedmého ročníku, nastaly krušné časy. Vše začalo ve vlaku do Bradavic. Hodně dětí se bálo, jejich rodiče nebyli čistokrevní tak se báli hlavně o ně. Všichni se museli dostavit do školy jinak se to vyšetřovalo, nikdo nechtěl být vyšetřován ministerstvem kouzel. Lidé nechtěli problémy.
Já se jmenuji Anna Prewettová nastupuji jako primuska do sedmého ročníku. Moje kolej je Nebelvíru a v poslední době není zrovna oblíbená. Nejlepší kamarádi jsou Neville Longbottom a Lenka Laskorádová. Ve vlaku jsem měla důležitou roly, protože jsem pomáhala prvňákům v jejich prvních krůčcích Bradavicemi. Proto jsem nebyla s kamarády v kupé.
Asi v polovině cesty vlak prudce zabrzdil a pár prvňáků vyděšeně vyjeklo. Tušila jsem kdo nás přišel navštívit. Pomalým krokem jsem procházela uličku a uklidňovala děti aby zůstaly na místě a nepohybovaly se v uličce. Pár smrtijedů prošlo okolo mě až Neville se odvážil něco říci. Slyšela jsem ho jak si na smrtijedy otevřel pusu.
"Hej otrapové, není tady!" jeho hlas rozrazil ticho a strach vznášející se ve vzduchu.
Až chvíli na to se vlak s trhnutím rozjel a já došla k těm dvěma. Sedla jsem si na volné místo a povzdychla si.
"Nemyslím si, že děti z mudlovských rodin jsou v bezpečí zrovna ve škole." zašeptala jsem.
"Bůh ví jak to bude v Bradavicích vypadat." zašeptal Neville. Lenka jen koukala z okna a mlčela.

Po příjezdu do stanice v Prasinkách jsem odvedla děti k lodičkám, které je dovezou na místo určení. Chytla jsem jeden z posledních kočárů co mířil do Bradavic. Okolo to vypadalo strašidelně. Všimla jsem si pár postav, které byly zamaskované.
*V Prasinkách tedy hlídkují smrtijedi. To se hodí vědět. Bude to sranda.* řekla jsem si v duchu a sledovala jak stromy ubíhají a nástupiště mizí v dáli.
Po slavnostním rozřazení se objevil nový ředitel školy. Nebyl to nikdo jiný než Severus Snape. Začal šíleným proslovem, který Bradavice za stovky let nikdy nezažily: "Jsem rád, že jsme se sešli v tak hojném počtu, rád bych vás upozornil, že v učitelském sboru se objevili nové tváře jako učitel obrany proti černé magii - Amycus Carrow" zpoza stolu se zvedl baculatý mužík a pak si zase sedl. "A jeho sestra učitelka Studia mudlů - Alekta Carrowová" byla podobná bratrovy jenom vlasy měla delší, už teď jsem věděla, že si nepadneme do oka.
Sama jsem nebyla kráska, měla jsem dlouhé rezavé vlasy a zelené oči. Moje postava byla nižší než byly ostatní holky, tím jsem se často stávala terčem posměchu, ale Alekta byla opravdu příšera.
Snape pokračoval. "Budou zde nová pravidla, která si řekneme teď. Po chodbách ve večerních hodinách se mohou pohybovat jenom primusové. Večerka je v 19 hodin a pokud někoho najdeme na chodbě v tuto hodinu, nemine ho školní trest." pokračoval asi dalšími dvaceti pravidly. Já mezi tím usnula na stole a Neville do mě na konci musel kopnout.
"Už skončil?" zamumlala jsem a koukla k učitelskému stolu. Všichni seděli a povídali si. "Aspoň, že tak." zamumlala jsem a vzala si něco k jídlu. Dneska mě chuť docela přešla. Nastal tu tvrdý režim a to se mi nelíbilo.
Byla jsem zvyklá mít problémy jako Harry, takže jsem si budoucnost dostudování školy neplánovala.

Hnedka ráno se objevil první problém s prvňákem co nepřišel v čas na hodinu. U mučení jsem nebyla, dozvěděla jsem se to až posléze. To už prvňáček ležel na ošetřovně.
"Víte, že mučili Hanse Boldergika?" pár druháků se bavilo na chodbě, měli tu smůlu, že jsem šla okolo nich. "Prej ječel jako malé dítě."
Zastavila jsem se v polovině cesty a během chvíle jsem stála za nimi. "Chcete si to taky zkusit? Uvidíme jak budete ječet vy!" vyštěkla jsem na ně, spíše se lekly mého výrazu v očích. Tohle jsem nerada poslouchala, když se děti posmívali jiným dětem šílela jsem.
Chlapci se vyděsili a utekli do třídy. Hans byl z Nebelvíru a tak jsem cítila povinnost navštívit ho. Neomluvila jsem se na hodině Studia mudlů a šla rovnou za ním. Ta hodina pro mě nic neznamenala v těchto časech už vůbec. Schody jsem seběhla rychle, dveře byly kousek přede mnou. Modlila jsem se aby byl v pořádku.
Byl to malý chlapec, který měl blonďaté vlásky. Pamatuji si jeho veselý pohled modrýma očima. Sedla jsem si k němu na postel a sledovala jak klidně spí. "Dala jste mu něco na uklidnění?" Lekokouzelnice se zarazila. Myslela si, že jsem ji neviděla.
"Ano, byl z toho chudák vyděšený." zašeptala.
Nečekala jsem a vytáhla hůlku namířila na něho. "Zapomeň." zašeptala jsem a nechala zmizet vzpomínky na mučení a posměch dětí co přihlížely. Potom jsem se zvedla a koukla na ženu. "Nic jste neviděla."
Jen tiše pokývala hlavou a pokračovala v rozdělané práci. Na mě se nepodívala ani koutkem oka. Měla strach, že bych ji nejspíše uřkla.
Nevím kde jsem získala přezdívku čarodějnice Anna, ale děti se mě bály od pátého ročníku kdy jsem se stala prefektem.

Příchod do hodiny Studia mudlů byl otřesný. Slyšela jsem slova profesorky už na chodbě. "Mudlové jsou spodina, není nutné se jimi zabývat, jsou to jenom otroci."
Zastavila jsem se na chodbě a nadechla se. "Klid Anno, neposlouchej ji. Je to jenom zlá ženská co mučí děti." zavřela jsem oči, poté sáhla po klice.
Otevřela jsem dveře a koukla na profesorku. "Omlouvám se, byla jsem navštívit žáka, za kterého mám zodpovědnost." sedla jsem si na volné místo blízko dveří. Měla jsem pocit, že pokud tohle budu poslouchat déle poběžím se vydýchat pryč.
"Slečno … jak vám mám říkat? Víte, že se na hodiny nesmí chodit pozdě?" odfrkla si učitelka.
Probodla jsem ji chladným pohledem a zamyšleně ji pozorovala. "Jsem Anna Prewettová, primuska Nebelvíru a tuto hodinu mám jako volitelný předmět, ale co jsem slyšela mi stačilo, kde se mění volitelné předměty? Z tohoto je mi totiž na blití." zvedla jsem se a vzala učebnice.
"Ty se zastáváš mudlů? Mudlovských šmejdů?" vyjekla profesorka Carrowová.
"Co je na tom špatné? Dokonce se zastávám skřítků v kuchyni." podívala jsem se na ni. "A dokonce mám mobilní telefon!" nasadila jsem tomu korunu. Alecta lapala po dechu jako ryba na souši.
"Jak můžeš ty krvezrádce! Ty jedna … ty … mudlovská šmejdko!"
Zastavila jsem se v polovině cesty a otočila se. Mrskla jsem po ní učebnicí Studium mudlů pro pokročilé. "Už držte hubu, vy náno pitomá! Mám víc čisté krve než vy! Jsem Prewettová! Moji strýcové bojovali dva proti pěti smrtijedům a přeprali by je, nebýt náhody!" trefila jsem se knihou dobře, protože Alecta ležela na podlaze asi v bezvědomí. Její nohy v punčocháčích byly zvednuté skoro ve vzduchu.
V tu chvíli vystartoval Neville který mě popadl za ruku a rychle jsme utíkali chodbami. "Tohle nenechají jen tak…!" vzpomněl si na komnatu nejvyšší potřeby kam jsme se schovali. "Ale nandala jsi jim to dobře!"
"Potřebuji se dostat pryč Neville. Musím pomoci Harrymu" chvíli se Neville vymlouval, že to nejde a další výmluvy jenom sypal z rukávu. Nakonec se nechal přemluvit. Už teď jsem byla osoba úředně hledaná za pohrdání smrtijedy a napadnutí jednoho z nich.

V dalších týdnech mě hledala celá škola. Já zmizela tajnou cestou do Prasinek přes hospodu U Prasečí hlavy a přidala se k rádiu Potterova hodinka. Také jsem se dala k fénixově řádu, který neměl již mnoho členů. Po masakrech na ministerstvu a jiných institucí, nás přežilo opravdu málo. Pro mě nemělo cenu dodělávat školu, hlavně ne v tuto dobu.
"A máme tu další zprávy ze světa! Svítám zde Svatou, která se přidala dneska do našeho pořadu jako host." Moje přezdívka byla podle nemocnice u Svaté Anny. Kdo znal moji osobu věděl kdo jsem.
"Ahoj" zamumlala jsem do mikrofonu.
"Svatá se zrovna vrátila z boje se smrtijedy, který svedlo pár kouzelníku u mudlovského domu, podařilo se mudly zachránit?"
Podívala jsem se na mikrofon a naklonila se. "Ano, Rapíre, povedlo se nám spojit síly a mudlovskou rodinu vyrvat ze spárů smrtijedů."
"Co by jsi chtěla vzkázat lidem, kteří teď poslouchají?"
"Prvně bych chtěla říci svaté trojci, držte se, jsme tu s vámi potom bych chtěla všem lidem čisté duše vzkázat. Pokud jste trochu lidé zabezpečte svoje sousedy jako to dělají tisíce jiných čarodějů! Žijete s nimi celý život a nemohou se bránit!" podívala jsem se na kluky. "A tady chlapcům a děvčatům děkuji za pomoc a podporu, věříme ti Harry!"
Na konci vysílání jsem se s chlapy rozloučila a vysvětlila jim, že musím jít chránit rodiny. Byla to pravda já chránila koho jsem mohla.

Schovávala jsem se v uličkách Příčné ulice a Obrtlé ulice. Někdy jsem našla svoji fotografii s nápisem hledaná, nežádoucí. Strhávala jsem je ve snaze aby mě znalo co nejméně lidí, bylo to ale marné. Koupila jsem si noviny jednoho dne a celá jedna strana se věnovala hledaným osobám. Usmívala jsem se na sebe z dva roky staré fotografie. Dávno jsem vypadala jinak. Moje rezavé vlasy byli světlejší a delší, sem tam jsem měla ve vlasech bílý pruh.
Byla jsem neustále vystavována stresu a proto jsem zhubla asi 20 kilo. Další svoji fotografii jsem strhnula ze zdi a roztrhala na malé kousíčky. Už aby byl konec Voldemortovy a jeho pochopům. Potichu jsem se vydala k hospodě. Moje kroky se ozývali prázdnou ulicí. Cítila jsem ve vzduchu déšť.
U oběšeného kostlivce jsem si sedla k jednomu z oken. Tady se teď scházela spodina společnosti. Potichu jsem si objednala máslový ležák a sledovala jak první kapky dopadají na okenní tabulky. Povzdychla jsem si a hleděla na hrnek před sebou. Všechno bylo tak chladné, venku bylo chladno a ještě mokro.
Do hospody vešlo pár lidí z ministerstva. I oni zde po dlouhých dnech v práci hledali klid a chvilku odpočinku.
"Dneska to bylo o hubu, když se tam objevil Potter." zpod kápy jsem se podívala na muže, který vypadal staře. "Smrtijedi šíleli myslel jsem, že nás nepustí z práce!"
Byla jsem tak ráda, že Harry Potter žije! Pousmála jsem se a napila se pití. Nechala jsem peníze na stole a vyšla do deště. Právě v čas párek smrtijedů prošel kolem mě a vešli dovnitř.

Dneska jsem přespala u kamarádky ze školy. Věděla, že mám průšvih a přes rok pomáhala uprchlíkům. Ráno jsem se rozloučila a zmizela z bytu abych ji neohrožovala. Pomalinku jsem si na život na útěku zvykala. Bylo tomu už čtyři měsíce co jsem utekla z Bradavic. Venku už nepršelo, ale pomalu začínalo i sněžit. Strach byl horší a horší.
Narůstali totiž zmizení a vraždy. Já už nebyla hrdinka jako kdysi.
Byla jsem vyděšená dívenka. Bylo těžké si hrát na hrdinu, když lidi okolo mě umírali.

VII. Kapitola - Nevěř lidem kolem sebe...

27. srpna 2013 v 15:16 | Hakky Life |  Příběhy

Ráno jsem se probudila do krásného dne plného nového dobrodružství, které neslibovalo nic pěkného. Když jsem si vyžádala seznam bitev nikdy by mě nenapadlo, že ho nebudou mít. Když mi Wulf vysvětlil, že si bitvy nezapisují, pochopila jsem, že ne každý má náladu to zapisovat po bitvách ztráty.
Bitev bylo hodně za štítem, ale vždy vyhráli smrtijedi a tak se museli Češi zase stáhnout za hranice. Během tolika let co Voldemort vyhrával, nikdy bariéru nepřekonali. Jenže i když ji nepřekonali, začali se na některých místech objevovat pukliny a už se jen odpočítávají dny, kdy bariéra zmizí na vždy.

Mezi tím vším mě Wulf bral po památkách a vysvětloval mi jak to tady je. Dokonce jsem pochytila i český jazyk.
Když člověk věří jinému snadno zapomene na opatrnost. Možná proto jsme skončili v místě, které se jmenovalo u Černého Havrana. Tento pajzl byl tak trochu ve sklepě situován do historického hospody.
Tenkrát jsem už měla pocit, že bych neměla chodit dovnitř, jinak to dopadne špatně. Nakonec jsem to, ale riskla a vešla do oné hospody.
Sedli jsme si kousek ode dveří a já měla náhle křeče v žaludku.
"Omluv mě musím na chvíli si odskočit …" zamumlala jsem a vrazila na záchod, na kterém jsem se zamknula a opřela se o dveře.
*Proboha jak jsem mohla být tak hloupá a skočit mu takto na špek?* zamyslela jsem se. Dnes nemůžeš věřit nikomu natož tak někomu koho znáš hodiny a dny.
Prvně jsem si otevřela okýnko u záchodku a děkovala jsem bohu, že jsem hubená jak lunt a protáhnu se jím.
Poté jsem přitiskla ucho na dveře.

"Dovedl jsi sem?" hluboký hlas mi připomněl Dolohova. Znala jsem ho z vidění, protože se na mě jednou přišel podívat. Bylo to, protože hledal dívku jménem Anna. Nepoznal mě díky špinavým vlasům a ušmudlanému obličeji. Dnes už by mě, bohužel poznal.
"Jistě, ta holka vypadala úplně jako ta holka na fotce!" ohradil se Wulf.
"A kde je? Když tu s tebou nesedí?" zase promluvil Dolohov. Určitě by se i šklebil. "Neutekla ti, že ne? Chci ji živou už jen, protože ji chce pán zla a já …" zavrčel a slyšela jsem kroky co se blížili ke mne.
*No do merinových spodků …* rychle jsem vyskočila na zavřené prkýnko a vylezla oknem ven. Tiše jsem se vyškrábala po zdi nahoru, ve chvíli kdy vybuchli dveře na druhém konci jsem už byla venku. Překvapilo mne, že jsem se celý den flákala po památkách a hlavně jsem se hrabala celé dopoledne a odpoledne v záznamech.
Celou dobu mě Wulf vodil za nos. Prodal mě smrtijedským pochopům za co vlastně? Aby se dostal k nim? Proboha kudy mám utíkat, když Brno neznám a neumím kváknout ani dobrý den?!

Dívka s modrýma očima a blonďatými vlasy zmizela v temné uličce naproti hospody. Nevěděl, že její vnučka bude vychovaná jako mudlovská holka. Nikdy si nemyslel, že jeho vnučka bude mít na sobě džíny a modrém tričku s tmavě modrým nápisem "PEACE!". Dolohov si projel řídnoucí tmavé vlasy. Byla jak jeho dcera i jako manželka, která se umučila žalem po své dceří, která zradila svého otce.
"Tentokrát vám nesmí utéct … neubližte ji … nebo aspoň ji nezabíjejte …" povzdychl si a pomalu se vydal k uličce.

Po požárním žebříku jsem se rozhodla, že vylezu nahoru na střechu a tam bych mohla počkat až zmizí. V Česku nebylo tolik domů s požárními žebříky.

Kdybych věděla, už tenkrát, že je to můj dědeček asi bych utíkala rychleji. Věděla jsem jenom, že je to nejlepší člověk Voldemorta a to mě děsilo.
*Bůh ví co po mě chtějí! Podle rozhovoru mě, ale proč jsem tolik důležitá? Možná, protože jsem něco v minulosti provedla, ale co?* kývala jsem hlavou a nakonec jsem se zase probrala do reality. Měla bych zmizet.

V roce 1960 a 70. letech ... (3. část)

27. srpna 2013 v 12:28 | Hakky Life |  Příběhy

Seděla jsem ve svém soukromém vězení a měla čelo na kolenou, které jsem si držela v obětí paží. Slzy mi tekly po džínech, které měli barvu jako zdejší zeď. Jak jsem se válela po zemi už nemohli mít jinou barvu. Když se rozrazili mříže. V nich stál mladý klučina, mohlo mu být tak 17 let.
"Honem" popadl mě za paži. "Musíme pryč."
Neměla jsem sílu mu ani vzdorovat. Táhnul mě po schodech nahoru tam se přemístil. Proč mi pomohl jsem netušila až když jsme se objevili v zalidněné ulici.
"Promiň za to chování, dřív jsem nemohl. Netušil jsem, že mají někoho jako tebe, jinak bych zasáhnul dříve. Sírius mi říkal, že je v nebezpečí naše sestřenice."
Pozvedla jsem oči a podívala se na chlapce co mě vytáhnul z problému. "Ty jsi Regulus?" zamumlala jsem chraptivým hlasem.
Chlapec pokýval hlavou. "Ano jsem Reguluj a teď … mě omluv. Musím něco udělat." přemístil se a nechal mě samotnou v zalidněné ulici.
Trvalo mi asi 18 minut dojít někam kde jsem mohla zavolat Lily na telefon. Vytočila jsem číslo, které jsem si pamatovala a modlila se aby mi zvedla sluchátko.
"Ano tady Lily Potterová?" bylo to štěstí, že byla doma.
"Lily prosím tě. Jsem v ulici Kopálova u domu s číslem popisným 33." zašeptala jsem zničeně. "Povedlo se mi vzít roha. Ale pomalu necítím nohy a nemám hůlku."

Jistě, že si mysleli, že je to past a tak když mě našli nedivila jsem se, že tam bylo tolik lidí z Řádu.
Lily vyjekla, když mě viděla v tak mizerném stavu. "Ziro!" nebyl čas vysvětlovat co se mi stalo.
"Chci hlavně do tepla." zašeptala jsem tiše.

Brumbál se dostavil až když jsem si dala horkou sprchu a něco málo snědla. Dobře přiznám se, že jsem se nacpala buchtami co upekla maminka Jamese Pottera.
"Ziro, cítíš se dobře na to povykládat nám co se vlastně stalo?" byl opatrný, protože věděl, že nejsem v dobrém stavu.
Zaskočila mi buchta tak jsem chvíli kašlala a chraptivým hlasem odpověděla. "Musím to říkat? Nestačí říct, že mě unesli a mučili?" nervózně jsem se rozhlédla.
"Je to důležité, potřebuji vědět kdo to byl."
Tak jsem začala s příběhem ze kterého všem přítomným běhala po zádech husí kůže. "No a nakonec chtěli použít Veritaserum, ale zachránil mě Síriusův brácha." zašeptala jsem a zase se nervózně rozhlédla.
"Už je všechno v pořádku Ziro, nikdo ti neublíží."

Ještě dlouho po této nehodě ze smrtijedy jsem měla noční můry a děsy. Ječela jsem v noci ze spaní a Lily mě uklidňovala. Vždycky mě něžně objala a já se přestala zmítat v děsu a hrůze.
Útoky nepřestávali místo toho narůstaly.
Já po týdnu doma požádala o přeložení na jiný obor. Ironií života bylo, že mě přeložili na Odbor záhad. Pracoval tu jeden ze smrtijedů což jsem nemohla vědět. Augustus Rookwood byl opravdu ohava. Měl obličej jako puberťák ve vývinu, ještě ke všemu chodil trochu křivo i když se to snažil maskovat.
První den po nástupu jsem si procházela uličky s věštbami. Potichu jsem si broukala melodii z mudlovské pohádky 'Princezna na hrášku'.
V tom jsem se zastavila a ohlédla se. Přísahala bych, že mě někdo sleduje.
Rookwood nebyl moc ukecaný člověk. Většinu dne seděl na ministerstvu ve své kanceláři a koukla na mě jako bych byla odpad společnosti. Překvapilo mě, že ještě Voldemort neovládl ministerstvo, i když asi tady měl dost lidí.


Rok 1979 se pyšnil hodně událostmi. Já měla v březnu 19 let a ve vlasech co byly rezavé jako liška se mi objevil šedivý pramen. Síriusův bratr byl zabit smrtijedy za to že mi pomohl v útěku a také za spiknutí proti Pánovy zla a zemřel Cygnus Black můj otec, kterého jsem nikdy v životě nepoznala. Lily mi také oznámila novinku, že čekají s Jamesem dítě. Byla jsem na ně tolik hrdá, sama jsem si našla mudlovského muže. Jmenoval se Patrik Merlett a byl to strašně hodný kluk. Bylo mu 21 let a pracoval jako strojvedoucí na vlakovém nádraží v Kong Kross.
Potkali jsme se při akci když jsem převážela děti jedné mudlovské rodiny. Otec dětí byl čaroděj, ale matka mudla a báli se, že Voldemort je bude chtít vidět mrtvé. Po akci jsem do něho prostě vrazila a on mě jako náhradu pozval na večeři. Byla to láska na první pohled, ale já věděla, že to nebude na dlouho.

Nevím proč jsem cítila, že se stane něco špatného.
Byl prosinec 1979. Lily mi sdělila před pár dny radostnou zprávu o těhotenství a tak jsem za ni vzala takovou službičku v hospůdce v Obrtlé ulici. Byly jsme tam tři já, Edgar Bones a Caradoc Dearborn. Už podle jmen můžete pochopit, že jsme zmizeli a rozhodně nebylo co hledat.
Smrtijedi tentokrát chybu neudělali a rovnou použili Veritasérum. Nadiktovali jsme jim jména i když jsme nechtěli.
Nemohla jsem, žít s pocitem, že jsem zradila svoje nejlepší kamarády. Věděla jsem, že nás smrtijedi nenechají žít. Nejhorší pocit ovšem je, když víte, že vás zabije vlastní sestra.
Smrt není pomalá, ani umírání, ale před smrtí se váš život opakuje od děctví až po dospělost. Nikdy nebudu mít možnost pochovat v náručí syna nebo dceru své nejlepší kamarádky Lily Potterové, která mě podporovala celé dětství a v životě nepoznám pravou lásku ani nebudu mít svoje vlastní děti.
Při chůzy po schodech kdy mě táhl Rowl s Averym do mě vrazil klučina v mém věku, měl mastné černé vlasy a křivý nos. Nepoznala jsem ho byla jsem ze všeho moc vyčerpaná. Když mě dotáhli do místnosti s ostatními slyšela jsem jediný otravný hlas.
"Mohu ji zabít?" Belatrix obskakovala Voldemorta. Byla jsem až poslední na řadě. Viděla jsem jak moji kamarádi umírají a nakonec přišla řada i na mě. Zavřela jsem oči, když kletba narazila necítila jsem nic.

Před popravou šel Severus Snape šel po chodbě. Lily měla strach o svoji nejlepší kamarádku Ziru Blackovou, která byla vězněm Pána zla. Hodně riskoval, když vrazil do Ziry a do kapsy ji vložil přenášedlo. Bolestivě zamumlala, už chudák nic necítila, byla zbědovaná a smrt by byla pro ni osvobozením. Pokračoval pomalinku za muži co ji dotáhli do kruhové místnosti a hodili na studenou podlahu. Nevnímala svět netušila co se děje. Severus se nadechl, nechtěl vidět vraždu oněch dvou mužů. Nakonec přišla řada na Ziru. Nervózně držel hůlku a chvíli po tom co vyslala Belatrix vražebnou kletbu tam Zira nebyla.
Snape sledoval jak Voldemort nad tím nakonec mávnul rukou, že je klikařka. Hlavní bylo, že měl jména osob, které byli členy Řádu.
Našli mě dobří lidé a odvezli na pohotovost uprostřed Londýna. Kde jsem proležela asi 3 týdny v kómatu. Zcela jsem promeškala nový rok a další ze situací, které byly klíčové pro věci co se stali v novém desetiletí.
V lednu 1980 bylo zabito nejvíce členů řádu. Ti co přežili se schovali a nevystrkovali nos. Já po částečném výpadku paměti si vzpomněla na Patrika Merletta a s tím jsme se vzali 8. Března 1980 v den mých dvacátých narozenin.
Až v červenci se mi vrátila paměť z posttraumatického šoku co jsem si vysloužila mučením a smrtí svých přátel. Po koupení hůlky jsem hledala zda někdo z fénixova řádu zůstal na živu, ale hledání bylo marné. Pomalu jsem vyhledala informace o členech řádu.
Lily Potterová zemřela se svým manželem a nenarozeným synem 28. ledna 1980. Longbottomovi zemřeli také, ale už 27. ledna 1980 a mnoho dalších osobností tohoto hnutí buď zmizelo nebo se ztratilo v hlubinách času. O nich dějiny nikdy nebudou napsány. Byla napsána věštba, ve které měl jeden ze synů těchto mrtvých lidí bojovat proti Voldemortovy, ale ta se nikdy nesplní.
Albus Brumbál také zmizel a schoval se než se přeženou největší akce proti Řádu. Jestli jste si mysleli, že Brumbála znáte pletete se. Nechal nás všechny ve štychu, když mu teklo do bot.

Já s Patrikem jsme byli spokojená rodina. Ještě v roce 1980 se mi narodila dceruška a já nemohla být šťastnější. Bylo to 10. listopadu 1980 v nočních hodinách. Vědět jaké břemeno na svoje dítě pokládám nikdy bych se s Patrkem nevzala a NIKDY bych neměla děti.
Odešla jsem do exilu a vychovávala dcerku v Americe, kde vyrostla v čarodějku stejně šikovnou jako já pojmenovala jsem ji Willow po babičce z Patrikovy strany. A takto začal jiný příběh, příběh Willow Merlettové. Dívky, která měla zničit Voldemorta.


V roce 1960 a 70. letech ... (2. část)

27. srpna 2013 v 12:27 | Hakky Life |  Příběhy

Zkoušky náležité kouzelnické úrovně jsem zvládla na výbornou (N.K.Ú.). Další ročníky jsem přeskákala a rovnou nastoupila ve svých 14 letech do 7. ročníku. (V každém světě je nějaký ten génius a já to odnesla tady.) Nebudu popisovat svoje nudná školní léta. Nedělala jsem ani famfrpál a nebavili mě kroužky pana profesora Křiklana. Odmítala jsem jeho pozvánky dlouhé roky.
Když jsem napsala závěrečné zkoušky (Ohavně vyčerpávající celočarodějné exameny. O. V. C. E.) zase na samé výborné, poslala jsem životopis na ministerstvo. Prvně se k tomu stavěli velice záporně. Proč by malá holka, které není ani 16 let měla dělat na ministerstvu kouzel. Bylo mi teprve 15 let, ale když jeden z komise pro uplatňování mladistvých v práci řekl, že jsem dokázala namíchat odvar živoucí smrti za necelé dvě hodiny a dokonce jsem rychlejší v obraně proti černé magii než Alastor Moody. Nakonec si to rozmysleli.
Ministr kouzel mi dal výjimku jako tenkrát ve škole. Dělala jsem jenom kancelářské práce. Lidé byli spokojeni s mými výkony. Pracovitá jsem byla a všechno vždy v čas zařídila.
Po roce mě konečně Alastor "Pošuk" Moody vzal na první akci. Bystrozoři, ale nebyli to co dřív, mnoho z nich bylo věrných Voldemortovy.
Hlídáček jsem už rok neměla a tak jsem mohla kouzlit bez toho abych mohla být obviněná z kouzlení nezletilé osoby bez dozoru. Bylo to privilegium udělené jenom mě, podobná věc se stala před 84 lety, ale to je hodně dlouho a nikdo už neví komu bylo uděleno. Záznamy se ztratily v proudu času. Ale to je teď jedno, nebudu vám vyprávět nudné věci z dosavadního života.
Psal se 6. říjen 1976 a já konečně vyrazila poprvé do terénu, kde jsem také zažila něco co mi změnilo život.
"Tak štěně, dneska by se nic zajímavého dít nemělo" nebyla to pravda, dělo se mnoho věcí, ale lidé měli strach o tom mluvit. Stvůře, která naháněla strach se říkalo Lord Voldemort. Čarodějky a kouzelníci se tomuto jménu vyhýbali jako čert kříži. Raději říkali "Ty-víš-kdo." nebo "Ten-jeho-jméno-nesmíme-vyslovit." ale objevili se i výjimky, které mu říkali Pán Zla, ale pro mě to byl jen muž co naháněl strach, protože se bál sám sebe a nikdy nemiloval jiného člověka.
"A kde hlídáme?" neměla jsem mít službu v terénu proto mě to malinko zmátlo.
"Rád bych pohlídal rodinu, která je mudlovská, ale jejich syn pracuje na ministerstvu kouzel jako soudce." vydal se uličkou kde svítilo jen pár lamp. V některých místech byly lampy prasklé nebo nesvítily, protože žárovky vypověděly službu.
"Máte strach, že po nich půjdou?" rozběhla jsem se za mužem, který mě měl učit jak být správný bystrozor, ale vzal mě na vlastní pěst do terénu.
"Mladý Lewis odsoudil do Azkabanu jednoho ze smrtijedů, hlídkujeme tady každý den." poznamenal a zatočil doleva.
"Hlídkujete tady každý den? Moody vy nemluvíte o bystrozorech, tolik lidí zase nemáme, kdo pomáhá lidem? Já chci taky pomáhat, prosím!" doběhla jsem ho a v tom si všimla pohybu kousek od nás. "Moody." klesla jsem hlasem. Myslím si, že uslyšel ten strach a proto se otočil.
"Co se děje Swonnová …?" jeho arogantní hlas umlkl, když uviděl postavu na konci ulice. Poznal smrtijeda okamžitě mě zastrčila za sebe. "Doufám, že se umíš rychle přemisťovat."
"Blbneš? Nenechám tě tady! Ještě jsi mi neodpověděl na otázku." vytáhla jsem hůlku a otočila se k Moddymu zády. "A budu ti krýt záda, protože s tímto by sis sám neporadil."
Trochu nechápavě se koukl za sebe. Byli tam další tři smrtijedi. "Ziro, možná by ses měla raději …" Přerušila jsem ho v jeho slovech.
"Ne. Mám za úkol chránit člověka Moody a já rozhodně z boje neutíkám!" pevněji jsem stiskla hůlku.
Jeden ze smrtijed se zasmál. "Odkdy na akce bereš školáky, Alastore?" jeho hlas byl tvrdý jako kámen. "Fénixův řád snad už nemá členy a tak nabírá na škole?"
Odhodlaněji jsem chytla hůlku v ruce. *Co je fénixův řád? O čem to mluví?* v duchu jsem se ptala sebe na mnohem více věcí. Ano měla jsem strach, ale můj strach není nic naproti těm lidem kteří trpí každý den a ztrácí rodiny.
"Tato slečna už dávno není školák a o fénixově řádu neví nic!" odsekl mu Pošuk. "Jen se tu přimotala."
Vím že mě chtěl chránit, ale to se mu nevedlo. Jeden ze smrtijedů, který asi pracoval na ministerstvu se zasmál. "To je to děvče z bystrozorského! To jsi dneska dostal za úkol naučit to kuře jak se loví černokněžníci?" Všimla jsem si k jeho smůle pohybu hůlky a tak jsem kletbu, která byla nejspíše omračovací odrazila neverbálním protegem.
Smrtijed kdyby mu šlo vidět pod masku se nejspíše ušklíbnul. "Dost rychlá reakce princezno, ale spočítej si to. My jsme 4 vy jenom 2."
Pokrčila jsem rameny. "Každý někdy musí riskovat, aby dostal to co chce." Moody si odkašlal.
"Pánové nechte slečnu odejít a pak si můžeme promluvit, ano?" potom mluvil na mě. "Tohle je rozkaz, stáhni se a sem se nevracej!" tiše dodal. "Kontaktuj Albuse Brumbála."
S těžkým srdcem jsem se přemístila ve chvíli kdy okolo prolétla první kletba. Po objevení na Green which, bylo to uprostřed parku, který v tuto hodinu byl prázdný. Okamžitě jsem vyslala patrona, který měl podobu obrovského vlka s jizvou přes oko. Takto jsem vypadala i jako zvěromág, takže bylo logické, že tak bude vypadat můj patron. Ve zprávě stálo: "Pošuk je v nebezpečí. Bojuje se smrtijedy v ulici kde měl dnešní službu!"
Jak jsem slíbila Moodymu nevrátila jsem se na místo kde právě probíhal boj. Místo toho jsem nervózně čekala na ministerstvu a dělala práci, která mě nebavila. Ve stresu jsem ji nejlépe dodělávala.
Ráno jsem se dozvěděla, že Moody je ve vážném stavu v nemocnici. Lékokouzelníci ho dají dohromady během chvilky, ale co moje vlastní zdraví? Bylo málo bystrozorů, během 3 týdnů nám odrovnali asi 10 smrtijedů a proto mě taky povolali do aktivní služby. Chodila jsem po ulicích a snažila se udržovat pořádek. Nikdy jsem neměla problém s ničím horším než opilý kouzelník. Moje oblast byla Příčná ulice. Protože se, ale v Obrtlé ulici začali stávat nehody bystrozorům tak se rozhodli poslat do této pekelné brány mě. Ministr to komentoval slovy, že nová krev se přece musí učit!
Ještě ten den mě kontaktoval Albus Brumbál. Potřeboval si semnou nutně promluvit o jistých záležitostech.

Sešli jsme se v kavárničce v Příčné ulici. "Ziro. Sluší ti to." pochválil moje mudlovské oblečení a posadil se na židli. Vždycky se choval jako gentleman.
"Potřeboval jste semnou vážně mluvit? Co se děje? Stalo se něco Lily?" posadila jsem se naproti němu a strachovala jsem se o nejlepší kamarádku.
"Chtěl bych ti nejdříve poděkovat zachránila jsi Moodymu život a neboj se Evansová je v pořádku." koukl se na mě před půlměsíčkové brýle a usmál se přes bílé vousy.
"To nic nebylo, udělala bych to i tak. Moody je úžasný člověk" odechla jsem si a byla ráda, že se nikomu nic nestalo.
"Tím, že jsi zachránila život Moodymu." pokračoval mile stařík. "Jsem se tě chtěl zeptat jestli nechceš vstoupit do Fénixova řádu a bojovat proti Voldemortovy."
Na tuto chvíli jsem čekala dlouho. Vypadala jsem zaraženě, ale pak jsem vykřikla radostně. "Ano!" pár čarodějů v kavárně se vyplašeně otočilo a já se zahanbeně zahleděla do stolu.
"Výborně. Zítra večer tě vyzvednu, abys věděla kde se scházíme. Jsem si jistý, že budeš výborná členka." usmíval se a pak zvážněl. "Ale je tu třetí neodkladná záležitost. Konečně se mi podařilo vypátrat z jaké rodiny pocházíš. Ministr kouzel konečně řekl, že mám právo se do záznamů podívat."
Vytáhnul rodokmen a rozložil ho na stůl. "Takovéto věci se neutají věčně, ale kdo nehledá v matrice nenajde. Narodila ses 8. března 1960 do rodiny Blacků."
Můj výraz se změnil. "To mi chcete říct, že jsem příbuzná se Siriusem Blackem?" chvíli jsem tomu nechtěla uvěřit. Když jsem si, ale otočila pergamen k sobě opravdu jsem tam byla napsaná i se svým druhým jménem. Na rodokmenu zářilo moje jméno: 'Zira Swonnová (Blacková).'
"Jsi čarodějka, Ziro, ke všemu tak čistokrevná jako nikdo druhý" udělal kopii rodokmenu na čistý pergamen. "Máš tři sestry, ale neřekl bych, že se s nimi chceš seznámit, možná tak s Andromedou Tonksovou, vzala si mudlovského čaroděje a byla z rodiny vyděděna. A také podle toho jak se to tu píše to vypadá, že jsi teta. Andromeda má totiž maličkou dcerušku."
Byl to šok. Seděla jsem v kavárně ještě po rozhovoru sama a koukala na pergamen, který ukazoval moji příslušnost. "Jsem Blacková." zamumlala jsem si pro sebe. Hodiny odbily sedmou hodinu večerní a to mě probudilo s přemýšlení. "Proboha musím do práce!"

Celá noc byla nudná a spavá. Po pracovní době jsem si šla odpočinout do kanceláře, kde jsem si dala pořádné kafe.
Konečně se po 14 dnech v nemocnici vrátil Alastor Moody. Nevypadal jako dřív, přes obličej se mu táhla nová jizva, ne zrovna pěkně zhojená.
"Pěkná jizva." poznamenala jsem, když procházel okolo mě.
"Jen mi neříkej, já ti to říkala. Byla to kletba která nejde léčit obyčejnými kouzly lokokouzelníků, Swonnová" zavrčel a koukl se na mě.
Zamlaskala jsem. "Kolikrát jsem ti říkala, že mi můžeš říkat jen Ziro." zašeptala jsem a vydala se k východu. "Jo a příjemnou noční" mrkla jsem na něho a vyšla do chladného vzduchu venku. Dneska bylo 20. října 1976. Vedle mně se objevil s prásknutím Brumbál, jak efektivní přemisťování po světě. Rychlé a levné, né jako autobusy v mudlovském světě.
"Jsi připravena jít do toho?" zeptal se mě svým starým hlasem.
"Nakopat Voldemortovy zadek? Jistě." nebála jsem se vyslovit jeho jméno, to Brumbála mile překvapilo. Podala jsem mu ruku a přemístili jsme se na místo kde se scházel Fénixův řád.
"Jedno mi vrtá hlavou" koukla jsem se na Brumbála. "Proč mě matka odhodila jako škodnou na schody chrámu?"
Brumbál si povytáhl brýle na nose. "Čistokrevné rodiny chtějí i chlapce, ty jsi ze 4 sester. Pro tvou matku musela být potupa porodit další dceru." zamyšleně pokračoval v chůzi temnou ulicí. "Hádám, že otci řekla, že jsi zemřela při porodu."
Dál jsem se nevyptávala. Bylo to pro mě už tak těžké zjístit, že jsem černá ovce rodiny.
Scházeli jsme se ve starém domě, protože jinde místo nebylo. Každý z nás přísahal věrnost Fénixově řádu.
Poznala jsem se s lidmi, kteří mě znali a také jsem se poznala s lidmi, kteří ztratili díky Pánovy zla rodinu. O pár měsíců později i já pochopím co je to poslat rodinu mimo Londýn a držet je v anonymitě.

Když jsem se přidala do fénixova řádu neuvědomila jsem si, že tím riskuji. Riziko bylo jak pro mě tak i pro mou rodinu. Je léto roku 1977. Je mi už 17 let. Moje nejlepší kamarádka Lily Evansová se provdala za Jamese Pottera. Vím, že se milují. Dobrovolně jsem se hlásila na akce, které byly nebezpečné. Neměla jsem totiž nikoho ani rodinu. Matku a otce jsem poslala mimo Evropu. Byla jsem sama v době zla. Jen bratranec Sírius mě podporoval, protože věděl kdo jsem. Voldemortova moc sílila a já měla pocit, že ho nezastavíme.

"Ziro! Kruci, dneska na akci nejdeš!" Sírius mě zastavil ve dveřích.
"Je mi 17, ty hlavo skopová! Mohu si dělat co chci!" řvala jsem na něho a motala se. Cítila jsem jak kouzlo co mě nedávno málem připravilo o rozum ještě pořád cítím v kostech.
"Ano, ale prožila si šok. Gideon a Fabián to zvládnou!" jenom rutinní akce na které jsem měla být s bratry Prewettovými. Jenže po šoku ze zaklínadla Cruciatus sestřinou rukou jsem byla ještě do teďka trochu vykolejená.
Sírius nezmlkl. "Ke všemu moje šílená sestřenice, a kupodivu tvoje sestra, už asi ví co jsi zač." tiše šeptal.
Moje vzpomínky se vrátily k tomu osudnému dni, kdy jsme se snažili udržet Azkaban.

"Swonnová! Stáhneme se!" křičel mladý bystrozor co nedávno vyšel školu.
Popadla jsem ho za límec a vrazila rychle do vězení. Do boty jsem mu strčila hůlku. "Nevytahuj ji ať se děje cokoliv! Kdyby se ptali dneska jsme tě vedli do vězení, proto na sobě nemáš mundůr!" zavřela jsem rychle mříže.
"Ale, ty budeš v nebezpečí!" vyděšeně se na mě podíval. "A …"
Zavrtěla jsem hlavou a couvnula. "Neboj se, něco vydržím nejsem zase takový neohrabanec." kousek od nás se ozvala rána. "Posily tu budou co nevidět, ale ty teď si sedni a cokoliv se bude dít mlč!"
Slyšela jsem dívčí smích. Její hlas byl šílený. "To nás zde nepřivítá jediný bystrozor?" okolo mě se kutálela miska. "Kdepak se schováváte?"
Nadechla jsem se a vykoukla na chodbu. Čekala jsem, že tam budou tak tři, čtyři smrtijedi, ale bylo jich nejméně šest.
"Proboha." zamumlala jsem a stiskla pergamen ve své ruce. Našla jsem ho v kapse hábitu, nevytahovala jsem kapsy co jsem ten hábit dostala.
"Vylezte ven! Já vám neublížím!" rána kousek od mé hlavy mě probrala ze snění. "Já ubližuji jenom mudlům!"
Vytáhla jsem hůlku. Odsud se nedalo přemístit a ten blbý krb byl až za nimi. Vyběhla jsem na chodbu.
"Návštěvní hodiny už dávno skončily" koukla jsem se docela naštvaně na onu osobu co ničila majetek správce Azkabanu.
"Tady ji máme. Jeden jediný bystrozor co se tu objevil!" vyjekla ona dívka, tedy spíše žena s havraními vlasy. Neschovávala se a to nebylo dobré.
"Ráda bych vás tady provedla pánové a dámo. Ale zavíráme co kdyby jste se otočili a odešli?" řekla jsem a cítila jak mi mozek říká abych vypadla.
Ona žena zamlaskala a zavrtěla hlavou. "Tohle nejde, přišli jsme si pro Traverse" natáčela si na prsty vlas.
"Tohle asi nepůjde sedí úplně v jiném patře a nikdo nemá přístup …" pak jsem si to uvědomila. Povytáhla jsem obočí. "Takže vy jste si nepřišli pro nikoho odsud, ale pro prvního bystrozora co se vám připlete do cesty."
"Chytrá holka! " Ona žena se zasmála.
"Bello, čím déle tu jsme." jeden z mužů měl obavy, že jsme zavolali posily. Měl je oprávněně. "Tak tu holku chyťme ať odsud dostaneme Traverse a potom zmizíme!"
Vybrali si špatnou oběť ve špatný čas. Věděla jsem, že nestihnu vybrat všechny kletby, ale stačilo mi ukázat jim, že nejsem mladý lempl. Na jiné akci mě nikdy moc nestihli zpozorovat proto jsem měla výhodu.
"Vyberte si někoho jiného jsem na vás moc rychlá" zamumlala jsem do ticha. *Co trvá posilám tak dlouho?!* v duchu jsem panikařila. Netušila jsem, že jinde je akce aby odlákali pozornost od Azkabanu.
"Moc si věříš, princezno." ty slova jsem poznala. Pohledla jsem na smrtijeda, který na mě mluvil onu první noc, kdy jsem se seznámila s Fénixovým řádem.
Pevně jsem stiskla hůlku. "Tak pojď." zavrčela jsem a v tu chvíli jsem odrazila hned tři kletby co mě měli spoutat.
I Bella byla překvapená. Hleděla jsem na ni a držela klepající ruku za sebou. "Nemohu dovolit aby jste si Traverse odvedli, udělal špatné věci." poznamenala jsem.
"Jistě a proto ho chceme zpátky." zasmála se Bella. Vydržela jsem asi 5 minut bojovat s šesti smrtijedy než mě trefila nešťastně vyslaná kletba a zrovna omračovací.
Když mě pak probírali tušila jsem, že moje hůlka je nenávratně pryč.
"Jak může mít náš rodokmen jen tak v kapse!" ženský hlas. Cítila jsem jak moje tělo někdo prohledává.
Mladý hlas odpověděl. "Třeba věděla, že jsme od smrtijedů, Bello, já si ji pamatuji jen mlhavě, Zira Swonnová … jo to je její jméno."
"Regulusi, to nemůže být!"
"Mám ty klíče. Počkejte tu než se vrátíme."

Další pocit byl jako když mi někdo trhá vlasy. "Kde jsi to sebrala?!" ječela na mě ta žena co se jmenovala Bella. Před nosem mi mávala pergamenem.
"To je moje." ještě trochu v omámení jsem mluvila pravdu. Narazila jsem na zem až mi to vyrazilo dech. "Ty lžeš! Regulus říkal, že jsi mudlovský šmejd!"
Zasmála jsem se a snažila se vnímat svět, který byl jako v mlze. "Ne, jsem z čistokrevného rodu." zašeptala jsem.
V tom jsem ucítila šílenou bolest. Jako by se do mě zabodlo tisíce nožů. Probralo mě to, spánky pulzovaly v bolestivém rytmu. Ta žena se vztekala. Používala neverbální cruciatus.
Ječela jsem bolestí, netušila jsem jak dlouho tohle bude pokračovat. Pro mě to byly hodiny i když to bylo jen chvíli. Nakonec jeden ze smrtijedů popadl Bellu a objevila se posila. Smrtijedi byli pryč.

Polknula jsem knedlík co jsem měla v krku. Sesypala jsem se bratranci do náruče.
"Tolik to bolelo!" zašeptala jsem. "Bylo to jako tisíce jehel a nožů co mě nabodávaly, pořád a pořád!"
Fabián mě něžně chytl za rameno. "My to zvládneme. Je to jen předání informací." pohybem ruky mi pohladil tvář. Uhnula jsem pohledem za to jak jsem se za sebe styděla. Sírius mi pomohl do postele, kde jsem poslední 2 dny ležela z toho otřesení. Ministr kouzel mi nechal předat Merlinův řád 4. třídy. S neklidem v duši jsem pece jenom usnula.

Ráno mě probudil křik. Molly Weasleyová brečela v kuchyni a její manžel Artur ji držel za rameno. Slyšela jsem jak si povídají, když jsem scházela ze schodů. "Bojovali jako hrdinové Molly."
Zůstala jsem za dveřmi a uvědomila jsem si, že mluví o Fabiánovy a Gideonovy. Sjela jsem po zdi na zem. *Měla jsem tam být, nestalo by se to!*
Asi týden jsem se Molly vyhýbala. Cítila jsem se totiž za smrt jejích bratrů odpovědná. Až si to uvědomili ostatní členové uklidňovali mě, že za to nemohu.

Psal se rok 1978. Bylo mi 18 let a stála jsem uprostřed pokoje. Hleděla jsem na spoušť co zanechali smrtijedi. Nenechali mrtvou celou rodinu. "Co když ho nezastavíme?" Marlena McKinnonová, která byla členkou jako já. Netuším co se stalo s její rodinou nemluvila o ní.
Rozhlédla jsem se po domě. "A to všechno jen kvůli jejich víře v mudly." sklopila jsem pohled a vzala do ruky plyšového medvídka. Marlena dávno zakryla mrtvá těla látkami které našla.
"Jak tohle mohou dělat? Copak se za tohle nestydí? Nehryže je svědomí?" povzdychla jsem si a schovala medvídka pod plachtu. "Kdy se objeví ostatní?"
Marlena pokrčila rameny. "Nevím" zašeptala. "Myslím, že se někde něco stalo." zašeptala. "Patrona jsem vyslala před deseti minutami."
Můj radar na špatné věci se rozezněl v hlavě. Pohledem jsem přeletěla místnost. "Marlen … zkus se přemístit."
Překvapeně na mě pohlédla a zkusila se otočit na noze. Nic se nestalo. Pokusila se znovu a švihla hůlkou výrazněji. "Nejde to!"
Jeden ze zlozvyků bylo zachraňovat lidi okolo mě. Snad proto jsem byla vždycky v problémech dřív než ostatní. Popadla jsem Marlenu za hábit a táhla ji ven. "Je to past. Musíme hned pryč!"
Když jsem, ale chytla za kliku bylo zamčeno. "Alohomora!" nepomohlo ani kouzlo na otevření dveří. Otočila jsem se prudce na kamarádku, která byla bledá jako stěna a vytáhla jsem přívěšek. "Tohle nosím pro případy jako tento, přenášelo by snad fungovat mohlo." pověsila jsem jí ho na krk a usmála se na ni. "Je jenom pro jednu osobu, nemyslela jsem si, že se tu někdy zaseknu s někým jiným." pomalinku jsem se vydala od Marleny. Netrvalo dlouho a byla pryč, měla jsem pravdu nepočítali s přenášedlem.
*Zase si hraješ na hrdinku! Ziro, vzpamatuj se!* v duchu jsem se za svoje chování vypucovala a vyběhla schody do druhého patra. Pomalými kroky jsem procházela pokoje a hledala zda by nešli otevřít okna. "Tak kde jste vy hajzlové" zašeptala jsem. "Kdokoliv kdo udělala tuhle past kdepak je…?"
Konečně se dole ozvalo něco co připomínalo člověka. Jestli ovšem nevstali mrtví z hrobů. Pomalu jsem se připlížila k zábradlí.

"Kde je? Přece tu někdo musel být!" skučela žena dole a protahovala se. Poznala jsem Belatrix Lestrangeovou. Moje sestřička se zase předvedla. Prošla kolem jedné z mrtvých a zasmála se. "Jak se chovají k mudlovským šmejdům a krvezrádcům mě baví!" obtancovala plavovlasého muže.
Moje oči se malinko museli přizpůsobit světlu v místnosti. Byla jsem si jistá, že je to Thorfinn Rowle.
"Možná je někde schovaný, myslím že sem jako vždy nastrčili někoho z fénixova řádu." odfrkl si ironicky. Pomalu se vydal ke schodišti. "Prohledej spodek a já si vezmu další patro."

Tiše jsem zacouvala do dětského pokojíčku. Netušila jsem co dělat, otočila jsem hlavu k oknu. Risk je zisk. Teď šlo okno po porušení kletby otevřít. Nebylo, ale příjemné koukat se z okna na dva metry pádu do shrabaného listí. Skočila jsem když jsem slyšela jeho kroky. Nepochybovala jsem, že je někdo venku. Základem bylo dostat se z dosahu krystalů, které zabraňovali přemístit se. Nade mnou Rowle vystrčil hlavu. "Sakra nemůže někdo příště hlídat okna!"
Ven z domu vytančila Belatrix. "Daleko se nedostal. Přemísťovat se nemůže!"

Já se nehodlala přemístit, ale proběhnout to jako obrovský vlk. Zvažovala jsem možnosti. Proměna trvala jen pár vteřin. Protáhla jsem se. Budu to muset vzít mezi dvěmi smrtijedy a mou šílenou sestřičkou. Pomalím krokem, který se změnil v běh jsem srazila na bok Belatrix, mám pocit, že od té doby nenáviděla zvířata. Protáhla jsem se mezi smrtijedy a málem jednu schytala do kožichu když jsem zmizela za rohem. Vběhla jsem někomu na dvorek a sebrala oblečení ze sušáku. Vykoukla jsem ven mezerou. Belatrix zuřila.
"Utekl!" ječela jako by ji na nože brali. "Tohle se nebude mistrovy líbit!"

Nebylo tomu ani dva měsíce o incidentu, když jsme se s Belatrix znovu setkaly. Byla to nehoda, v řádu jsme měli špiona. Byl to jeden mladý klučina, ironií bylo, že to dělal kvůli matce, kterou Voldemort držel do doby, než provede tento úkol.
Po schůzce jsme se balili, jako vždycky jsme si přáli příjemný další týden, když najednou dveře rozrazily lidé v smrtijedských maskách.
Popadla jsem hůlku, ostatní se velice rychle vypařili, jenže já než se stihla přemístit jsem to schytala omračující kletbou. Věděla jsem, že se z toho tentokrát nedostanu. Jediná moje naděje byl Brumbál, který byl na služební cestě.

Při probuzení jsem pod sebou cítila chladnou zem. Posadila jsem se a vlasy mi spadli do očí. Chvíli jsem si myslela, že se mi rozskočí hlava. Koukla jsem se po sklepení a pochopila, že tohle je provizorní vězení. Nohy mi ještě pořád vypovídaly službu. Potichu jsem zaskučela když jsem konečně prohmatala zda nemám něco zlomeného. Měla jsem, ale jenom obrovskou bouli na čele. Pulzovala ještě bolestí. Nad schody jsem slyšela hlasy.
"Jeden člen fénixova řádu by mu mohl stačit. Ta holka je tam déle než ostatní!" hrubý mužský hlas mluvil pomalu a slizce.
"Belatrix bude chtít určitě aby ta holka žila, je to její ztracená sestra." zachechtal se Malfoy, ten jeho hlas jsem poznala kdekoliv. "Čistokrevná špatně vychovaná, jak ráda říká." hlasy se vzdalovaly. Nečekala jsem a zvedla se ze země. Pomalinku jsem si prošla sklepení. *Ziro mysli, jak se odsud dostaneme ven?* v hlavě jsem měla prázdno. Poprvé mi došly nápady. Opřela jsem se o zeď a povzdychla si.

Nejhorší na tom bylo, že jsem byla jejich první chycený člen řádu. Vždycky zatím členy zabíjely tak jsem netušila proč neudělali výjimku. Potichu jsem čekala kdo přijde. To co mě čekalo jsem si nepředstavovala ani v nejhorších snech. Poprvé jsem viděla Pána Zla. Poprvé jsem měla strach i o sebe.
Jeho kroky nešly přeslechnout a hlavně Bellino kňučení mě probralo ze snění.
"Můj pane prosím nechte ji mě" otočila jsem hlavu za hlasem šílené sestry. Otevřely se mříže a dovnitř vešel již postarší muž s černými vlasy. Nenaháněl strach, ale přece jenom v něm něco špatného bylo.
"Belatrix. Tobě našeho mladého hosta nechávat nebudu, minule nedopadl Luke nejlépe, zbláznil se." zavrčel muž, když vešel dovnitř.
"Ráda bych se dozvěděla pár věcí můj mistře." šla kousek za ním.
"Budeš mít možnost Belatrix, ale nenechám tě mučit člověka, kterého chci mít dlouho při smyslech."

*Takže mě budou mučit tak dlouho než se zblázním? No to jsem dopadla! Ještě, že mě nemohou dostat kletbou Imperius* Měla jsem totiž už od přírody jakousi imunitu proti této kletbě. Byl to dar od přírody, který jsem uvítala s otevřenou náručí.
Pohledla jsem na toho muže co mu Bella říkala Pán zla či Mistr. Tak tohle je ten jejich slavný Lord Voldemort? Jen obyčejný muž, který si tím co dělá kompenzuje bůh ví co.
"Vidím, že se náš host probudil." poznamenal chladným hlasem. "Doufám, že k Vám byli mí lidé pohostinní." jeho hlase šlo slyšet pohrdání.
Nemluvila jsem, prvně bylo lepší situaci hodnotit než začnu cokoliv říkat. Zamyšleně jsem ho sledovala, když pochopil, že mu asi nic neodpovím pokračoval ve svém projevu.
"Slyšel jsem, že mým lidem děláte problémy. Bohužel nemohu povolit aby jste pokračovala." mluvil až přehnaně slušně.
Jen jsem se lehce pousmála. "Spíše jsem nebyla moc rychlá v útěku." poznamenala jsem a koukla na Belatrix, která vykukovala kousek od něho zpoza sloupu. "Příště se pokusím spakovat rychleji." upozornila jsem.
"Nejsem si jistý jestli jsi tomu rozuměla, ale žádné příště nebude." odpověděl Voldemort. "Nenechám si člena Fénixova řádu proklouznout mezi prsty." pomalu se procházel sem a tam. Na dlažbě se ozývaly jen jeho kroky a sem tam venku se ozval nějaký ten ptáček co si sedl na větev vrby mlátičky která, stála kousek od zamřížovaného okna, po plesknutí i ptáček umlkl.
"Nenechají to jenom tak." odporovala jsem. "Dost lidí vidělo co se stalo." v tu chvíli jsem dostala strašnou křeč do nohy. Nepochybuji, že to bylo kouzlo. Dopadla jsem na kolena a zasyčela.
"S mým pánem se takto nemluví." Bella si hrála s hůlkou a já jen rozzuřeně mohla pozorovat jak se zase schovala za sloup. Jestli je tohle moje sestra tak potěš Merlina.
"Nevíme kdo přesně je ve Fénixově řádu, ale myslím si, že ty budeš velice sdílná až s tebou skončíme." ten páprda dále nepokračoval jenom se otočil a odcházel ke schodům. "Pokud ne, budeš trpět hodně dlouho."

Sedla jsem si na zem ke starým okovům, které kdysi možná byli krásné, ale teď se na nich usadil rez. Pomalu mizeli z tohoto světa jako zmizím i já. Zavřela jsem oči a dala slib, nikdy neřeknu jediné slovo. Je to jenom tělo, jenom tělo!
Jak se blížil večer pochopila jsem, že tu budou krušné chvíle. Chlad se mi zahryzal až do morků kostí a jako by se mi vysmíval. Seděla jsem s nohami přitáhnutými pod bradou a od pusy mi šla pára. Byl květen a tak noc bývala ještě chladná. Necítila jsem prsty na rukou.
Probral mě křik nad schody.
"Proč nemohu být u mučení taky! Ty a Avery tam budete!" Ten pisklavý hlas mě vytáčel jako nikdy jindy. Jestli ji ještě uvidím asi se na ni vrhnu a vytrhám jí ty její černé havraní vlasy.
"Belatrix! Mistr řekl, že to mám udělat já a Avery. Jsme zkušenější než ty tak tady nevyšiluj!" hrubý hlas ji odbil jako by byla malé dítě.
"Ale já chci vědět kdo ta holka je!" byla opravdu otravná.
Neváhala jsem a zvedla se. Kdybych mohla požádat o pomoc třeba Brumbála, tak bych to udělala. Teď jsem na to byla, ale sama. Dotýkala jsem se rukama chladné stěny a snažila se nemyslet na to co přijde.

Do místnosti vešli dva muži. Poznala jsem jenom Antonína Dolohova ten druhý byl zprvu k nerozeznání a pak jsem poznala i Averyho. Chodil do Zmiozelu v našem ročníku. Překvapeně jsme se na sebe podívali.
"Vypadáte, že se znáte tak se vyhneme představování. Rád bych kdybych tě nemusel táhnout přes celou chodbu omráčenou." poznamenal Dolohov. "Takže chci abys šla v klidu, ano?"
Vytáhla jsem obočí. "Neverbální Imperius na mě nefunguje. Vlastně ani verbální." koukla jsem se na jeho hůlku. "Takže pokud budeš chtít semnou mluvit musíš bez něho."
Dolohov si odfrknul. "Krásné, první pořádný úlovek a on nereaguje na jednu z kleteb, co se nepromíjí." přejel si rukou v černých mastných vlasech.
Avery zavrtěla hlavou. "Na ostatní, ale určitě reaguje dobře." uklidnil ho. "Belatrix na ni Cruciatus zkoušela."

Vybrala jsem si druhý způsob dopravy. Po tom co jsem praštila Dolohova do čéšky a Avery to schytal do nosu, uznali, že není bezpečné semnou jít v bdělém stavu. Možná proto jsem schytala omračující kletbu do zad a teď jsem se nesla přes rameno u Dolohova.
Dopadla jsem na koberec, slyšela jsem jen jejich hlasy. Dolohov nabádal Averyho aby si ten zlomený nos opravil kouzlem nebo mu to zůstane. Ten zase skuhral, že to neumí.
Ležela jsem tváří na koberci, ale ten úsměv jsem si nemohla odpustit. "Takže princezna se nakonec rvala?" byl tam ještě někdo třetí. Že bych konečně poznala muže co mi takto říká?
"Prosím tě, Rabastane. Neříkej jí tak, tohle rozhodně není princezna." slyšela jsem jak kulhá. Tohle bylo dost velké uspokojení pro tuto chvíli.
Rabastan Lestrange byl také čerství smrtijed. Měl jednoho bratra a ten se přidal ke smrtijedů také. Oba nenáviděli nečisté kouzelníky. Rodolfus si vzal Belatrix, ale jejich manželství moc neprosperovalo, možná protože Belatrix byla blázen do Lorda Voldemorta a raději by měla rodinku s ním.
Cítila jsem jak mě kdosi chytnul za vlasy a silou otočil na záda. "Z čeho máš strach Dolohove? Je to ještě děcko co teď vyšlo školu."
"To tedy není, už má pár let bystrozorování za sebou. Dostala výjimku a odešla ze školy o něco dříve." ruka mě pustila. Neodvažovala jsem se otevřít oči.
"Stejně to je jenom děcko." překročil mě Rabastan a já cítila jenom lem pláště jak mi přejel po tváři. "Tak chci vidět jak si s ní poradíš." Vrznula židle. "Avery, pojď se taky posadit vypadáš bledý jako stěna." vysmíval se mu.
Cítila jsem nad sebou pohyb. Kdosi mě praštil do tváře, byla to jen facka. "Vstávej, ta tu čésku mi ještě zaplatíš." vrčel až moc blízko mého ucha. Druhá facka přiletěla z jiné strany. Bolestivě jsem se podívala na trýznitele co měl svůj obličej kousek od mého.
Nebyl to dobrý pocit nemoci hýbat s tělem. Vyděšeně jsem na něho koukala a přemítala si v hlavě co jsem si slíbila v kobce.
"Jsou dva způsoby jak budeš mluvit. Buď můžeš začít a nebo to z tebe dostanu jinak. Je na tobě co mi odpovíš."
Sledovala jsem Dolohova, jako by si ze mě dělal legraci. Netušila jsem co dělat. Mlčela jsem.
"Rozuměla jsi tomu?" byl to ostřílený smrtijed ten kontrolu opravdu nepotřeboval.
"Ano, ale bohužel nemohu odpovědět. Víte dala jsem si slib, že nic nemohu říci, takže opravdu nic neřeknu."
"Bude záležet na tom jak dlouho to celé vydržíš. Ten tvůj slib stejně porušíš a ještě budeš prosit o milost, ale teď bych chtěl pro začátek jenom jména členů Fénixova řádu."
Slyšela jsem smích Rabastana. "Miluji, když někdo mučení bere s vtipem. Tohle jsem zažil jen dvakrát a každý promluvil."
Dolohov se podíval na své kolegy. "Moc se nesměj. Tohle je spíše k pláči. Ti mladí dneska nemají žádnou úctu ke starším."
Tiše jsem si odfrkla. Dolohov, pravda už nebyl nejmladší. Hádala jsem, že mu táhlo k padesátce. Konečně jsem se mohla trochu rozhlédnout. Byli tu jen oni tři. Rabastan Lestrange, Antonín Dolohov a Avery.
"Pak tedy nemám na výběr. Budu muset použít donucovací prostředky." povzdychl si. "Nerad mučím mladé lidi, ale nedáváte mi na výběr."
Kletba Cruciatus dokáže udělat divy. Prvně cítíte bodání, potom jako by do vás vráželi rozžhavené čepele nožů, když nedáváte pozor můžete se kousnout do jazyka. Já se do něho kousnula a cítila jsem jak krev na jazyku má olovnatou pachuť. Nechtěla jsem jim dělat radost křikem, ale nedá se to vydržet potichu. Každý začne později nebo dříve ječet bolestí. Já osobně cítila za nehty koberec. Už teĎ my bylo jisté, že tohle bude silný oříšek pro moji vůli.
Když to přestalo všechno jsem slyšela jako z dálky. Dolohov mě chytil za bradu, neměl to dělat, protože jsem ho kousla opravdu silně do prstů.
Oba dva smrtijedi u stolu dostali záchvat smíchu, když Dolohov zařval a držel si ruku. "Ty mrcho." kopanec do žeber mě trochu uzemnil, ale naštěstí to nebolelo tak dlouho.
"Antoníne, nepotřebuješ pomoct?" poznamenal Avery. Cítila jsem se trochu jako v transu.
"Ne, jednu mrňavou holku zvládnu sám! Chci vědět ty jména!" netušila jsem jak se ke mně dostal, ale třásl semnou opravdu naštvaně.
"Já si vaše jména nepamatuji, ale myslím že jste Dolohov"
Další šílená bolest co otupovala moje smysly. Ječela jsem. Tělo by bojovalo, ale bylo na to moc slabé. Jediné co zvládlo dělat bylo, že zatínalo prsty do koberce, kdyby byl delší asi bych z něho trhala chuchvalce. Cítila jsem na tváři koberec, byl mokrý od mých slz, které jsem snad nevybrečela za celý život.
"Ty jména drahá."
Zasmála jsem se a podívala na něho jestli to myslí vážně. Klepala jsem se sice jako ratlík, ale jen jsem potichu odpověděla.
"Raději se zblázním než abych cokoliv řekla."
"Nebude potřeba, jestli to neřekneš do 14 dnů sama a dobrovolně uděláme to jinak je tolik způsobů." zasmál se Dolohov.
"Mě stačí tvůj dech." zamumlala jsem a opakovala se bodavá bolest. Kdybych alespoň nemusela poslouchat ty jejich hloupé keci.

Po tom co jsem omdlela vyčerpáním jsem s se probudila zase ve sklepení. Bolestivě jsem zaskuhrala a nemohla se pořádně pohnout. Cítila jsem jak mám mokré tváře od slz. Svaly ještě teď pulzovaly bolestí. Otočila jsem se na záda a koukla na strop. *Prosím najděte mě! Prosím najděte!* v duchu jsem prosila ostatní členy Řádu aby mi pomohli. Kolikrát denně se tohle bude opakovat? Měla jsem vyprahlo v ústech, ale nedokázala jsem cokoliv zvednout. Teď mě polil opravdový studený pot. Vydržím to?
Opakovalo se to celých 14 dní. Nikdy jsem nic neřekla, jen jsem měnila hlášky. Dokonce se na mě učil Avery jak správně mučit. Pro mě to pocta zrovna nebyla. Naštěstí jsem si zvykala na bolest docela rychle. I když to bylo stejně bolestivé, moje smysly se pomalu otupěly a já to nevnímala tolik. Pociťovala jsem na sobě známky šílenství, možná proto to Voldemort zarazil.
Jednoho dne, myslím že to byl čtvrtek, dny jsem nepočítala, tam vrazil sám Pán zla a zastavil Dolohova.
"To stačí! Jestli neřekla do teď nic tak budeme muset použít jiné prostředky." jeho hlas byl chladný jako vždy.
"Veritaserum by mělo pomoci."