8. Kapitola - SG-16 - Byl prosinec, ale přece je srpen!

21. června 2012 v 19:18 | Hakky Life |  Příběhy
Nemohli jsme se moc radovat ze svatby. Chvíli klidu a svatební cesta a potom honem zase do akce. Svatební cesta byla úžasná škoda, že bude jen na fotkách a nebyla delší bohužel jsme na sebe měli jenom týden. Jeden nekonečně dlouhý týden. Byli jsme spolu na Kanárských ostrovech. Kde jsme si užívali volna jako když jsme mívali prázdniny. Těch pár dní nás ještě vís zblížilo než kdy předtím. Povykládali jsme si o svých rodinách a názorech. Probrali jsme všechno do detailů. Bohužel život si nikdy úplně nenaplánuješ.
Po týdnu jsem se vrátila z pláže. "Úžasné …" objevila jsem se u Samanthy v pracovně až se lekla. "Zoro … takhle na mě nemůžeš!" Koukla jsem se ne ni a objala ji. "Co tu máme za problém?" vyzvídala jsem kdy jsem se odtáhla pryč. "Nový nepřátelé?" koukla se na mě a povytáhla obočí. "Šíří výru zvanou "Počátek" … a jmenují se Ori …" zamyšleně jsem ji sledovala. "A co to jako je?" zeptala jsem se tiše. "Mutanti? Stvůry?" povytáhla jsem obočí. Samantha si povzdychla. "Lidé s vyšší inteligencí …" odpověděla mi Sam. Jen jsem se po ní koukla s nechápavým výrazem. "Prostě něco jako antikové …" náhle jsem se chytla za hlavu. "ZORO!" poslední věc co si pamatuji. "Co se ji stalo?" Freizrová mi svítila tužkou do oka. "Prostě ztratila vědomí povídali jsme si o Orájích …" řekla tiše Sam. Otevřela jsem oči. "Vyšší forma bytí? Umí se taky povznést … válčíli s nimi Antikové …" Podepřela jsem se na loktech. "Je to falešná víra co se snaží rozšířit … to nesmí!" slezla jsem z postele ale zatočila se mi hlava a rozmázla jsem se na zemi. "Musíme je zabít všechny!" vyštěkla jsem a snažila se zvednout, ale byla jsem na to moc slabá.
"Klid majore budete v pořádku!" zavřela jsem oči. "Copak mě nesličíte! Musíme je zničit než oni zničí nás!" Freizrová se otočila na sestřičku. "Sedativa mi nachystejte … a vy majore se uklidněte! Jinak jsem nucena vám to bodnout! Aby jste se uklidnila!" Přikývla jsem a klidně dýchala na zemi. "Dobře …" zašeptala jsem tiše. "Už jsem klidná nevím co to bylo …" Samantha se koukla na Jenet. "Co ten antický archív?" zeptala se zájmem. "Možné to je … asi se spustil …" řekla Jenet a pomohla mi vstát. "Už je to dobré majore?" měla o mě starost.
"Jsem v pohodě doktorko …." řekla jsem tiše a lehla si na lůžko. "ˇuplně v pořádku jen mě bolí hlava hodně mě bolí hlava …" Pak jsem zase usnula.
"Takže major Kolinsová je mimo službu i SG-16 než se to vyřeší …" řekl Hemmond. "Informujte SG-23, která je na planetě kde máme stanoviště Alfa!" otočil se k odchodu. "A vy doktorko se snažte přijít na to co se stalo … nehodlám Kolinsovou ztratit … je to naše nejlepší vojačka … hned po SG-1!" koukl se na Lendryho. "Tak teď už je to na vás … já už tu popravdě 3 dny nemám co dělat …"
Lendry se ihned rozhodl jít za tou mladou vojačkou. "Co že se ji to stalo doktorko?" zeptal se a sledoval mladou holku co ležela a spala. "Moc informací najednou … její mozek se musel restartovat víte pane …" řekla a zkontrolovala přístroje. "Vypadá to normálně, ale její mozek pracuje na 96%" řekla nejistě. "Ale pořád to klesá na normální úroveň … takže by to mělo být v normálu.
Probrala jsem se a koukla na přístroje. Všechno bylo rozmazané. "Týden si spala sluníčko …" poznala jsem známí hlas. "No … víš takto jsem se ještě nevyspala …" konečně jsem se rozkoukala. "Měl jsem o tebe strach … tvůj mozek pracoval na 98% a pořád se nic nedělo, ale nakonec se to začalo snižovat na normál …" pousmála jsem se. "Už mi je dobře …" šeptala jsem a sedla si. "Určitě zlato mohu udělat cokoliv …" zavrtěla jsem hlavou. "Ne je mi dobře …" sedla jsem si.
"Proč jsem byla mimo tak dlouho?" zavrtěl hlavou. "Nevím lásko …" koukla jsem se na kalendář. Tady mi něco nesedělo. Není prosinec, ale je srpen. Zmateně jsem se koukla na Deana. Ani to se mi nezdálo. "Copak se děje lásko?" zašvitořil. "Ty už sis ničeho všimla?"
"Kde to jsem?! A kde mám tým!" Dean 2 si sedl na židli k posteli. "Kde máš tým? Jsou ve své virtuální realitě, ale ty si první kdo na to přišel …" seskočila jsem z postele. "Jak to myslíš?!" ječela jsem. "Já chci ven! Ihned chci ven!" Náhle stál zamnou. "Nenajdeš cestu odsud … jsi tu s námi …" Snažila jsem si vzpomenout na naši poslední misi, ale nic. "Bože sakra … kde jsme to byli …" pevně mě chytl okolo ramen. "Mohla si žít v této iluzi proč si to neudělala?!" šeptal. "Protože chci jít k sobě domů za manželem! A chci svůj tým vyvést živí …!" syčela jsem tiše. "Tvůj tým? Ten už je dávno po smrti" syčel mi tiše do ucha. "Nevěřím!" ušklíbla jsem se a prudce vykopla.
Prudce sebou trhl a narazil do stěny. Ještě mě držel a já odletěla s ním. Narazil do stěny a zařval. Rychle jsem šla za postel. "Tady to vládám já!" řval Dean číslo 2. "Zlato … můžeš na to zapomenout …! Budeš jenom semnou moje kočičko!" znechuceně jsem se na něho koukla a odplivla si. "NIKDY! KUDY VEN!" zaječela jsem na něho. Jen se smál jako šílenec. "Miluji, když se holky rozčilují …" vydala jsem se pryč chodbami. "Nikdy se odsud nedostaneš!" řval zamnou druhý Dean. "Myslíš?!" šla jsem na jistotu. Musela odsud vést cesta, vždy existuje restart.

Restart. Zastavila jsem se a zamyslela se. Co by mi mohlo pomoct. Cítím … slyším okolní zvuky a moje výzbroj pořád ji na sobě mám. Vytáhla jsem z kapsy přenosný defibrilátor. "Tak do toho …" nadechla jsem se a dala si to na ruce. Šok mě probral dostatečně.

Celá SG-16 ležela na zemi a z hlavy jim vedli nějaká slizká chapadla až k jakému si stromu. Sedla jsem si nad Lenny a přiložila jí defibrilátor k dlaním. Tak jsem to zopakovala i u Sama a Sarah. Všichni si sedli a kořeny nebo co to bylo se stáhly. "Vypadneme SG-16!" vydala jsem přímí rozkaz a stáhli jsme se k bráně.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama