Leden 2012

Girl of the image

30. ledna 2012 v 11:01 | Hakky Life |  Malba, kresba
Dívka v obraze je moje první pořádné hranaté dílo které jsem kdy dělala jako umělecký záměr. :)
Najdete ho i na deviantart. Moje přezdívka je zde Mara-Zoe. V mém profilu toho najdete více :) Zda chcete komentovat můžete ...

Postcrossing 01

30. ledna 2012 v 10:20 | Hakky Life |  Postcrosssing a Geocaching.
Z Nového Zélandu mi došla kočička od smokinjo. :)


Utíkej, ale mě neutečeš…

25. ledna 2012 v 14:06 | Hakky Life |  Příběhy

Další utíkání před osudem, kterému neutečeš. Náhle kroky zmizely, ale já nehodlala koukat po tom co se děje. Utíkala jsem rychle k sovinci a tam jsem se teprve otočila zda je uvidím.
Nebyli ani za mnou ani přede mnou. Buď to byla další past velkého Pána zla a nebo se nám smrtijedi přemístili. Nakonec jsem se, ale rozhodla zmizet z Bradavic. Byla jsem skoro u lesa, když se objevili další dva jiní smrtijdi. Tři kroky a zmizla jsem jim z očí.

Proč mě napadla ulice v Benátkách jsem nechápala. Objevila jsem se na mostku, pod kterým proplouvala lodička s dvěma milenci. Oba dva to byli čistokrevní kouzelníci. Bylo mi to hned jasné, protože Voldemort ovládal už skoro celý svět až na pár zemí v Evropě co se bránily. Myslím, že to bylo Německo, Česko a Francie. Nejsem si jistá zda i jiné země. Byly čtyři, ale Polsko se nakonec vzdalo.

Prošla jsem po mostě a rychle si ti šla uličkami. Asi bylo bláhové si myslet, že tady budu v bezpečí. Ale nepochopila jsem co by po mě smrtijed mohli chtít.
Jistě utekla jsem jim a ponížila nejméně čtyři smrtijed, ale tohle nemůže být ta touha po pomstě. Asi si teď říkáte jak to, že bojují tyto tři země po boku. Německo a Česko se totiž spojily a nebudeme si nic nalhávat jako jediné dvě země mají nejlepší bystrozory v Evropě. Francie je zase známá tím, že do sebe nenechá kecat a hlavně má pár es v rukávě, takže Voldemort si je snaží udržet od těla.
Přemýšlela jsem o tolika věcech a ani si nevšimla kde to jsem. Dostala jsem se z mostku pod mostek a tam jsem se zastavila. Neměla jsem ani plán, a vizi do budoucnosti už vůbec. Věděla jsem, že Harry Potter nezlikvidoval všechny viteály. Věděla jsem i to, že si udělal nové, ale jak začít hledat? Jak dokončit to co nezvládl Harry Potter?
Moc otázek najednou. Cítila jsem se najednou bezradná. Nevěděla jsem ani co to viteál pořádně je. Tušila jsem, že je to věc, která uschovává kus duše, ale jak se to hledá jsem neměla tucha. Pod mostkem projela další lodička a dva kouzelníci se smáli. Pohledem skončili u mě, ale asi jsem jim připadala tak ubohá, že raději sklopily pohled a pluly na loďce dál jako bych tam ani nebyla.

Po chvíli jsem se přece jenom vzpamatovala a vydala se pod mostky pryč od centra dění. Musela jsem vymyslet plán jak zastavit Voldemorta a jeho pochopy, ale to nejsem schopná zvládnout sama budu potřebovat přátelé. Jak, ale v tomto zmatku najít někoho kdo je proti "němu?"
Pak tedy musím se dostat do České republiky a Německa. Když tam někoho najdu, mohu mu věřit?

Epilog

25. ledna 2012 v 12:36 | Hakky Life |  Buchlovské pověsti
Konec
Ještě je tu pověst o Černé paní, ale tu vám neřeknu. Je na vás zajet si na Buchlov a poslechnout si ji. Každá pověst je jedinečná a třeba zdjístíte jako já, že mnohdy ten zlý a krutý z povesti se objevil na jiném místě. Tak tomu je i s Černým rytířem, který se objevil u Buchlova a předtím byl u Adamova.
Přepis pověstí: Hakky Cutter :)

O erbu s pávem

25. ledna 2012 v 12:35 | Hakky Life |  Buchlovské pověsti
O erbu s pávem

Přestože Petřevaldi buchlovské panství výrazně obohatili, osud jim nepřál. Jako kdyby svými aktivitami včetně stavebních chtěli smazat jakýsi dávný hřích, ale jejich oběť nebyla přijata. Až příliš často se v jejich přitomnosti objevovala černá paní věštící neštěstí. Ale o tom jindy.
Dnes už zůstaneme u rodového znaku, erbu. V buchlovickém zámku můžete páva spatřit i v živé podobě. Jsou to majestátní ptáci, s hrdostí a aristokratickým pohledem.
Proč se vlastně objevil v erbu Petřevaldů? Jednoho dne je tomu už dávno nájezdníci přepadli hrad Buchlov. Na hradě byl zrádce, a když majitelé šli spát schodil dolů žebříky aby nepřátelé mohli nahoru na hrad. Ovšem pávi začali křičet a probudili majitelé hradu. Buchlov byl zachráněn. A takto se dostal páv do erbu.

Anička vyprošuje zázrak u sv. Barborky

25. ledna 2012 v 12:34 | Hakky Life |  Buchlovské pověsti
Anička vyprošuje zázrak u sv. Barborky

Druhá verze pověsti, vzpomíná ve Stříbrnicích na osadníka Jakuba, kterýzde žilse ženou Markétou a sličnou dcerkou Aničkou. Na tu si myslel"lehkomyslný a hýřivý, útratný"sedlák Petr Ondráš. Anička "jemného tichého chování, nemohla nikterak přilnouti k člověku nedbáci, pijanu, karbaníkovi." Odmítla ho a její otec zakázal Petrovi jakékoliv návštěvy u nich. Petr zosnoval rafinovanoupomstu. Za pomoci kompliců nastražil do Jakubovy komory zastřeleného statného paroháče a udal Jakuba na hradě jako pytláka. Lesníci proihledali jeho dům a objevili jelena. Marně Jakub tvrdil, že o jelenovi nic neví, marně za něho prosila manželaka s dcerou. Byl odveden na hrad a uvržen do vězení, kde "tápal v hluché temnotě, narážel stále na ostré hranyskalisla, na němž byla věž přímo vystavěna, sem tam nahmatal kus vyschlého masa se scvrklou, jak pergamen vyschlou kůží hladem zde zhynuvšího odsouzence, daleopěthnát, kus lebky, čelist s několika zuby, brr, hrůza, až mráz mu přebehl po zádech při strašné myšlence na své druhy - umrlce, k nimž byl přiřazen za živa."
Jakub byl odsouzen podle loveckoho práva k trestu smrti. Nadešel den před popravou. Soudci umožnili rozloučit se s ženou a dcerou. Ta se otce neustále modlila ke sv. Barborce. Barbora se jí zjevila ve snu a poradila jí, aby na důkaz neviny svého otcenavrhla soudcům, že zasadí mladou lípu kořeny nahoru a ža tyto kořeny vyženou listy, a otce sedícího při poslední hostině u kamenného stolu na terase zastíní.
Tak se také stalo. Druhý den, chvíli před popravou "ve spleti kořenů se začaly objevovat pupeny a listí. Za jednu hodinu již dopadal stín na stůl odsouzenců." Tak vyšla nevina Jakubova najevo a zanedlouho nato byla stvrzena i závětí Petra Ondráše.

Zbrojnoš Vlček prokazuje svoji nevinu

25. ledna 2012 v 12:34 | Hakky Life |  Buchlovské pověsti
Zbrojnoš Vlček prokazuje svoji nevinu

Hlavními postavami první verze pověsti jsou dva muži. Jiří Vlček, mladý zbrojnoš Jindřicha Prakšického, a Václav Pekař, velehradský myslivec. Jiřík se zamiloval do Ludmily, dcery zámožného a lakotného sedláka z Břestku. Otec Ludmilin lásce nepřál. Vyhlédl ji jiného ženicha, Pavla, muže "lehkovážného, rozmařilého a dobrodružného". Pavel vycítil, že Ludmila si myslí na jiného, a rozhodl se svého soka zákeřným způsobem odstranit z cesty. Jednou, když se vracel z cesty, byl v lese přepaden dvěma neznámými muži. Jiříkovy přispěchal na pomoc Václav Pekař. Útočníci a Pavel se svým kumpánem, byli v krátkém zápase zabiti. Tak se Jiřík Vlček a Václav Pekař stali přáteli. Mohli se však stýkat jen inkognito, protože jejich pánové, pan Jindřich a velehradský opat, byli nepřátelé. Bylo jen otázkou času, kdy dojde k osudnému střetnutí.
Jednou Jindřich lovil ve svých lesích a přistihl v nich Václava Pekaře. Vše nasvědčovalotomu, že právě on, velehradský myslivec, je pytlákem, který již delší dobu decimoval stavy vysoké zvěře v buchlovských horách. Václav Pekař se dal na útěk, pán Jindřich za ním poslal svého zbrojnoše Vlčka, aby jej dopadl. Ten se po chvíli vrátil s prázdnou, muž mu prý utekl. Jindřich začal zbrojnoše podezdřívat, že nechal Pekaře schválně utéci, cosi již zaslechl o jejich přátelství. Vlčka prohlásil za zrádce, uvrhl ho do vězení a svolal střibrnické lovce, aby ho soudili podle loveckého práva. Soud vyřkl rozsudek v té době obvyklý - smrt. V určený den byl odsouzenec vyveden na terasu a u kameného stolce mu byl podán krajíc chlaba a pohár vína. Již se kat hotovil vykonat rozsudek, když se Vlček, který žádnou vinu nedoznal, dovolával k božímu soudu.
"Hle, zde tak nepatrná lipka s listím opadaným - hle ta obět na svedectví mé neviny se z jara zazelená, když ji nyní korunkou do země zasadím!" řekl soudcům a ti rozhodli o odkladu rozsudku o půl roku.
Přišlo jaro. Zadul teplý větřík odkudsi ze tmavého jihu, prchli z kraje ledoví mužíci kamsi ve stranu půlnoční, nový život rozpučel se v lesích i nivách buchlovských a procesí zvědavců táhla na hrad Buchlov - podívati se na lípu kořenem vzhůru zasazenou. Úžas se zmocnil všech. Na zakroucených kořenech se nalily pupence, zvolna se rozvily v listy - a brzy celá ta podivuhodná korunka kladla první stín na ponurý "stůl odsouzenců" - a klade jej naň od té doby až do dnes.
Není třeba dodávat, že Jindřich opět nabyl důvěry ve svého zbrojnoše a postaral se i o jeho štěstí - zabezpečil ho tak, že se mohl ucházet o ruku své milované Ludmily. Jejich lásce nestálo nic v cestě.

Jak Arkleb k bohatství přišel

25. ledna 2012 v 12:33 | Hakky Life |  Buchlovské pověsti
Jak Arkleb k bohatství přišel

Sotva jsme vypudili z mysli vzpomínky na Hildegardu, jež svým hrůzným cinem přivedla k záhubě takřka jeden celý rod vládnoucí na Buchlově, již tu málme další historku s hororovým nádechem. A pak že jsou horory výmyslem až nové doby. Ba ne. Lidé se rádi bojí odedávna, a tak i príběh Arkleba Trnavského je zasazen do obrazů, při jejichž čtení běhá mráz po zádech. Přestože, jak jsme se již dozvěděli na jiném místě, Arkleb Buchlov ve skutečnosti vlastnit nemohl, hned dva autoři ono vypravování zaznamenali.
Kdysi na dvorci poblíž Buchlovapožádal o nocleh potulný muzikant, flétnista. Jmenoval se Arkleb, a protože pocházel z Trnavy, říkalo se mu Trnavský. Večer si všiml siluety hradu, který byl tehdy opustěný a v rozvalinách. I vyptával se domácích, co je to za hrad. Dozvěděl sehistorku o podivném hradním pánovi, který propadl mamonu. Svou čeleď utíral, poddané utiskoval robotou, chuďasovi nepřál skývy chlaba. Sám jen nad zlaťáky seděl a bezohledným způsobem své bohatství zvětšoval.
Než jednoho dne si lidé všimli, že na hradě je podivný klid - nespouštely se zdvíhací mosty, těžké brány se neotevíraly, jimiž pán vyjížděl na lov. Když to trvalo několik dnů, našli se odvážlivci, kteří přelezli hradby a vnikli do hradu. Po lakotném pánovi nenašli ani stopy. Nejen po něm, ale ani po pokladech, která za ta léta naschromáždil. Mnoho hledačů se vydalo do sklepení hradu, aby ukryté poklady našli, ale zpět se nevrátil žádný. Strach uzavřel brány hradu pevněji než vrata.
Ta historka a představa, co všechno se dá na hradě naleznout, vzbudila v poutníkův zájem, a tak se na hrad vydal, aby i on zkusil štěstí. "Bledý svit měsíce se tiše linul po rozjizveném zdivu, z něhož tu a tam zíraly v spící kraj černé otvory dávno větremvytlučených oken, jako důlky trouchnivějcí lebky." To nejhorší jej teprve čekalo. Do místnosti, v níž se ocitl, vnesly čtyři černé mlčenlivé postavy malou rakev. Arkleb odkryl její víko a spatřil v ní "zsinaté, ztuhlé, zkroucené tělíčko nepatrného mužíčka s šedivou bradkou. Děstské prsty jeho byly pevně zaťaty, jako by zkamemněly přihrabání v penězích." Muzikant udělal něco, co by jiného nenapadlo. Vzal zkřiveného mužíčka do náručí a ohříval jej při teplém krbu. Ten po chvíli ožil, "líně otevřel očka, pohnul ručkama a nožkami, protáhl se a zaskuhral k flétnistovi," aby ho následoval. Zavedl jej do hlubokého sklepení, ve kterém byla velká hromada zlaťáků, a poručil mu, aby onu hromadu rozdělil na dva stejné díly. Pokud zůstane jediná minceš zbytkem, nevyjde ze sklepení živý.
Samosebou, že jedna mince zbyla. Arkleb si však věděl rady. Vytáhnul nůž a rozpůlil ji na sva stejné díly. Tak si zachránil život a ještě ke všemu vrátil posmrtný klid starému lakomci. A navíc zbohatl, neboť polovina pokladu zůstala jemu, zatím co druhou rozdal chudým. Za ty peníze opravil Buchlov a žil na něm. Později mu jej prý král s okolním krajem daroval. Arkleb se pak proslavil v mnoha bojích, dosáhl vysokých hosností a podpisoval se plným jménem: Arkleb Trnavský z Boskovic.

Čertovo sedlo

25. ledna 2012 v 12:32 | Hakky Life |  Buchlovské pověsti
Čertovo sedlo

Ve třetí čtvrtině XV. století měl hrad Buchlov v zástavě udatný válečník Jan Boček Kuna z Kunštátu, příbuzný tehdejšího českého krále Jiřího z Kunštátu a z Poděbrad. Na Buchlov se často sjížděli četní sousedé a přátelé majitele pana Bočka, kteří nezřidka zneužívali dobroty a štědrosti svého hostitele. Na hradě bývalo hlučno a veselo. Právě při jednom takovém hodovní s přáteli ohlásil věžník příchod nového hosta na hrad. Byl to černý rytíř na černém koni. Místního hosta nikdo neznal, přesto jej Jan Boček pozval ke stolu. U hodobního stolu vyprávěl, jak přišel během válečného tažení v cizích zemích o svůj domovský majetek. Po návratu našel otcovský hrad pobořený a svou rodinu povražděnou. Nyní putoval a hledal malý pozemek k vystavení nového domova. Buchlovský pán tedy prodal, rytíři část vrchu Modla, směřující k hradu Buchlovu. Tato strmá, skalnatá a jen z jedné strany - z nynějšího prostranství před Barborkou - přástupná část Modly byla jako stvořená pro zbudování rytířského hradu. "Od té doby stále směleji a směleji se tyčilo zdivo nového hradu v v bezprostřední blízkosti hradu Buchlova. Vzezření však bylo jakési podivné, nezvyklé, odpuzující. A tak v brzké době zíral ve vráskovitou tvář Buchlova jeho nový soused přes hlubokéúdolí jakési chmurně, ponuře, vždy zachmuřeně.
Černý rytíř vedl na svém hradě tajemný život. Bylo jej vídat jen zřídka a vždy samotného, bez zbrojnošů. Nikdy k sobě na hrad nikoho nezval a sám odmítal pozvíní sousedů. "Zamyšlený samotář opouštěl své mrtvé skalní hnízdo nanejvíše jen tehdy, když si chtěl uloviti nějákou lesní zveř. Tu se řítil jako šálený na svém vraníku stmělým tichem hlubokých buchlovských lesů, a uslyšel-li zpívat nejakého osamělého uklíře při práci nábožnou píseň, ihned skočil s pekelným chechotem v zamklí svůj hrad, až se země pod ním chvěla."
A tak není divu, že širým krajem začaly kolovat o černém rytíři vzrušující pověsti. Vykládalo se, že je mocným čarodějem, nebo samým ďáblem ,zvláště, když bylo lze pozorovat, jak vždy v době nového měsíce o půl noci jezdívá do jeho hradu po srázné neschůdné cestě velký krytý vůz s neuvěřitelnou lehkostí. Ustálil se tehdyx o záhadném samotáři názor, že je čarodějem a že jeho ponurný hrad děkuje za své bytí jen umění pekla - proto jej nazývali "Čertův hrádek," "Čertovo sídlo," a nejvíce pak "Čertovo sedlo." Podle podoby hradu.
Od té doby, co "čertovo sedlo" trůnilo z příkreho výbežku Modly celému kraji, stala se v širém okolí nevysvětlitelná změna. Nejkrásnější mladé dívky, jež jinak byly zbožné a mravné, oddaly se vesměs vystřednímu, pohoršlivému životu a konečně úplně zmizely, dopustivše se předtím tím vraždy nebo jiného zločinu. V poslední době na sebe upoutala zraky všech velice zbožná dívka Bohumila. I s ní se udál neočekávaný obrat. Místo motliteb a rozjímaní začala navštěvovat zábavy a její "kdysi stydlivý zrak vpíjel se nyní s hříšnou vašnivostí a nestoudností v tváře mladých mužů a ledé ji často zastali ve společnosti muže, kterého nikdo neznal a jehož divoký vzhled naplňoval každého tajemnopu hrůzou."
Jednou se vydala s ostatními na pouť do kosela Matky Boží ve Vranově, ale když se přiblížila k bráně nového kostela, tu měla pocit, jako by ji nějaká neviditelná moc strkala zpět a zabraňovala, jí přístup před milostný oltář. Pomohl jí poutník, který ji vzal za ruku a vtáhl do kostěla. Padla na kolena a začala se modlit. Zlé kouzlo bylo zlomeno a ona povstala "znovu oživena ze smrti vášní a hříchu". Vypověděla vše buchlovskému pánovi, který se rozhodl nepohodlného a podivného souseda zbavit. V předvečer před zamýšleným útokemna pohnutou tvrz černého rytíře však hrádeksám propadl zkáze. Hrad tajemného rytíře "stál celý v divoce šlehajících plamenech, z jejich ohnivém obětí se čas od času rozlehl krajemdunivý hukot říticích se kvádrových hradních zdí." Černý rytíř ujížděje z hradu, chtěl unést i Bohumilu, ta si však vyprosila boží milost u kříže před Barborkou. V tu chvíli za strašivého lomozu a hukotu zmizel nejen černý rytíř, ale i jeho hrad. Celý výběžek Modly, kde stávalo "čertovo sedlo" sjel i s troskymi hrádku níže na úpatí Modly. Každého roku ve výroční noc zázračného zničení "čertova sedla" se část zrícenin propadá do země a nyní tvoří již jen skupinku obrovckých zcernalých balvanů malo romantického vzezření.
Hradní pán poslal čeleď prohledat trosky. V nich bylo nalezeno množství koster i ještě dosti zachovalých, zohavených mrtvol dívek, "jež svedeny byvše k nemravnému životu náhle z kraje zmyzely."
Ještě dnes "jest prý však nebezpoečno vstupovati v tato tajemná místa v čase nového měsíce, zvlaště pro mladé dívky. V těch chvílích, kdy noci byly nejčernějšími, vozíval kdysi černý rytíř své nešťastné oběti v krytém voze v svůj ponurý hrad. Doposud prý v takových chvílích čekává uprostřed zarstajících trosek svého hradu …"

Pověst o Hildegardě

25. ledna 2012 v 12:32 | Hakky Life |  Buchlovské pověsti
Pověst o Hildegardě

Bouřlivé 15. století, poznamenané husitskými válkami, nám připomíná pověsto Hildegardě. Nežli přiblížíme aktérypohnutého tragického příběhu, promluvmě slovy Aloise Jaška, který svým typickým slohem zdobeným romantickou krajkoulíčí kulisy trudné historie: "Venku v mrazivé noční tmě se hustě sypal sníh na zmrtvělý buchlovský kraj a kolem kamenných zdí hradu Buchlova kvílivě skučel a vyl ostrý severák. Opravdu psí počasí. Zato uvnitř v hradní komnatě se jevil pravý opak. V pohostivém krbu skotačivě tančily veselé plaménky a vrhaly mihotavou suchou zář na cihlové dlaždice, šeré stěny i vysokou gotictickou klenbu. Tak milo, tak útulno bylo dlíti v rudém pološeru hradní komnaty …"
Tehdy v ní v družné debatě a u vína seděli bratři Hanuš a Jindřich z Lichtensteinu, kteří spolu žili od dětství v lásce a shodě. Každý z nichměl jednu dceru, Jindřich Hildegardu, "ohnivé, divoké povahy," zatím co Hanušova Hilgunda se podobala "útlocitnustí a dívčí něhou tiše bublajícícímu potůčku v stínu květinových korunek". Do Hilgundy se zamiloval svobodný rytíř Jaroslav z Buchlovic. I ona jej milovala, ale zamilovala se do něj i Hildegarda. Jak přebrat sestřenici ženicha? Komorná Hildegardu zavedla za kouzelníkem a ten poradil: Probodne-li Jaroslovovo srdce kouzelnou dýkou, Jaroslav se do ní zamiluje. Kouzlo bude platit jen potud, pokud Jaroslav dýku nespatří. A tak se také stalo. Jaroslav, poté co jej Hildegarda devětkrát bodla dýkou do srdce, odvolal své zasnoubení s Hilgundou a požádal Jindřicha o ruku Hildegardy. To neunesl Hilgunin otec Hanuš a vyzval svého bratra Jindřicha na souboj. V souboji však byl zabit. ZradouJaroslavova otřesená a ztrátou otce zdrcená Hilgunda rovněž záhy zemřela. Po čase odešel i Jindřich k předkům.
Jaroslavžil s Hildegardou šťastně devět let. Avšak ve výroční den se přihodilo, že Jaroslav potřebovalženě, jež upadla u jezírka do vody, podat suché prádlo i otevřel manželčin prádelník. Našel v něm balíček, do nehož kdysi ukryla dýku. Jaroslavovi se při pohledu na ni vrátila paměť a uvědomil si, co jeho chuť Holdegarda způsobila. Neváhal a proklál jí toutéž dýkou hruď. Komorná Ida se vrhla do hradní studny. Jaroslav pak štván vyčitkami svědomí a úzkostí duše našel klid až poté, co vstoupil do kláštera na Velehradě a přijal jméno Gerard. V roce 1421 našel smrt na hranici společněs opatem Janem a sedmi spolubratřími, když husité dobyli Velehrad.