SGA: Konec snům.

16. května 2011 v 10:42 | Hakky Life |  Příběhy

Kdysi dávno v jedné předaleké galaxii žila dívka a ta dívka byla vědec. Milovala vědu a dobrodružství. A ta dívka se jmenovala Amalon.
Amalon přemýšlela. Jak to, že to nefunguje? Stála před kruhem z Nakadahu. Něco tomu chybělo. Amalon byla mladý antik, který se zabýval Hvězdnou bránou. Už jako její otec a jeho otec. Nesnášela, když za ni chodil a opravoval ji. Amalon zaklela. Už to skoro měla! Plácla se do hlavy. Nechala kruh kruhem a rychle utíkala k jumeru.
Planeta byla tichá a klidná. (Amalon žila v době kdy wraithové nebyli). Sestavila stejnou věc. Posléze se vydala zpátky. Když zadávala adresu cosi ji říkalo, že je to objev! PRÁSK! Byli to první dvě brány, které existovali.


O 10 000 let později.

Slavná SGA se dostala na Atlantidu. Nevím jak dlouho po probuzení Atlantidy jsem spala, ale vím že to bylo docela dost. Vypadla jsem z kriokomory a rozplácla se na zemi. Všechno mě bolelo. "Au!"vzlykla jsem. Atlantis mě probudila. Sedla jsem si. "Proč?" chtěla jsem být zmražená dalšách 5000 let! To byla bolest.

Stoupla jsem si. Malátně se rozhlédla. "Moje laboratoř!" byla rozházena jako po výbuchu. "Och ne!" začala jsem hledat, co přežilo. Nic jsem nenašla. Když jsem konečně koukla ven uviděla jsem slunce. "Alespoň to!" zasyčela jsem. Uviděla jsem svůj odraz ve skle. To nemohu byt já!

Ani nevím jak dlouho jsem civěla do skla. Možná i hodinu! Vyrostla jsem a zestárla. Ale, ne o tolik! Vzdychla jsem. Celá mé děctví bylo v trapu. Otočila jsem se a vyšla na chodbu. Všude to bylo jak po povodni. 'Něco tady ruplo?'říkala jsem si. Byla jsem vědec ne voják.

Došla jsem do části kde byly kdysi laboratoře. "Koukám, že ani vy, jste nepřežili!" sykla jsem. Koukala na dózy, misky atd. Špatný pocit. Kdo mohl tohle město probudit.? Jaký je rok? V hlavě se mi nořily otázky. Na otázky potřebuji odpověď!

Šla jsem po chodbě k obytným částím. 'Bože…'přeskočila jsem kaluž vody. Všude bylo mokro. 'Aha bouře!' usmála jsem se. 'Dobře jim tak!' řekla jsem si a škodolibě se ušklíbla. Na chodbě nikdo nebyl. Koukala jsem se všude možně. Potom jsem, uslyšela hlasy. Vycházeli z tělocvičny.
"Vy jste cvičil" smála se žena. "Jde to tak poznat?!" houkl muž. Potichu jsem docupitala ke dveřím. 'Antici?' nebyli to antici. Byl to vysoký muž s ženou, co měla na sobě Athosianské oblečení. Zůstala jsem zírat. Nevšimli si mě. To bylo dobře. Že bych se konečně taky povznesla? Ne.

Teyla zůstala stát. Koukala na dívku v antiských šatech jak odchází. "Počkej tady, Johne!" řekla a zmizela ve dveřích. Zastavila dívku. "Ahoj já jsem Teyla" usmála se na ni. Dívka váhala, ale nakonec ji, ruku stiskla. "Amalon" řekla potichu. "Já vím … omlouvám, se hned vypadnu…jen co se porozhlédnu po své laboratoři" řekla zvláštně. Otočila se a šla. Teyla stála jako opařená. Kdyť antici nesmí dělat takové věci nebo jo?

John našel Teylu na chodbě. "Teylo? Je ti něco?" ihned se k ní přiřítil. "Není Johne!" řekla klidným hlasem. "Jen jsem potkala antika" zašeptala.
Prohledávala jsem supliky. Přece to tady musí být? Všechny mé vynálezy! Všechno co jsem kdy vyrobila! Sedla jsem si ke zdi. 'Moje celoživotní práce je pryč!' ječelo mi v hlavě. 'Moje spisy na vylepšení brány!' koukla jsem se na šuplíky.

John prohledával laboratoře. "Říkala laboratoř?" Teyla přikývla. "Ale jakou?" došli na konec. "Běž si, odpočinou, Teylo" řekl starostlivě Sheppard. Přikývla. Když odešla, pokračoval v pátrání. 'Jak jsem mohla nechat tak důležité věci tady!' měla jsem položenou hlavu na kolenech.

John vrazil do posledních dveří. "Ahoj mohu?" zeptal se dívky na zemi. Ztuhla a koukala na něho. "Jistě" řekla. Sheppard si sedl vedle ní. "Takže ty si antik?" zeptal se. "Ano i ne… zůstala jsem tady… v naději že se někdo vrátí!" řekla jsem a koukla na muže. "Když jsem se vrátila sem, zjistila jsem, že má celoživotní práce je fuč!" koukala na šuplík. "To se nějak vyřeší"natáhl ke mně ruku. "Dobře budu ti věřit, ale jen tobě" vytáhl mě na nohy.

Mlčky jsme šli. Potom promluvil. "Jaké papíry se ti ztratili?" zeptal se. "O hvězdné bráně" řekla jsem klidně. "Rodney něco takového měl" řekl. "Měl?" zastavila jsem se. "Jak měl? Má ne?" koukal na mě. "U Rodneye nikdo neví" sykl potichu Sheppard. "Tobě na tom vážně tolik záleží?" zeptal se. "Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se. Velké dilema. "No….Amalon" řekla jsem potichu. "Neznám" usmál se.

Rodney hledal spisy. "Em…asi sem je vyhodil" řekl potichu. Zírala jsem na něho. "Co že si udělal?" vykřikla jsem. "Vyhodil je…byly v bleděmodrých deskách?" zeptal se. Přikývla jsem. "No tak ty jsem vyhodil" řekl. Prudce jsem po něm skočila. Sheppard mě včas chytil. "Pust mě na něj!"ječela jsem.
Sheppard mě pevně držel. "Věř mi, rád bych, ale pak bych měl papírování!" řekl. Rodney se za stolem na něho zašklebil. "Co máš nejraději?" ječela jsem. "Nic…" lhal Rodney. "Však ja si to najdu a potom si mě nepřej!" nehodlala jsem se uklidnit. (pozn.: Amalon ty spisiy,poznámky,údaje atd. opravdu dělala celí život!)

Beckett vytahl sedativa. "Čas se uklidnit slečinko" cosi mi píchl ani jsem si toho nevšimla. Měla jsem pocit jako kdybych vylezla z kriokomory. A potom už jen tmu!

Probrala jsem se na posteli. Bolela mě hlava, rozhlédla jsem se. Weirová zírala na dívku. "Takže… ty jsi Amalon…a dál?" Zavrtěla jsem hlavou. "Nevíš nebo neřekneš?" "Neřeknu… zradily jste mě!" otočila jsem se jinam. "Nemůžeme tady nechat pobíhat cizího člověka" namítla Weirová. Odfrkla jsem si. "Já se tady narodila… tohle je můj domov" zdůraznila jsem můj. Weirová se ušklíbla. "Kolik ti vlastně je?"Cukla jsem sebou. "9 … mi bylo, když jsem se dostala do kriokomory…" "To je divné viděla jsem antika, který se tam dostal v 45 a když vylezl, bylo mu 85" řekla a cosi si zapsala. "Nevím čím to je" otočila jsem se na ni. "Jaký je rok?" zeptala jsem se.Weirová povytáhla obočí. "2009" přikývla jsem. "Děkuji" potom jsem už mlčela.

Weirova si sedla za svůj stůl. "To je zvláštní… přece by byla starší ne?" Beckett přikývl. "Nechápu to stejně jako vy!" Weirová zírala na poznámky. "Leda že by nám lhala a do kriospánku šla až později." Beckett přikývl. "Musím souhlasit… asi jen na 3-5000 let" pokýval hlavou. "Nebo tu je něco co nechápeme."

Koukala jsem se na Weirovou. "Jsem Antik!" docela jsem se naštvala. "Jistě, ale to bys nebyla tak mladá!" Otevřela jsem pusu v protestu. Docvaklo mi to. "Máte pravdu!" Vzpomněla jsem si." Byla jsem povznesená… ale proč jsem tady?" povytáhla obočí. "Možná ses o něco snažila o něco nezákonného" Snažila jsem se vzpomenout. 'Možná…'povytáhla sem obočí. "Ano…lide…pokrok!" vykřikla jsem, až jeden z doktorů co byl, od nás asi 4 metry upustil zkumavku s krví. "Hups…" sykla jsem. "Co s pokrokem?" naléhala Weirová. "Říkala jsem, že by se lidé měli více učit…"pokývala jsem hlavou. "Našla jsem si pár učňů a učila je všemu, co teď umíte, ale starší na to přišly!" zamračila jsem se. "Dostala jsem trest přežívat na Atlantis dokud, nepřijde, někdo Atlantis probudí k životu!" usmála jsem se nad svým úspěchem.
Weirová si vše nahrála. Znova procházela nahrávku. Dívka nelhala, tím si byla jistá. Sheppard pozoroval Weirovou. "Tak ji alespoň odpoutejte!" Weirová zavrtěla hlavou. "Ne pořád jí nevěřím!!!"

"Já vám nelžu!" syčela jsem. "No tak dobře…"řekla Weirová. "Tys nám zaručila pokrok?" přikývla jsem."Ano beze mě byste byly pořád ve středověku." Pousmála jsem se. Weirová přikývla. "Dobře… pustím tě" řekla Weirová. "Ale nesmíš opustit pokoj" přikývla jsem.

Pokoj jsem si prohlížela hodně dlouho, přičemž jsem si nevšimla, že se zamnou, objevil Shapperd. "Tak tě pustila"zeptal se. Já nadskočila a otočila se. "Jenom na pokoji" sklesle jsem si sedla. "Neboj, ona nevěří každému!!" usmál se Shapperd. "Hm…"odbyla jsem ho. "Neboj se, někdy se stavím" usmál se.
Dny plynuly a já si začínala uvědomovat, co mám za úkol. Musím chránit SGA. Teda jen ten tým co chodil s, Sheppardem. Musím se s nimi dostat na další misi!
Šla jsem rychle. Tohle zařízení mě dokázalo zneviditelnit jen na 1 hodinu. Sheppard a jeho tým prošel. Šla jsem za nimi. Můj úkol byl skoro u konce. Ještě poslední věc.

Sheppard se otočil a zíral na oblohu. Wraithské stíhačky létaly sem a tam. "Jak nás sakra našli?" křičel. "Rodney!!!" Jeden světelný paprsek letěl proti němu. Odhodila jsem Rodneye pryč a sama spadla do pasti.
 


Komentáře

1 Zdenina Zdenina | Web | 17. května 2011 v 1:08 | Reagovat

Moc pěkný příběh z SGA, ten konec byl hodně smutný. Jak se obětovala, to mě fakt dostalo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama