SGA: Johnův konec

16. května 2011 v 11:17 | Hakky Life |  Příběhy
Stargate Atlantis - Johnův konec-nenechte se zaleknout názvem!

Naše loď letěla už asi 12 hodin vesmírem. Kapitán lodi seděl u jídelního stolu. Sledovala jsem naši posádku. "Brzy budeme nad Atlantidou…" houkl muž. Povytáhla jsem obočí. "Jistě pane…" přikývla jsem. "Dobře tak do práce." Odešla jsem. Byla jsem v řídící místnosti. Seděla na židli a nudila se.John Sheppard zrovna letěl a vyhodil atomovou bombu. "Hotovo!" řekl do vysílačky. Rychle otočil Jumper a letěl pryč. "Za 25…." Tichoučce se koukl na hodinky. Objevil se výbuch.Prudce to s naší lodí smýklo. "A!!! Teylorová co to je!!!" řval na mě kapitán. "Nevím, pane!" autopilot odpojen. Polkla jsem a vzala řízení. "Pane tohle …" další náraz. Kousla jsem se do jazyka. "No prostě takhle … řítíme se k zemi!" zaječela jsem.
Sheppard přistál na základně. "Tak co?" koukl se na Weirovou, když vystoupil z Jumperu. "Zase jste to zvládl." Zamračila se a šla k oknu. "Koukejte!" vykřikl Zelenka. Venku zrovna velká světelná koule dopadla do vody. "Co to bylo?" zasyčel Shepp.
"To nevím, ale měli, by jsme to zjistit!" řekla Weirová.Vyplavala jsem na povrch. Zrychleně dýchala, teda spíše popadala dech. "Co to sakra bylo?"šeptala jsem potichu. To je snad vtip. Byla jsem uprostřed moře. Zamrkala jsem.John Sheppard nabral tým na Jumper. "Jedeme prozkoumat jeden meteorit, který spadl do moře." Vysvětloval John posádce. "Asi to nic nebude, ale jistota je jistota"Všimla jsem si pevniny ale jaké překvapení, když jsem začala plavat ke břehu. Moc mi to totiž nešlo, přiznám se totiž…neumím plavat! Jak jsem se tak plácala ve vodě, pochopila jsem, že je konec. Chvíli jsem byla ještě navrchu a potom se to stalo, potopila jsem se pod vodu a šla ke dnu.John si ničeho zajímavého nevšiml. Zelenka stál a koukal se dolů. "Támdle!" vykřikl a ukázal na člověka, který zmizel ve vodě. "Ok…otevřete mi dveře…" řekl Sheppard a vyslékal výzbroj. Zelenka zmáčkl čudlík. Sheppard vyskočil z Jumperu. Šipkou proletěl vodu.Uměla jsem zadržet dech na dlouho, ale i tak jsem cítila, jak mi dochází. Viděla jsem slunce, jak se leskne na hladině. Vtom mě cosi chytlo okolo hrudníku, ale já to neřešila, vzduch došel, začala jsem lokat vodu.Sheppard nevěděl, co dělat on měl vzduchu dost, ale ta holka se utopí, jestli něco neudělá. Rozhodl se. Políbil ji a tím ji dal kyslík. Měl pocit, že jí stejnak nepomůže. Dívka ani neotevřela oči.Políbil mě? Už jsem v nebi? Všechno mě bolelo a byla jsem pořád pod vodou. Vtom jsem ucítila, že jsme z vody ven. Začala jsem kašlat. 'Sakra mě bolí plíce!' ozvala se i hlava. "Au…" zaskučela jsem.John ucítil chladný vzduch, když se mu děvče rozkašlalo, v náručí oddechl si. "To bude dobré!" uklidňoval ji. Dívka otevřela oči. Měla je zelené a velice hezké. Trochu se zarazil. Byla to zrzka, to není jeho typ nebo je? John se zamračil. "Už se ti nic nestane."Koukala jsem se na Johna Shepparda. To mě zarazilo takže sem se na Atlantis přece jenom dostala? Nebo je to jenom sen? Pevně mě držel. "John Sheppard?" zeptala jsem se. "Ano…ale jak to, že mě znáš?" zeptal se, ale já už neodpověděla byla jsem mimo.O 20 minut později.Beckett stál u Shepparda a Weirové. "Takže naše neznámá ve vojenském oblečení je zdravá na to jak dlouho byla ve vodě … už se probrala takže je vaše…" koukl se na Shepparda, který se usmál. "Dobře…"Seděla jsem na posteli. "Ahoj!" ve dveřích stál on John Sheppard můj vzor. Nedokázala jsem nic říct, jen jsem otevřela pusu. "Já jsem…" chtěl mi něco říct, ale já ho přerušila. "Major John Sheppard" vykulila jsem oči. Zaraženě na mě koukal. "A ty jsi kdo, že mě znáš?" "Já jsem Kapitán Mia Teylorová" odpověděla jsem. "Letěli jsme Armeem na Atlantidu…ale něco nás smetlo…" zamrkala jsem. "Počkej kolik ti je let?" ptal se mě John. "23 let pane!" odpověděla jsem. "Já ti typoval tak 17-18 let."zasmál se John.Za nemalou chvíli na to přišla Weirová. "Volali jsme na velitelství, opravdu poslalo loď" podívala se na mě. "Bohužel jsem musela velitelství nahlásit, že to nikdo nepřežil až na tebe" přikývla jsem. "Měli jsme tady pomoct" řekla jsem roztřeseně. "Ukážu ti pokoj…"řekl John a odvedl mě pryč.Pokoj byl útulný a malí. Sedla jsem si na postel. "Děkuji…"řekla jsem Johnovi, usmál se. "Kdybys něco potřebovala, jen mi řekni…"řekl rozpačitě. "Jo…dobře…"usmála jsem se a tak maličko koktala. "Ok…tak dobrou."zmizel ve dveřích.O 2 týdny později.Seděla jsem v jídelně. SGC se po mě nějak nesháněla a já se rozhodla zůstat zde. Náhle mi kdosi poklepal na rameno. "Johne!" usmála jsem se. "Mohu si sednout?" přikývla jsem. "Já myslela, že chceš být se svým týmem?"usmála jsem se a nabrala si na vidličku. "Jo to jo … jen mi připadalo blbé tě tu nechat samotnou…" zazubil se na mě. "To je milé."Sedl si naproti mně. Měl kuře na smetaně. Já se pitvala v zelenině, dneska bych nic jiného nezkonzumovala. "Stalo se něco?" zeptal se John. "Nic…" nabodla jsem si mrkev. "Už dlouho … jsi taková jiná" řekl svoji domněnku. "Ne…jen mi není dobře…" vstala jsem a nesla věci ke koši. Šel za mnou.
"Mě vážně nic není…" řekla jsem, když se John nabídl, že mi pomůže k doktorovi. "Ale něco tě trápí …" zaťala jsem zuby. "To nic není!" zasyčela jsem. "Ale…"namítl, otočila jsem se. "Výš co mě trápí?! Tak jo!" naštvaně jsem se na něho koukla. "Že mě odvolají na Zemi, že už nebudu tady s vámi…s tebou…" řekla jsem vše, co jsem měla na srdci. "To by neudělali…" objal mě kolem ramen. "Mě a tebe nikdo nikdy nerozdělí…" šeptal mi do ucha. "To doufám…miluji tě…" Sheppard mě políbil. Byla to ta nejhezčí věc, co mohl udělat.Nebyla to pravda, mohou nás rozdělit a to kdykoliv. Stála jsem v chodbě, namáčkla na zdi. Wraith mi držel ruku na srdci. Nic jsem necítila a to jsem si myslela, že to bolí. "Nezabiju tě…" syčel na mě. "Jsi důležitá k mému plánu." Podívala jsem se na něho. "Och fakt?" zavrčela jsem, uhodil mě tak že jsem narazila do protější zdi. Chytl mě za límec a vytáhl na nohy, klopýtala jsem za ním. "Výš když budu mít rukojmí tak mě pustí." zasmál se. "Ne to teda ne, raději mě zabijí." Odsekla jsem. Zasmál se a podíval se na mě. "To ne nezabijí" pevně mě stiskl a dal mi na krk něco ve tvaru obojku.Táhl mě k bráně. "Jestli mi ji neotevřete tak ta holka zemře!" John stál na schodech. "To nemůžeme…" řekla Weirová. "Och jak chcete…" myslím si, že se potom střílelo, ale já nevnímala, protože se mi obojek kolem krku začal stahovat. Chrčela jsem a dopadla na kolena. John byl u mě. "Mio! Prosím tě neumírej mi…" snažil se to roztáhnout. "Zdravotníka!" řval John. Chytla jsem ho za ruku, ale docházel mi kyslík. Přitiskl si mě k hrudi a já se pomalu sesunula na zem. Pamatuji si chlad.Beckett se usmál. "Teylorová … je užasne, že jste to přežila!" vykřikl. John se vrhl ke mně. "Mio?" odhrnul my vlasy z očí. "Jak ti je?" ptal se mě hned. "No … jako by mě prali v pračce…" povytáhla jsem obočí. "Kdy jsem ztratila vědomí?" Beckett vzal věci. "No zrovna jsme dobíhali, když jste se sesunula." Usmál se na mě. "Děkuji, Johne…já jedu domů." Dal mi pusu na čelo. "A já s tebou…"Od té doby jsme na planetě Zemi…a armáda nás nějak neláká.
Spaciální poděkování: Mladé Muse fanynce, která mi řekla, ať tajemnou dívku nechám žít….
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama