RE: Smrtící kombinace

16. května 2011 v 23:29 | Hakky Life |  Příběhy
Příběh - Prostředí Umbrella - Pokus Kdo že jsem? Jsem Zoe Teylorová známí též jako Projekt Arago a nebo číslo 1019933. Toto je můj příběh.

Veliký a neporazitelný Wesker. Jak směšná situace řekněme, že jsem tady neměla co dělat. Stála jsem naproti němu a sledovala ho. Moje ruka byla obvázaná a druhá ležela na tlačítku. "Jen mi řekni kam půjdeš potom co utečeš." zeptal se mě Wesker chladně. Věděla jsem moc dobře, že mě chce jenom zdržet. "Pryč z tohoto pekla …" odsekla jsem tiše a zmáčkla tlačítko. Vtom vyrazil. Uměl běhat velice rychle a taky měl schopnosti. Mě schopnosti blokovali. Než jsem stačila udělat krok stál u mě a po zdi mě vysunul nahoru. Držel mě dost pevně pod krkem. "Nevydržela bys ve světě ani minutu … neznáš a nevíš co tam je!" zasyčel. Přidusil mě a pak mě pustil. Sjela jsem na zem a koukla se na něho a popadala dech. "Jsou tam mrtví a zabili by tě svět není jako z tvého dětství …" zavrčel. Pravda kdy jsem naposledy byla na vrchu? Bylo to v mých 5 letech. Seděla jsem na zemi před obchodním centrem v Recoon city a brečela. Zachránila mě jedna moc hodná, žena. Vzala mě s ostatními pryč. Když pak spadl s námi vrtulník zůstala jsem s ní. Tím že jsem měla otevřené rány a dotýkala se jí tak se do mě dostal T-virus. Toho využila společnost Umbrella. Když mě našli vedle Alice sebrali mě a vzali sebou. Alice pak o tři týdny později utekla a mě převezli jinam. Celou dobu jsem byla pod dohledem a zkoušeli na mě všelijaké testy. T-virus se u mě rozjel pořádně až v 10 letech takže po pěti letech. Já byla přiřazena jako objekt 1019933 vědci Alebertu Weskerovi. Nikoho jiného jsem od té doby neznala. Sem tam zmizel. Ke všem se choval hnusně, ale když byl semnou to bylo jiné já byla přece jeho výrobek a jeho pokus. V 17 letech jsem se pokusila o první útěk. Bohužel jsem skončila v první zatáčce. Wesker to totiž čekal. Ráno mě pěkně boleli zuby a břicho. Potrestaný za to byl ten co mě měl hlídat. Druhý pokus byl o rok později. V 18 letech. Doběhla jsem k výtahu a tam mě trefili uspávací šipkou. Dnes mi je již 19 let. Sedím na zemi a mnu si krk. Mám ho hezky namožený a pochroumaný. Wesker se jen usmívá svým typickým úsměvem. On to není úsměv, ale spíš úšklebek. "Nepoučíš se, že ne?" vypravila jsem ze sebe jenom zachrčení. "Dobře jdeme …" vytáhl mě na nohy a táhl zpátky. Vrátil mě do vězení kde jsem vyrůstala.
Hodil jsem sluneční brýle na stůl. Otevřel si složku projektu 1019933 a koukl se na fotku dívky. Měla zrzavé vlasy, pihy na nose a zelené vyděšené oči. Ušklíbl se. Nechal ji vojenské oblečení a její oblíbené boty tak proč pořád utíkala. Měl na ni být tvrdý. Projekt Arago byl vždy tvrdohlavý. On ji měl rád, ale toto ho štvalo. Jeho projekty vždy vykazovali úctu k tvůrci tak proč ne ona?
Ležela jsem na posteli a mnula si pohmožděný krk. *Wesker mě málem uškrtil … pustil mě až jsem zezelenala?* ptala jsem se sebe sama. To ticho všude. Už jsem si zvykla na ten chlad a smutek. Náhle se otevřeli dveře a já si sedla. "Ptám se proč mi to děláš?" Wesker mě sledoval černýma očima. Zapomněl si brýle? Zmateně jsem na něho zamrkala. "Co myslíš?" zasyčela jsem a sledovala ho. "Dal jsem ti všechno co jsi chtěla …" přivřel oči. "Myslím že je na čase aby sis uvědomila co se to ztratit něco co miluješ …" řekl chladně. Uvědomila jsem si, že mi chce něco vzít. Mohl my vzít leda tak boty, plyšového méďu nebo fotku mé rodiny kterou mi našli v kapse když jsem byla malinká. Cukla jsem sebou a koukla se na něho. "Boty … dej mi je …" rozvázala jsem si tkaničky a vyzula si boty. Bosky jsem k němu došla a dala mi je. "Vrátím ti to až se vzpamatuješ …" řekl chladně a odešel. Zavřel staré rezavé dveře a koukl na mě přes okýnko. Sedla jsem si na postel a ušklíbla se na něho. Stejně mi začínali být malé. Musím zmizet začíná na mě být zlí. Zavřela jsem oči. Natáhla jsem ruku před sebe.
Otočil jsem se. Okolo mě proletěl nabytý vzduch. Cuknul sebou. Ta holka mi něco zatajuje. Budu muset použít razantní přístup. Vytáhl jsem z kapsy mobil a zapnul "Projekt Arago" teď už neuteče. Ušklíbnul jsem se jak to umím jen já a zmačkl zelené tlačítko.
Podlomily se mi nohy a ja spadla v hlavní chodbě na podlahu. Zůstala jsem ležet na zemi a koukala do stropu. Začala mě třeštit hlava a tekli mi slzy. Slyšela jsem kroky. "Donutila si mě k tomuto kroku sama …"řekl a sklonil se nade mnou. "Odneste ji do laborky …" pak jsem omdlela.
Projekt Arago nespolupracuje. Proč mi to dělá tak těžké? Budu muset přijít jak ji tu udržet. Satelity jsou nespolehlivé. Sedativum také nevydrží věčně. Vytáhl jsem tužku a začal s ní poklepávat o stůl. Sledoval jsem jak projekt Arago leží na posteli a doktoři jí zavádí do žíly jehlu. Vstal jsem a šel dovnitř. Prohlédl jsem jak to udělali a poslal je pryč. "Kvůli tobě 1019933 musím vymýšlet něco jak tě udržet tady …" zasyčel jsem a sebral ze stolku tabulku s jejími výsledky. Potěšilo mě, že tělo spolupracuje jak chceme my. Už jsem věděl co udělám. Vydal jsem se do laboratoře. Sebral jsem její vzorek krve a sedl si ke stolu. Udělám jí dáreček. Mosazný náramek, který ji bude blokovat sílu. Pak chudinka nebude moct nic udělat. Začal jsem vyrábět.
Probrala jsem se u sebe v "pokoji." Všechno mě bolelo a na ruce se mi cosi lesklo. Byl to náramek. Přivřela jsem oči a chytla ho, že ho strhnu,, ale ejhle. Moje síla byla v trapu. Připadala jsem si jako moucha bez křídel.
Šel jsem za ní. V ruce jsem držel další dávku T-viru. Nebude se jí to líbit, ale ona nemá právo rozhodovat. Je jen pokus. Ušklíbnul jsem se a otevřel dveře. Čekal jsem že se pokusí mě přeprat. Opravdu do mě vrazila. Ani jsem se neposunul. Pro její smůlu jsem byl silnější a připravenější. Chytl jsem ji tak aby se nemohla postavit ani se hnout. Pak jsem ji kolenem kopl do břicha. Ani necekla. Odhodil jsem ji dozadu a koukl se na ni. Zrychleně dýchala a sledovala mě. V ruce měla zabodnutou jehlu s T-virem. Jen polkla a vytáhla si ji.
Cítila jsem bolest břicha a ruky. Zaryla jsem nehty do země a vykřikla. T-virus začal pracovat jak měl. Bohužel pro mě jsem svoje schopnosti nemohla využít. Já teď byla obyčejné dítě. Nenávistně jsem se koukla na Weskera. Chladně se zasmál a řekl: "Na pubertu si moc stará …!" sebral mi injekci z ruky a vydal se pryč. Zavřel dveře.
"Pozorujte její reakci …" ukázal jsem na Projekt Arago. "Zapněte kamery …" sedl jsem si za obrazovku a pozoroval jak se projekt kroutí v bolestech na zemi. Vždy to bylo stejné. Kdyby se hlupačka uvolnila tak jí to tolik nebolí. Ale ona ty problémy dělat musí. To je její povaha. Ušklíbl jsem se a koukl na poskoka. "Dones mi kafe budu zde dlouho …" řekl jsem chladně.
Neuvěřitelná bolest co zalívala moje tělo. Bylo to jako by do mě někdo lil rozžhavený olej. Cítila jsem jak virus postupuje k srdci. Prohnula jsem se bolestí a pak unaveně zůstala ležet na podlaze. Cítila jsem pohled kamery, ale bylo mi to jedno. Já chtěla domov a rodinu. Natáhla jsem se po fotce, ale nešlo to byla jsem tak vyčerpaná. On miluje když mě může týrat.
Sledoval jsem její stav a uvědomil si, že teď je smrtící zbraň. Bude potřebovat silnější mikročip do hlavy. "Přiveďte mi ji …" zasyčel jsem a otočila se na kafe. *Konečně kafe!*
Strhla jsem si z posledních sil náramek a pak se posadila. Zavřela jsem oči a prostě se propadla podlahou. Tvrdě jsem dopadla na podlahu a vstala. Vydala jsem se rychle k výtahu. Přivolala si ho a nastoupila. Konečně budu volná. Nevnímala jsem to, že mu můj náhradní tatík sebral boty. Teď jsem vnímala jen to, že jedu domů.
Třískl jsem se sklenicí. "Jak mohla utéct?!" řval jsem po těch neschopných lidech. Pak jsem vytáhl zbraň a bez milosti je postřílel jako psy. Takové zprávy mi nebudou nosit. Jsou to neschopní idioti. Najel jsem si na satelit a zjistil polohu svého projektu. Neuteče mi. Rozběhl jsem se k výtahu a pak za ní. Věděl jsem, že dlouho nevydrží, jestli vůbec. Netušil jsem, že tento den mě změní od základu.
Pokus utíkal k plotu. Nebylo těžké ji dohnat byla ještě slabá. Možná to bylo tím, že jsem předpokládal, že by mohla utéct znovu. Když si strhla tu věc z ruky začal působit jeden můj vynález. Prostě začala být slabá a nemohla pořádně utíkat. Přesto jsem ji podcenil. Když se můj projekt otočil a ušklíbl se. Zastavil jsem a sledoval ji. "A co máš v plánu teď …?" zasmál se. Místo odpovědi mě povalila na zem a zakousla se mi do ruky. Ani jsem se nebránil. Bylo pozdě. Cítil jsem jak T-virus postupuje mým tělem. Nemohl jsem se hýbat.
Zvedla jsem se z Weskera a vyplivla jeho krev na zem. Jedním skokem přeskočila plot a rozběhla se pryč. Byl to úžasný pocit mít takovou sílu.
O 4 roky později.
A pak že se lidi nemění. Chris Redfiel a Sheva Alomara si mysleli, že zničili Weskera, ale nebyla to pravda. On přežil. Jak přežil se mě neptejte já u toho nebyla. Za ty 4 roky jsem si o Weskerovi zjistila všechno potřebné. Nakazila jsem se virem UROBOROS, který se díky T-viru do mě nainstaloval na buněčné úrovni. Nemohla jsem se nikoho dotknout zakrvácenou rukou jinak by se nakazil a největší bomba na tomto všem bylo, že jsem v době měla i G-virus. Neporazitelný stroj, který má právo zabíjet. Bohužel ani Wesker na mě nezapomněl. Celé roky co byl v ústraní a léčil se z bolístek mě hledal. Našel o mě pár zmínek hlavně v oblasti UROBOROS a G-viru.
To že můj pokus si přetvořil UROBOROS virus na buněčné úrovni mě potěšilo. Čtyři roky jsem ji neviděl to by se mělo změnit. Chtěl jsem svůj pokus zpátky. Jaktože, vydržela tak dlouho tam venku. Přivedl jsem si ji k sobě. Chtěl jsem ji vidět. Musela se změnit. "Pane! Je tady …" přiběhl udýchaný vědec. Já se otočil na židli a usmál se na něho. "Já vím, chci ji tady. Nechte ji volný průchod …" podíval se na dveře, které se v té chvíli rozletěli. "WESKERE!" ve dveřích stála dívka a sledovala ho. Sundala si brýle jaké jsem nosil já. Takže přece jenom se nezměnila. Zrzavé vlasy měla delší a svázané v copu. Zelené oči měla takové křiklavější, ale to udělal UROBOROS. Vyrostla do výšky. Už to nebyla ta malá holčička. Oblečení také změnila. Měla maskáčové kalhoty, černé triko a na hlavě kšiltovku. "Čekala jsem, že konečně budeš mrtví a v pokoji odpočívat!" zasyčela na mě a koukla se po vědci, který zaječel a utekl. Sledovala jsem Weskera s nechutí. Nechutila jsem se sama sobě. Byla jsem v duchu tak šťastná, že žije. Přece jen mě vychoval kdo by chtěl aby mi zastřelili otce? To asi nikdo. Jako malá jsem ho jako otce brala dokonce sem tam mi vyprávěl příběhy což bylo u něho divné. No škoda, že to nebyly pohádky. Chladně se zasmál. "Slyšel jsem, že máš v sobě UROBOROS … a G-virus …" sundal si brýle. "A to jsem si nemohl nechat utéct …" náhle hodil brýle proti mně. Já tento podraz čekala chytla brýle a prudce se otočila. Chytla jsem mu ruku, kterou mě chtěl praštit. Prudce mu ji zalomila dozadu. Zasyčel. Pak jsem mu podrazila nohy. On mi to udělal také bohužel já dopadla hůř. "Staral jsem se o tebe proč mi toto děláš!" zasyčel a vytáhl zbraň. "Protože …" vstala jsem a otočila se po něm. "Tě mám ráda …" rozběhla jsem se proti oknu. Nemělo cenu žít byla jsem už enom mutant a nic jiného. "ZOE!" nechtěla jsem žít. Padala jsem temnotou sídlo bylo nad řekou. Pak jsem tvrdě vletěla do řeky a zlomila si vaz. Nebolelo to.
Konec: Tělo "Projektu Arago" se nikdy nenašlo, ale lidé v okolí nehody začali umírat na otravu a také na šílenou mutaci. Wesker se stáhl do ústraní a tam zůstal.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama