Můj Sen - 2. světová válka

16. května 2011 v 23:06 | Hakky Life |  Příběhy
Můj sen | psal dizlegtik | období 2 světová válka

Druhá světová válka byla svinstvo. Byla jsem převelena do tábora "AQ-4". Byl to zajatecký tábor kde jsem měla pomoct zraněným. Nikdy jsem se Němců nebála, byli to také jenom lidé. Jako zdravotnice jsem se ukázala velice šikovná a tak mě poslali přímo do války. Nebylo to nic příjemného přijet do tábora kde byli samí muži. Velitel mě uklidnil, že nikdo se mě ani nedotkne. Ihned po příjezdu jsem si dala věci na "pokoj" a vydala se k zraněným. Na rameno jsem si dala křížek a začala ošetřovat. Velitel se divil proč tak rychle chci pracovat. "Jsou to také lidé" koukla jsem se na velitele a pousmála jsem se. "To jsou, ale zabíjí lidi" řekl na obranu. "A vy jim je nezabíjíte? Každý má svou stranu … oni vidí tu svoji taky správnou …" řekla jsem a koukla se na zranění německého kapitána. Velitel se zamračil. "Začali válku!" pokrčila jsem rameny. "Jsem jen žena." Vždy semnou byl alespoň jeden voják. Jednou jsem ošetřovala Německého generála. "Krásně jste to řekla" podotkl. Trhla jsem sebou a koukla se na něho. "Em … hezky? Opravdu?" Přikývl. "Velice … musím zatleskat" nemyslel to zle ani ironicky. "Jste chytrá žena." Potom mě odvolali do jiného tábora. Nikdo jsme se nedozvěděli, že tábor kde jsem byla byl napaden a vojáci Německa odvezeni pryč. Jednou večer mě probudil voják a hodil mi oblečení. "Máte se rychle převléct … mám vás odvést … tábor je v obklíčení!" ozvala se střelba. Dala jsem si vojenské oblečení s vyšší hodností. Frčky byly plukovnické. "O co tu jde?" schovala jsem si vlasy pod čepku. "O co? Plukovníky a vyšší hodnosti nestřílí … chceme vás dostat odsud živou madam!" rychle jsem si vzala tašku a vykoukli jsme ven. Bylo pozdě. Němec chodil sem a tam. "Máte tu vyšší hodnost než seržant?!" syčel ten co měl frčky generála. Vojáci se po sobě koukli. "Já jsem jejich velitel!" vyšel mladý kluk a stoupl si před svou jednotku. "Seržant?!" Němci se smáli."To jste tak ubozí?!" řval na něho Němec. Koukla jsem se na vojáka. "Ty zkus utéct … já nemohu … risknu to" zašeptala jsem. "Ale madam! Zabijí vás!" koukla jsem se na vojáka. "Rodinu už nemám jsem sama … a nezabijí koukni na moje hadry …" Vyšla jsem před stan. "Budete se mu smát?" kšiltovku jsem měla stáhnutou do očí. "I já bych chtěl vědět kdo z vás je velitel." Mluvila jsem plynule německy. "Nepoznáte frčky? Sem generál Dütrich" zavrčel. "A vy?" Jen samé rozkazy. "Plukovník Trevis" poklepala jsem si na ramena. "Nepoznáte snad moje frčky?" Naštvaně si mě prohlédl. "Posílají do války samé mladé muže?" "Jen ta schopné" pořád jsme spolu hovořili německy a sledovali se. "Takže Trevis ano?" zamračil se. "Teď jste všichni zajatci nebo, alespoň vyšší hodnosti … ostatní zastřelíme…" zvedl se mi žaludek. "Zkuste to … a odsud se jen tak nedostanete Dütrichu!" zasyčela jsem naštvaně. "Hm … nemáte právo rozhodovat." řekl chladně a otočil se na vojáky. "Seržanti a vyšší hodnosti nalevo a zbytek napravo!" zavelel Němec. Koukla jsem se na vojáky a zavrtěla hlavou. "Budete nás muset zastřelit všechny a než to uděláte přiletí letadla a z vás nezbude nic!" Myslím, že se naštval. "Ty mrňavej!" chytl mě pevně pod krkem a narazila jsem do sloupu co jsem měla za sebou. Trochu povolil a chytl mi čepici. Když ji strhl byl v šoku. ""TY?!" ihned mě pustil. Zachránila jsem mu život jako celé jeho posádce hodně mi toho dlužil, ale pochybovala jsem jestli má nějakou čest. "Nestřílejte je … vezmeme je sebou všechny." koukl se po mě. "Nebýt této mladé dámy všichni by jsme byli mrtví" koukl se na jednotku. "Máte štěstí."
"Tys je zachránila?" seržant Ervin seděl na zemi a sledoval dveře. "Ano … byla jsem v zajateckém táboře a pomohla jsem jim." Ervin přikývl. "To je dobře, ale co s námi teď bude?" Položila jsem se na posteli a sledovala strop. "Co s námi bude? Budete zajatci …a co bude semnou nevím … už ví, že jsem civilista …." koukla jsem se na rameny. Vzpomínka na to jak mi to s radostí strhl mě děsila. Ervin si povzdechl. "Taylor … měla si utéct dokud jsi mohla!" koukla jsem se na něho. "Ne … Ervine … to jsem nemohla!" Otevřeli se dveře. "Madam … tedy slečno následujte mě" koukla jsem se otráveně na vojáka. Mluvil na mě německy, ale to mi nevadilo. "Co mi zase chce?" "Promluvit si!" Vstala jsem tedy s postele a vydala se za vojákem. Dütrich stál u stolu. "Sedni si." otráveně jsem si sedla. "Tvá jednotka stejně asi zemře … ale jak jsem se koukal ty nejsi Američanka, že ne?" Povzdychla jsem si a dala vlasy za ucho. "Já jsem se narodila v Německu, ale nepatřím tam!" odsekla jsem. "Kolik ti je let?" Dütrich si sedl na stůl. "Proč vás to zajímá?!"koukla jsem se na něho. "Chci tě poslat na převýchovu do Německa." Koukla jsem se na generála. "Tak to ne je mi 21 jsem plnoletá!" Pousmál se a přikývl. "Dobře … krásný věk … zítra odjíždíš!" položil na stůl papíry. "Uhrál jsem to, že jsi moje příbuzná a je ti 16 let …" Odfrkla jsem si. "Nemyslíte si pane, že je to trochu rozdílný věk?" raději bych zůstala s jednotkou. "Chceš vědět co dělají Němci takovým jako ty?" sledovala jsem ho a byla malinko bledá. "Ženy jsou v armádě jako teplé jídlo … kdybych jim nezakázal se tě dotknout už by se na tebe vrhli …" řekl tiše. "Je ti 16, jsi Dona, pojedeš k mé babičce!" zasyčel. "Odveze tě tam jeden voják, kterého nebudeš ani provokovat …!" Ervin si to celé vyslechl. "alespoň unikneš Dono!" pousmál se. Dala jsem ruce v bok. "Ervine! Já nikam nechci!" koukla jsem se na něho. "Na konci války … najdeš mě?! Prosím!" sledovala jsem Ervina, který na mě smutně koukal."Ano slibuji ti to." Tenkrát se zavázal, že mě vyhledá. Já odjela do Německa a chystala se na vysokou školu, když skončila válka. Popravdě jsem si musela školu střední zase opakovat. Babička generála Dütricha byla úžasná žena. Měla mě ráda jako nikdo předtím. Zapomněla jsem i na Ervina. Jednoho dne u nás zaklepal muž. Běžela jsem otevřít dveře a když jsem to udělala poznala jsem Ervina. "JOHNE!" zaječela jsem a vrhla se mu kolem krku. Pevně mě držel a slyšela jsem jak brečí. "Dono …" trošku jsem od něho poodešla. "Tys svůj slib splnil!" John přikývl a koukl se za mě. "Paní Dütrichová to je John Ervin ten o kterém jsem vám vyprávěla!" Prohlédla si ho. "Vezmete si Donu k sobě?" zeptala se bez obalu. John přikývl. "Chci si ji vzít za ženu." Jenom přikývla. "Nemohu tu Donu držet až je dospělá žena … a chápu ji …" Netrvalo dlouho já a John Ervin jsme se vzali. Přestěhovali jsme se do Anglie a tam žijeme spolu již 60 let. John nedávno umřel, ale vím, že tady semnou je i nadále.
The end
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama