Láska je mocná, ale válka ještě mocnější (první část)

16. května 2011 v 23:34 | Hakky Life |  Příběhy
"Píšu ti ze Stalingradu. Velitelé říkali, že vyhrajeme, ale nevěříme tomu vojáci si myslí že jsme jinde. Lásko moje je 19. Listopadu 1942 a já si uvědomil, že jsem tě již půl roku neviděl. Odvolali mě tak rychle a já se cítím opuštěný. Rád bych tě hladil po tvářích a po zádech. Tak rád bych tě líbal na každičký kousíček těla, ale nemohu. Jsme od sebe tak daleko. Tvoji fotku nosím pořád u sebe mám ji v náprsní kapse. Moje láska nemůže být zlomena válkou, ty mi dáváš šanci žít. Miluji tě!"

Dopis mi přišel 5. prosince, když jsem se balila, že pojedu pomáhat ošetřovat raněné někam ke Stalingradu. Sedla jsem si tedy ke stolu a vzala tužku. "Lásko taková dálka nás dělí a přesto jsme spolu spojeni srdci. Tvůj prstýnek mám pořád na prstě a nesundávám ho. Miluji tě a doufám, že tě brzy uvidím. Miluji tě. Moc tě miluji …." Brzy uvidím? Chystala jsem se propašovat do Ruska ke Stalingradu. Koukla jsem se do zrcadla a vzala nůžky. "Půjdu za tebou i kdyby mě to mělo stát život lásko …" rozhodla jsem se již dávno, že půjdu za Hanssem Grünnsem. Neměla jsem totiž moc času a chtěla jsem ho ještě vidět. Věděla jsem, že umřu už 14 dní. Doktoři mi diagnostikovali leukémii. Ještě ten den jsem to poslala a odjela ve vojenském na vlakové nádraží. Po bratrovi jsem měla oblečení vojáka Wermachtu. V pohodě jsem prošla kontrolou. Doklady jsem měla totiž v pořádku a pak jsem si se vlaku na volné místo což byla zem. Vojáci byli všude kam jsem se rozhlédla. Mačkali se na sebe. "Hej ty … co vypadáš jako nějaké děcko … na …" hodil mi cigaretu. Koukla jsem se na cigáro a strčila ho do kapsy jenom jsem na něho kývla. Potom se konečně vlak rozjel. Oddychla jsem si a koukla se před sebe. Snad jsem neudělala chybu přidat se k Wermachtu, ale kde jinde svou lásku najít? než by se vrátil já bych byla pod kytkami a co by dělal potom? Brečel by? Chvíli by držel smutek a pak by se oženil s jinou Němkou? Nakonec jsem usnula opřená o zeď.
"Hej … mladej vstávej … už jsme u Stalingradu, ale musíme to dát pěšky …" řekl a já se postavila. "Ano …" vykoktala jsem a rozběhla se ven z vlaku. Přitom mi někdo v uličce dal zbraň a řekl: "Bez zbraně, ven nelez …" Když jsem vylezla ven viděla jsem, že koleje končili. "Vojíne!" ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila a koukla na velitele. "Jste 214. pěší divize, ale my jsme 103. pěší divize!" koukla jsem se na nášivku. "Asi jsem si spletl vlak pane!" snažila jsem se to zamluvit. Jen mě sledoval pak mi strhl číslo a otočil se k odchodu. "Pane to mám chodit bez čísla?" Zeptala jsem se změněným hlasem. Jen po mě koukl nafoukaným pohledem a odešel. Usoudila jsem, že ano. Vzhůru na Stalingrad.
Šli jsme dlouho. Snad už 4 hodiny já to přestala počítat po hodině. Mlčeli jsme. Šly jsme rychle a bez zastávek. To bylo správné vojsko Wermachtu, ale mě už začínaly bolet nohy. Cítila jsem mokré ponožky od krve. Pak jako na smilování jsme uslyšeli střelbu. "K zemi a zůstat ležet!" zařval velitel. Lehli jsme jako jeden muž. Poslouchali jsme okolí a tušili, že přijde něco velkého. Netrvalo dlouho a opravdu se objevilo "pár" vojáků rudé armády. První linie začala střílet a já v tomto uviděla šanci zmizet. Mezi sutinami jsem se ztratila jako nic a potom jsem se přesunula z dohledů vojáků "své" jednotky.
O hodinu později jsem si říkala, že to byla chyba. Měla jsem už tak štěstí, že jsem přežila. Všude to bylo prolezlé ruskými odstřelovači. Sem tam vyběhl nějaký Rus a začal po mě střílet, vždy jsem se jako zázrakem kulkám vyhnula a utekla. Bůh mě chránil? Chtěl abych Hansse našla a naposledy se s ním viděla? Byla jsem za to ráda. To co se stalo potom byla moje chyba. Šla jsem okolo zdi když se ozvalo: "Tank jel …" No jo a já si neuvědomila, že to bylo heslo. Měla jsem odpovědět: *Po minovém poli*, ale než jsem si to uvědomila cítila jsem šílenou bolest v noze a válela jsem se v prachu mezi cihlami domů. "Sakra! To si děláš srandu trefili jsme svého!" ozval se kdosi nade mnou. Snažila jsem se rozkoukat, ale popravdě to přes ty slzy nešlo. "Stává se odtáhnete ho do krytu … ošetřete … zjistěte kdo to je …" pak jsem upadla bolestí do bezvědomí. Sladké bezvědomí. Co se stane až se zase proberu?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama