Bývala jsem partyzánka (První číst)

16. května 2011 v 23:33 | Hakky Life |  Příběhy
"Myslíte si, jak jste chytří, že? Válka a smrt. To vás baví!" zasmála se prababička Daniela a rozklepala se ji ruka. Vždy mě zajímalo její vyprávění. "Jenom samé ošklivé věci v televizi jedou a co ty počítače to za nás nebylo!" stěžovala si.

"Teď vám povím svůj příběh tak pozorně poslouchejte hlavně ty Daniell" cvrnkla mě do nosu. Posadila jsem se do velkého křesla a špicovala ouška. "Bylo to roku 1942 v Dánsku. Vyrůstala jsem tam od malička." řekla babička. Narodila se 10. 3. 1922 v rodině prodavače obuvi. "Bylo mi 20 let, když do školy vtrhl Wehrmacht a začal všechno prohledávat." Já se zasnila a úplně se ponořila do prababiččina příběhu. Náhle jako bych tam byla a vše sledovala. Ten den padal sníh. Venku stála auta Wehrmachtu a do nich nakládali naše spolužáky, aby je odvezli někam pryč. Nejspíš na popravu nebo do vězení a já si uvědomila, že bez nich by Wehrmacht nikdy nebyl tak oslabený a nepřišli o tolik zbraní. To mi dodalo sílu bojovat. Chtěla jsem být jako oni. Chtěla jsem být partyzán a mít svobodu. Tímto jsem se vydala na dráhu partyzána. V noci jsem sebrala bundu a deku. Něco k jídlu a potom jsem se rozběhla v noci k lesu. I když byla tma venku chodili hlídky aby udržovali pořádek. Mnoho lidí díky hlídkám skončilo ve vězení nebo mrtví. Ale moje odhodlání bojovat za vlast bylo větší. Vymotala jsem se z města a konečně se dostala na místo kde jsem chtěla teď žít. Les. Nehostinný a chladný. Když jsem byla malá matka mě strašila. Co ale může být horšího než Němec? Sníh mi pod nohama křupal. Znala jsem kousek odsud jeskyni tam se zatím utábořím a vezmu si tam věci později se uvidí. Po hodině cesty jsem se dostala k jeskyni. Překvapilo mě, že tu někdo byl. Na zemi jsem viděla stopy a vevnitř světlo. Už jsem se chtěla obrátit, když vyšel muž a protahoval se.
"To byl můj manžel …" vytrhla mě fantazie babička. "Později jsme se vzali …" usmála se na mě a pohladila. "Byl úžasný …"
Zůstala jsem stát na místě a přemýšlela co po něm hodit. I on ztuhl a sledoval mě. "Dán?" přikývl. "Partyzán …?" zakýval hlavou. Nedůvěřivě jsem si ho prohlížela. "Ano proti Německu …" řekl chladně. "Zabili mi celou rodinu … jestli chceš pojď …" řekl. "Nejsem tu sám …" řekl. "Každá ruka se hodí …" usmíval se. Vešla jsem pomalu do jeskyně a začala mu věřit. Bylo tu plno mužů a žen, kteří seděli kolem ohně. "Tohle je …" koukl se na mě tázavým pohledem. "Daniela … jsem Daniela …" řekla jsem. Když ukázal na místo kde bylo volno sedla jsem si. "Co tě sem přivedlo jsi moc mladá na boj s Němci …" koukla se na mě postarší žena. Mohlo jí být tak padesát a vypadala unaveně. "Spolužáci … odvezli je do lochu …"řekla jsem malinko nervózně a rozhlédla se po lidech. Pár jsem znala. Všichni ztratili rodiny v boji s Němci nebo se jim jen postavili na odpor. Paní Dagmar měla manžela co pašoval zbraně pro Rusko, když na to Němci přišli, zastřelili ho. Paní Dagmar utekla aby ji nenašli a neudělali to samé co jejímu manželi. Bylo tu i pár židů co utekli před koncentrákem. Pochopila jsem, že jsem zde správně. Tohle byla moje nová rodina. Tu starou jsem nesnášela.
Prababička si povzdechla. Koukla se na mě. Já ji pořád sledovala s jiskřičkami v očích. "Jak si prababičko začala? Proti Němcům bojovat!" zeptala jsem se dychtivě a lépe se usadila. Prababička mě zakryla teplou dekou. A začala.
Ten večer byla tma. Já seděla u ohně s Marikou. To byla moje nejlepší kamarádka. Už jsem věděla jak se jmenuje polovina lidí okolo. Dagmar, Marika, Simona, Hans, Danny … ten se později stal mím mužem. Najednou došel Danny celý rozzářený. "Hans sehnal výbušniny … kdo chce jít … k železnici senou …" neváhala jsem a vstala. I Marika šla semnou. Moc nemluvila, protože se bála že uslyšíme ten přízvuk. Měla ho německý, ale Němka nebyla. Ještě tu noc jsme šli k železnici.
Babička náhle mlčela musela si otřít slzy. Sledovala jsem ji dost vyděšeně. "Prababičko! Co se děje …?!" zavrtěla hlavou a usmála se. "Tiše Daniell … vyprávím dál …"
Tu noc se mělo něco stát. Okolo nás byla smrt. Marika byla za námi a tiše si mumlala motlitbu. Pomalu jsme se přiblížili ke kolejím a Danny položil nálože. Za 30minut tu měl projíždět vlak s vojenským materiálem.
Pak jsem se vzdálili do lesa a tam čekali. Když jel vlak tak Marika sebrala odvahu chytla lucernu a utíkala zapálit výbušninu. Stihla to, ale při tom ji zastřelili vojáci hlídající na mostě. Vždy hlídali mosty. Pro mě to byl šok. S Marikou jsem se spřátelila byla to moje kamarádka a náhle byla mrtvá. Aspoň, že výbuch zastavil vlak a ošklivě poničil koleje. Danny mě musel chytit a táhnout do lesa. "Pojď Danielo!" zašeptal to bude v pořádku. Sledovala jsem mrtvou Mariku a tekli mi slzy a pak jsem se otočila. Klopýtala jsem s Dannym k jeskyni. Ani si nepamatuji jak jsem se dostala zpátky.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama