Bývala jsem partyzánka (část druhá) - Průzkum (část první)

16. května 2011 v 23:38 | Hakky Life |  Příběhy
Ráno jsem se probrala a nevěděla, jak jsem se sem dostala. Večer umřela Marika, to jsem si pamatovala, ale pak se dělo co?

Sedla jsem si a rozhlédla se.
Danny seděl u ohně a sušil si boty, které měl mohré od sněhu. Zabalená v dece jsem si sedla k němu a sledovala jeho rysy a vše co jsem si dřívě neprohlédla. Koukl se na mě a pousmál se. "Doufám, že to pro tebe všera nebyl moc šok … někdy se stane že lidi zemřou" řekl velice potichu. V jeho hlase šel slyšet zármutek. Prababička se náhle zastavila. "Poprvé jsem ho viděla brečet" řekla tiše. "On byl vždy silný, ale smrt členů našeho spolku ho vždy …" hladala správný výraz. "Porazila …" "Já se s Marikou znala tak krátce … ale přesto to byla kamarádka …" řekla jsem tiše a pokračovala. "Jako byjsme se znali již dlouho …" přiznala jsem tiše. Danny se zamyslel. "Před 14nácti dny jsem ztratil kamaráda, u železnice v podobných místech kde zemřela Marika." Povzdychl si a koukl se do ohně. "Jsem tak hloupý, že jsem to nechal zajít tak daleko!" "Není pravda Danny … tyhle lidé ti důveřují a oběti někdy musí být jinak byjsme nic neznamenali … Marika to měla psané v osudu a tak to i zůstane." Už za mlada jsem věřila v další životy a osud. Možná proto po mě nacisté tak šli. Bylo to zakázané mít takové víry. "Myslíš, že se na mě nezlobí?" koukl se na mě Danny. "Ne nezlobí se na tebe …" Asi o deset minut později se probudili i ostatní. "Včera … to Marika nepřežila …" vstal od ohně Danny a koukl se na ostatní. "Prosím o minutu ticha za padlého člena …" Mlčeli jsme a koukali do země. Všichni dávali najevo,
to, že si uvědomují
co Marika udělala za oběť.
Ptababička se usmívala. "Tenkrát nás ta smrt zcelila" podotkla a pohodlněji se usadila. Přece jen byla už velice stará. Já vždy obdivovala, že to všechno vydržela a přežila. Vyprávěla dál: Den se přehoupl v noc. To jsme si chodili pro zásoby k obchodníkovi z města. Šla jsem dneska já a paní Dagmar. Bylo to nebezpečné, protože jsme se museli dostat přes hlídky.
V noci je posílili vždy o 15 mužů a tak se někdy stalo, že se někdo nevrátil.
Bylo to ojedinělé, ale já se vždy modlila, abych to přežila. To jediné mi totiž zbývalo.

Ten večer svítil měsíc. To nám komplikovalo naši akci, protože jsme byly obě dvě viditelné. Já navrhla Dagmaře, aby zůstala tu a že budu ryskovat jen já. Dostala jsem se přes Němce docela lehce.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama