Dneska mi do Zóny přišel pohled přímo pro mě. Myslím že putoval hodně dlouho, ale nevím kdy mi ho matka psala. Nejsem ráda, že datum zmizelo v hlubinách času. Moje matka už může být mrtvá a já s tím moc nenadělám. Je mi z toho na nic a zle. Jestli je pryč, budu pohlednici nosit u sebe až do své smrti.

Podle stavu pohlednice počítám, že šel hodně dlouho.

Rovně po cestě. Co na tom může být těžkého? Koleje tu po jiných náklaďácích vyjeté jsou a okolo není ani živáčka. Jako by Zóna pro dnešek spala.

Cítila jsem jak mi studený pot stéká po čele a tričko by se dalo ždímat. Nával adrenalinu začal pomalu ustupovat a po deseti minutách a změnil se v třes rukou.

Být v Zóně a nepřipravená, není dobré. Mám štěstí, že vůbec ještě žiji, ale člověk se může připravovat jak chce a přece ho vždycky něco překvapí. A jestli brzo nenajdu místo, kde se konečně budu cítit v bezpečí, autu dojde benzín. Už na mě začalo svítit hladové oko. Cesta se pomalinku stáčela a všelijak klikatěla, než jsem konečně v dálce uviděla místo, kde by snad mohla konečně zastavit.

Byla to stavba, starý dům, jež dýchal svojí historii. Před budovou seděl muž s kytarou, které chyběla jedna struna a cosi si zpíval. Přes okýnko nebylo slyšet co.

Dojela jsem k místu, které kdysi bylo parkoviště. Teď zarostlí plac s puklinami, mezi kterými rašila zelená tráva. Ještě chvíli jsem seděla v kabince a pak vytáhla klíčky za zapalování. Otevřela jsem rozvrzané dveře náklaďáku a jedním skokem jsem byla na zemi a zavírala dveře.

"No, že ti to s těmi zásobami …" muž chtěl říci ještě něco, ale větu nedokončil. "Kde je Ivan?"

Vzpomněla jsem si na svého průvodce a přemýšlela jak to vysvětlit dřív než muž s kytarou vytáhne kvér.

"Ivan, je mrtví, ale přísahám, že já to neudělala …!" dodala jsem rychle a dala prsty jako skaut. Jo když jsem byla malá, chodila jsem do něho asi tři roky, než matka řekla.

"To bych řekl kuře, ty máš sakra štěstí, že jsi na toto místo přijela v celku. Co tě to sakra napadlo jet po cestě?"

Pokrčila jsem rameny. Připadala jsem si jako ve školce. "Adrenalin ." zamumlala jsem na obhajobu.

Muž si tiše povzdechl. "Tak tedy vítej v Trečevu … tady se schází nejvíce stalkerů." došel pomalu k vozu a prohlédl si ho. "Asi jsi nám zachránila matroš mladá, co?" prstem přejel po dírách kde se zavrtaly kulky.

Po takováto přijetí my vysvětlil, že jsem vlastně měla štěstí i v tom, že mě neodlovila armáda. Ivan pašoval materiály stalkerům, kteří neměli v Zóně co dělat. Armáda si hlídala jistá území a kontrolovala každého kdo chtěl tím místem projít. Pár vyvolených mělo propustky a ti ostatní se tam museli proplížit nebo podplatit správného vojáka. Nakonec se mi muž představil jako Jirčenko.

Pod starou boudou leželo jiné tajemství. Byl to starý vojenský kryt. Již dávno v materiálech vlády nebyl a tak si ze něho Stalkeři udělali takové "doupě". Bunkr měl tři patra.

V prvním patře od svrchu byl bar a hospoda v jednom. Sedělo tu pár můžu, sem tam někdo ležel pod stolem a vykukovaly jenom boty.

"Hej Jirčenko, našel sis novou buchtu?" jeden ze silně přiopilých mužů se zmohl jenom na slova. Můj průvodce mávl rukou.

"Na tyto voly si zvykneš rychle."

V druhém patře, když jsme postupovali dolů, se trošičku ochladilo, ale jen decentně. Byla tam nemocnice. Sem nanosili krabice s materiálem. Kluci říkali, že jsem si pěkně zavařila.

A úplně dole byla jedna místnost kde se vařilo, v druhé místnosti se dalo sednout.

"Asi bych ti měl vysvětlit jak to tady chodí kuře." posadil se na starou rezavou židli, můj zachránce. "Máme tu hodně frakcí, ty poznáš časem sama, pokud budeš mít odvahu vylézt ven" mrknul na mě a já si konečně všimla, že jedno oko má bílé. "Radil bych ti vyhnout se banditům, armádě a SOvZu" pohodlněji se posadil. "Speciální operace v Zóně. Ti chlapy nemají slitování, jejich velitel zabil tolik stalker, že na ruce by jsi to nespočítala." mávl rukou. "Nikomu nevěř, většinu frakcí poznáš podle frček a značek" poklepal si na rameno. "Jen banditi nemají nic. Armáda chodí v maskáčích jako by je v Zóně ochránila, jsou to hajzlové stejní jako SOvZ." pomalu položil na stůl přede mě znak radiace. "Takto poznáš jednotku speciálních operací.

Nevím jak dlouho jsme mluvili o Zóně. Nevěřila jsem mu i když mi pomohl. Oči se snažili zůstat vzhůru, ale mozek vypovídal službu.

"Nechceš si lehnout mrně? Slibuji ti, že tady ti nikdo neublíží, na to jsem tu moc velká ryba." poznamenal. "V druhém patře je spaní. Zavedu tebe tam a neměj strach. Už jsi jedna z nás, zítra tě vezmu do Zóny."

Postele byly vojenské, ale bylo tu prázdno. Jirčenko mi vysvětlil, že většina stalker přespává venku a nebo loví artefakty. Dneska byl úplněk a to nejvíce svítili skořepiny.

Pomodlila jsem se a ustlala jsem si v zadu na posteli. Spánek byl mocnější, v mém batohu by nenašli nic zajímavého. Zítra začne pravá zábava a snad vydělám pár drobáků.

Úkoly na další den:

- Najít svůj první artefakt

- Vyhnout se frakcím:

Mé celé jméno zní Zira Zillu Kavlienko, nepoznali by jste, že je mi teprve 19 let, vypadám tak na 21. Narodila jsem se ve městě jménem Oděsa.

Moje rodina se protloukala životem s minimální mzdou, div jsme neskončili na ulici, ale vždy se nějáký ten peníz našel. Otec měl mizernou práci, většinou na stavbě a právě tam jeho život skončil. Nedodržely se předpisy a bezpečnost práce.

Otec zemřel, když mi bylo asi 5 let. Zřítil se na něho strop. Matka pak musela vychovávat mě a sestru sama, a když mi bylo 14 let postihlo naši rodinu další neštěstí.

Sestra byla nakupovat a strhla se v obchodním centru přestřelka, na místě byla mrtvá.

Byl to mizerný osud, ale to nejhorší mě mělo teprve čekat. Matka onemocněla rakovinou a všechny naše peníze tedy putovali na léčbu a nakonec jsme se dostaly do dluhů. Začala to řešit ukrajinská mafie. Okolo 18 roku života jsem se rozhodla začít vydělávat. Jenomže, kdo by vzal do práce holku bez vzdělání? Měla jsem jenom dva způsoby jak se uživit. Buď se vidět do Zóny a hledat artefakty nebo skončit v nějakém baru.

Bylo pro mě těžké rozhodnout se opustit matku, ale ona to tak také chtěla. Říkala, že pro ni je pozdě, ale já bych mohla zvládnout ještě mnoho zajímavých věcí. Mám takový pocit, že mě chtěla dostat i ze spárů naší mafie. Za poslední peníze mi sehnala odvoz a já se tím dnem stala sirotkem. Ale tím jsem se stala oficiálně 14 dní po mém odjezdu. Majetek zabavili a mě nikdo neřešil. Další ztracená existence ve víru světa.

Ten muž co mě propašoval do Zóny, nebyl padouch. Jeho jméno bylo Ivan Zorgovič a převážel lékařské materiály do Zóny. Sem tam vzal nějakého toho černého pasažéra. Měl v Oděse rodinu, a ta žila jen díky jeho penězům. Po večerech semnou seděl na korbě náklaďáku.

"Pravidel je hodně, že by se to vlezlo do tří knih. Jsi mladá, a popravdě ti mnoho šancí nedávám děvče, ale jde o tvoje rozhodnutí." řekl jednoho dne klidně. "Dám ti zbraň a pár nábojů, ale potom si budeš muset poradit sama. Zóna je samá past a mutanti." pokrčil rameny. Měl svaly a plno jizev co sem tam vyčuhovali z pod trička. "Tohle je poslední večer a pak už půjdeš po svých. Dovezu tě na místo, kde se budeš moci poučit od ostatních Stalkerů." Venku bylo ticho, jen začal bubnovat déšť do plachty nad nákladem. Ivan se otočil a podíval se ven.

"Poslední rada Zoro, pokud si nejsi jistá, že před tebou neleží bezpečné místo, použij matičky a šroubky." pár mi jich nasypal do ruky. "Pokud je tam anomálie, tak tobě to tady tito drobní kamarádi řeknou." mrknul na mě a naznačil mi, že bych měla jít spát. Klíče od náklaďáku schoval na hřebík co byl přitlučený na jednom z dřevěných sloupků co držely plachtu.

Ráno bylo chladněji než jsem předpokládala že bude. Když jsem otevřela oči šla mi pára od pusy a prokřehlé ruce mi volaly po zahřátí. Ze svého batohu jsem vytáhla matčin starý svetr. Ještě voněl po její voňavce. Chvíli jsem se s ním mazlila a po tvářích mi tekly slzy jak jsem si na ni vzpomněla. Jediná památka byla fotografie v mé skoro prázdné peněžence. Ze vzpomínek mě probral hlad, který jsem začala pociťovat a ještě jedna věc. Ivan vždy vstával dřív a probouzel mě, ale teď tu nebyl.

Po čtyřech jsem se doplazila tak abych viděla ven.

"Někde ty klíče musí mít …" ten hlas byl tvrdý a chraplavý. Jako nakřáplá skořápka. "Víš kolik peněz by jsme mohli dostat za ten materiál, Regi?!"

Ivan říkal, že Zóna není pro dětičky. Otočila jsem se a koukla na celou korbu. Nemohli mě vidět, spala jsem za krabicemi a také tam byla tma. Malé skrčené holky si ta banda nevšimla.

Podle mých počtů a propočtů, tam bylo asi 5 chlapů, ale nikdy nevíte kolik jich je na straně kam nevidíte. Potichu jsem se se natáhla pro klíče od náklaďáku.

První dny v Zóně, asi nebudou společenské. Okýnko k místu řidiče bylo otevřené, ale otázkou spíše bylo zda se nacpu přes hrudník a boky. Nebylo to malé okýnko, Ivan si ho přemontoval, aby viděl na náklad lépe.

S klíči v zubech jsem se rozhodla riskovat a protáhnout se otvorem. Hubená jsem na to byla, ale nevím zda někdo nahoře mi chtěl nedostatky v rodině kompenzovat jinými věcmi nebo si chtěl ze mě udělat legraci.

Po chvilce zápasů a všelijakého přetáčení jsem se konečně dostala k volantu. Boky mě pálili jako by na mě šahaly plameny. Roztřesenou rukou jsem vpáčila klíč do zapalování. Asi bylo dobře, že přede mnou nikdo nebyl. V duchu jsem poděkovala Ivanovy za jeho opatrnost a třesoucí rukou odpočítala nastartování auta.

Sešlápnout spojku, zařadit a přidat plyn. Otec mě učil jezdit vším možným abych měla aspoň nějaké základy. Když se náklaďák rozjel měla jsem co dělat abych dokázala volant udržet a aby náklaďák zůstal na silnici. Modlila jsem se aby přede mnou nebyla žádná past nebo anomálie. Poslední výstřel zazněl a já věděla, že jsem si v Zóně udělala první nepřítele. Pokud ovšem někdy zjistí, kdo jim tento cenný úlovek ukradl pod nosem.